Velevytížený maďarský bubeník je ještě navíc sběratelem vinylů, novinářem a kuchařem.
Maďarský bubeník (a akordeonista) Balázs Pándi není jen mimořádně aktivní hudebník, improvizátor a vášnivý sběratel vinylů, ale v neposlední řadě i kuchař a novinář. Asi nejznámější jsou jeho rozsáhlé spolupráce s mistry svých žánrů, jako jsou japonský hlukař Merzbow (Masami Akita), kanadský velikán breakcorové scény Venetian Snares (Aaron Funk) a švédský power saxofonista Mats Gustafsson. Pándi však hraje s desítkami elektronických, industriálních, avant-jazzových a rockových hudebníků, včetně Billa Laswella, Wadady Leo Smithe, Roswella Rudda, Keiji Haina, KK Nulla, Lee Ranalda, Marshalla Allana, Jamieho Safta, Trevora Dunna či Thurstona Moorea. Jeho styl nelze omezit na nějaký žánr: sahá od free jazzu a klasické hudby přes math rock a trip hop až po grindcore a death metal s mnoha různými odbočkami, včetně originální podoby industriálního EDM. Zvuk jeho bicích zdobí alba kapel jako Zu, Obake, To Live And Shave in L.A., Metallic Taste of Blood, Slobber Pup, Rope Cosmetology, The Kilimanjaro Darkjazz Ensemble a mnoha dalších. Svůj čas Pándi dělí mezi turné či nahrávání po celém světě a novinářskou práci (dříve Index, nyní Telex). Během druhé vlny pandemie si (po dvaceti letech vaření pro kapely) vyzkoušel šéfkuchařskou zástěru i na veřejnosti, a než přišel další totální lockdown, vařil denně něco ze svých kulinářských specialit (včetně oblíbeného černého česneku) v baru Központ v Budapešti.
V Čechách jsme mohli Pándiho vidět několikrát (např. S KK Nullem, Venetian Snares, Trevorem Dunnem aj.), a jestli se nepletu, tak naposledy v roce 2018 na festivalu Alternativa, kde s komandem Shibuya Motors naprosto geniálním způsobem uzavřeli daný ročník a nechali nic netušící fanoušky Pharmakon (která dohrála před nimi) civět s otevřenou pusou. Magazín Aardvark pak v recenzi napsal: „Přišli, zničili a zanechali široké úsměvy na tvářích.“ Koncert o rok později vydal Miro Tóth na své značce Tothem Records, kde je volně k poslechu:
Rád se sem vrací, především do Prahy: „Miluju koncerty v 007 a to samé platí pro Meet Factory. Snad úplně nejradši na Praze mám úžasné veganské jídlo, které tady vždy dostanu, a to nejsem vegan. S oblibou zaskočím do Rekomanda a jsem vždy moc rád za setkání s mým drahým kamarádem Tomášem Mládkem, českým kulturním atašé pro punk a hardcore. S Prahou mám ale spojený i jeden hrozný zážitek, když jsme hráli s KK Nullem, tak jsem myslel, že umřu. Přiotrávil jsem se předtím snídaní v Holandsku a stonal ještě asi tři týdny, kdy jsem nemohl jíst nic než nějaký ptačí zob… Strašný zážitek. Na ten koncert jsem se sotva doplazil, ale nějak jsem to celé zvládl a náš set se dokonce vydařil.“
Ne náhodou se Pándimu asociuje na prvním místě jídlo, věnuje se mu velkou měrou už celá léta. Přirozeně patří do světa hudby po té provozní stránce: příprava jídla je nedílnou součástí nízkorozpočtových koncertů. Ten, kdo pořádá koncert, často sám vaří, ten, kdo je na turné, je za to povětšinou vděčný. Balázs pořádá (dnes mnohem méně než dříve) koncerty přes dvacet let a stejně tak dlouho vaří. Koncem loňského roku vyzpovídal Pándiho pro časopis EastEast experimentátor, muzikolog a novinář Ben Wheeler. Bavili se hlavně o receptech či kam zajít k dobrému řezníkovi. K jednomu z nich vodí v Budapešti Balász své hosty. „Tento řezník je jedním z posledních svého druhu. Jedna opravdu důležitá věc, která tvoří hlavní rozdíl mezi řezníky po celém světě a v Maďarsku, je, že tady si můžete skutečně dát u řezníka plné jídlo, můžete si dát klobásu, jít tam také na oběd nebo dokonce na snídani… spousta lidí začne den velkou játrovou klobásou. Zejména tenhle řezník se mi moc líbí – vede rodinný podnik už přes třicet let a říká, že řeznictví je na tom místě téměř sto let. Ale hlavně zde mají neuvěřitelné jídlo. Mají tu třeba bůček, za nějž byste v Japonsku zaplatili třeba 50 dolarů za plátek. Vzal jsem tam hudebníky z Japonska a oni z toho úplně šíleli, protože takové kusy masa by si doma nemohli dovolit, přitom u nás to stojí celé asi sedm eur.“
Kdyby někoho zajímalo, jak za využití rýžovaru připravit černý česnek nebo jak se dělá klasický guláš dle Balázse Pándiho, nechť se začte do článku Harsh Noise and Black Garlic: Balázs Pándi Talks Music and Food. Tady se zase dává recept na jinou maďarskou klasiku, perkelt.
„S vařením je to stejné jako s hudbou. Mají spoustu společného, jednak s ohledem na svalovou paměť – zlepšit se v krájení cibule funguje právě tak, jako se zlepšujete, když cvičíte paradiddle. A samotné vaření a sestavení jídla je jako sehrát vystoupení: můžete improvizovat a tříbit detaily. V kuchyni se můžete cítit stejně jistě jako na podiu. Stejně jako v hudbě musíte cvičit, selhat, cvičit víc. Dřív jsem si musel dělat podrobné nákupní seznamy, když jsem chodil do supermarketu. Od té doby, co jsem začal znovu vařit, jdu raději na trh, pokud je otevřený, abych viděl, co mají, a rovnou na místě vymýšlím, co uvařím, improvizuju s pokrmy, kombinuju nově. Osobně rozhodně zažívám stejné vzrušení z vaření a jídla jako z hudby.“
Než se však letmo podíváme na jeho hudební kariéru, zastavíme se na chvíli ještě u novinařiny:
„Jako novinář jsem začal pracovat náhodou, asi před deseti lety, v Indexu. Nedávno to kolem nás dost vřelo z politických důvodů, poměrně očekávatelně, protože lidé blízcí vládě z pozice vlastníků tlačili na náš prodej, až to skončilo vyhozením našeho šéfredaktora. Tak jsme všichni taky dali výpověď. A teď jsme společně s asi sedmdesáti lidmi ze staré redakce založili nový časopis s názvem Telex, který se spoléhá pouze na finanční prostředky od našich čtenářů. Máme tak mnohem jasnější vztahy a zjevně nepodléháme žádným tlakům ze strany politiků ani oligarchů.“
Jedním z dalších nezávislých periodik na maďarské scéně, kde taktéž pracují Pándiho bývalí spolupracovníci z Indexu, je 444.hu. „Nezbývá tolik časopisů, které by dokázalo číst široké publikum. Většinu investigativní žurnalistiky provádějí webové stránky, které jsou okrajové a konkrétně se věnují jen určitým odvětvím.“ Dobrou zprávou ale je, že Telex počátkem roku obdržel prestižní mezinárodní cenu #ALLForJan, cenu, která vznikla na počest zavražděného novináře Jána Kuciaka. Telex ji získal za obhajobu svobody novinářské práce a za činnost během několika posledních měsíců. „Se stovkami tisíc čtenářů a uznáním mezinárodní poroty snad i maďarská vláda začne dbát na náš hlas,“ uvedla šéfredaktorka ve svém projevu během slavnostního předávání ceny.
Balázs Pándi je ve svých osmatřiceti letech jedním z nejaktivnějších hudebníků, co znám. Na turné nebo v nahrávacím studiu je téměř permanentně. V posledních letech vydává několik nahrávek ročně, jako příklad může posloužit třeba rok 2019. Kromě rozsáhlých koncertních turné s řadou hudebníků založil trio Cement Shoes po boku baskytaristy Gonçala Almeidy a klávesisty Giovanniho Di Domenica. Jejich debut Opus Caementicium vyšel v lednu u Gaffer Records.
Di Domenicovy klávesy Fender Rhodes, doplněné elektronikou, vytváří psychedelickou atmosféru, kterou hutné až rituální Pándiho bubnování stahuje do ještě hlubších a temnějších rovin a k tomu lehce frenetická Almeidova basová nálož zdůrazňuje nekompromisní mafiánský slang.
Kritikou oslavovaný trojvinyl Ceremonial Healing, vícegenerační nahrávku freejazzových skupin, vydali Rare Noise v dubnu 2019. Album představuje bubeníka ve společnosti tří legend: saxofonistů Marshalla Allena a Dannyho Raye Thompsona (oba Sun Ra Arkestra) a trombonisty Roswella Rudda (pro nějž to byl jeden z posledních koncertů vůbec) a dvou dlouhodobých spolupracovníků pianisty Jamieho Safta a kontrabasisty Trevora Dunna.
Ve stejném měsíci vydali Pándi a Jon Wesseltoft další vinyl, a to album Terreng na Moving Furniture Records. Kombinace počítačem tvořených elektronických ploch s náznakem musique concrète a poměrně statických bicích tvoří vydařený galerijní noise, viz:
V květnu vyšlo zmiňované album Live at Alternativa od Shibuya Motors a Trost vydal titulní album kvarteta Lee Ranaldo, Jim Jarmusch, Marc Urselli a Balázs Pándi, které je plné velkých jmen, co spolu nikdy předtím nehrála, a podle toho to taky dopadá – takový OK jam session… A v květnu vyšla ještě limitovaná kazeta Мерцбау и Балаж Панди u Untimely Records pro potřeby jejich turné v Rusku.
V září, opět u Rare Noise, vydali Merzbow, Keiji Haino a Pándi Become the Discovered, Not the Discoverer. Klasické valivé plochy zpětných vazeb a ostré nepravidelné bubnování a pak víc a víc chaotického noisu až do doby, než přijde úplné zklidnění (skladba I Want to Learn to Feel Everything in Each Single Breath). Najednou je zde zřejmé, kdo hraje co, je slyšet tonální kytara a jemné až perkusivní bubnování… příjemný kontrapunkt, který činí z alba jako celku velkou lahůdku. Pro milovníky čarujícího zaklínače Keiji Haina jedno video téhle trojky:
Modelový rok 2019 nám může sloužit i jako doklad Pándiho poměrně širokého žánrového rozpětí, které jako by stále neslo otisk z dospívání: punk a klasika, kde pod punkem si můžeme představovat nejen punk, ale i hardcore, metal, noise a pod klasikou i jazz. Balázs začal hrát v devíti letech a od samého počátku se u něj mísily vlivy klasické výuky a hraní ve studentském orchestru s vlivem prostředí východoevropského panelákového sídliště, kde od třinácti let hrál v lokální punkové kapele. „Vyrůstal jsem na klasickém socialistickém sídlišti, jaká teď architekti nadšeně nazývají brutalismem. V jižní části Pešti tehdy frčel metal, punk a hardcore, k jiné hudbě se ani nedalo dostat. O experimentální hudbě jsem se začal dozvídat, až když se v naší čtvrti vyrojily internetové kavárny. Začal jsem v nich trávit většinu času, místo školy a tak, a ti chlapíci tam oceňovali moje nadšení, takže mě tam nechávali často zadarmo, mohl jsem si stahovat mp3 a vypalovat CD, dávali mi vědět, když večer ilegálně otevřeli, aby si mohli zapařit nějakou hru. Já tam sedával, stahoval, kontaktoval různé agentury, zamlouval první koncerty atd. No a někdy v roce 2006 se přistěhoval do Budapešti Aaron Funk, nahrál moje bubnování, nasamploval ho do skladby Pink + Green VIP a tím to pro mě všechno začalo. Touto cestou se i Masami dozvěděl, že bubnuju.“
A tak časem dospěl do stadia, kdy zároveň působil v grindcorové kapele, ale také improvizoval s velikány, a tato rozkročenost a všehoschopnost mu zůstala dodnes. „Jeden týden jsem hrál s Porn na festivalu All Tomorrow’s Parties a o pár dní později s Wadadou Leo Smithem, Jamiem Saftem a Joem Morrisem. Nebylo to samozřejmě úplně jen tak. Pamatuju si, že po prvním nahrávání za mnou Joe přišel a řekl mi, že trochu moc mlátím do činelu. Řekl: ,Tvoje levá ruka je pořád ještě na tom turné, odkud ses právě vrátil.‘ Měl pravdu. Musel jsem trochu dávat pozor, co hraju, ale ten přechod z plně amplifikovaného prostředí do akustického pro mě nebyl složitý.“
Cestování a koncertování pochopitelně změnila pandemie, ale jak jeho kulinářské či novinářské aktivity naznačují, Balázs je schopen se poměrně snadno adaptovat i v takto komplikovaných dobách. Sám k tomu aktuálnímu omezení říká:
„Hodně mi chybí, že nemůžu na turné, je strašně smutné, jak se všechno pořád ruší. Na druhou stranu se stále snažím být aktivní a cvičit, dokonce chodím na nějaké lokální jamy, což už jsem léta nedělal. A taky hraju s jednou kapelou cover verze Body Count, abych nezlenivěl a užil si taky nějakou legraci. Měli jsme úžasné plány s Masamim, turné po Evropě a Rusku by byla děsná pecka. Předem vyprodaný kvartet s Matsem a Stephenem O’Malleym byl odložený na rok 2022. Ale co naplat, snad se všechno jednoho dne zase rozjede. Mám schovaný kus dřeva, který nám kdysi poslal dědeček z ruského lágru. Strávil tam čtyři posraný roky. Celá pandemie a lockdown jsou pěkně na hovno, ale mohlo by být ještě mnohem hůř. Znepokojuje mě, jak se zvedají ultrapravicové hlasy, a doufám, že nebudeme muset zažívat stejně těžké doby jako naši prarodiče. Sedět doma, cvičit paradiddle, číst knihy a vařit, to není až tak špatný život.“
Když jsem se vloni v říjnu v Budapešti viděl s Balázsem naposledy, zašel jsem do baru, kde celý večer pouštěl gramofonové desky jen s polským jazzem. Působilo to na mě jako zjevení, když člověk, jehož jsem si do té doby mylně spojoval primárně s drsnou hudbou (ať už noise, hardcore apod.), s přehledem roztáčel ze svých vinylů polský jazz a zasvěceně o něm debatoval, když na to přišla řeč.
„Polsko je v tomhle ohledu šíleně vyspělé a jasně vidíte, že jazz je tam zdaleka nejsilnější v Evropě. Vzpomínám si, jak jsem tam při jedné cestě uviděl obrovské plakáty na festival AACM, na který pozvali více než šedesát hudebníků z Chicaga. To je prostě šílené, protože tady máte štěstí, pokud najdete prostor s kapacitou pro čtyřicet lidí, kde můžete hrát za dobrovolné vstupné. V Polsku se k lidem a hudbě obecně chovají s obrovským respektem. Přál bych si, aby Maďarsko mohlo také něčím přispět, ale není tomu tak. Aladár Pege byl skvělý, ale škoda, že György Szabados pracoval jako lékař, takže nemohl moc cestovat a dostat svou hudbu z Maďarska. Byl jedním z největších myslitelů a skladatelů v Maďarsku, měl velký vliv na všechny lidi, které potkal nebo s nimi hrál. Zeptejte se na to Anthonyho Braxtona nebo Roscoe Mitchella.“
Ukázka zajímavého jazzu z alba Harcsa / Keszég / Márkos / Benkő / Pándi: Kassák.
Jakmile se začnete s Balázsem bavit o vinylech, je k nezastavení. Jeho sbírka, která čítá zhruba patnáct až dvacet metrů vinylů, je krásná už sama o sobě a obsahuje mnoho metrů jazzových, freejazzových, noisových, hardcorových, ale i dubových či etnomuzikologických skvostů. Jakmile se ale se začnete pídit po opravdových pokladech, Balázs se rozzáří a začne vypočítávat: „Mými největšími poklady jsou určitě originální desky Sun Ra. Mám jich přes deset a některé dokonce podepsané. Normálně mi jsou autogramy úplně ukradené, ale v případě Sun Ra a Alberta Aylera mě opravdu těší, že vlastním něco, co prošlo jejich rukama. Mám slušnou sbírku Milforda Gravese včetně prvního výlisku Nommo, super vzácný vinyl od Lowell Davidson Trio. Dlouho jsem sháněl taky Rica Colbecka – The Sun Is Coming Up, mám velkou sbírku ICP včetně tzv. chocolate box, kazetu ručně zdobenou Hanem Benninkem a mohl bych ještě dlouho pokračovat. Zmíním ještě alespoň originální kazety Merzbowa, starší, než jsem já, nebo kazety, které Rum Shinryiko používal na brainwashing.“
Dalším pozitivem dnešní doby, abychom nebyli jenom negativní, vlastně je, že má člověk víc času poslouchat – Balázs si může užívat to, co hromadil po celá ta léta, kdy se pohyboval mezi redakcí, letišti a kluby.
Během pandemie se Balázs více věnuje novinařině, vaření, reviduje nahrávky a uzavírá starší projekty, hodně čte a poslouchá a také, pochopitelně, cvičí. „Procházím spoustou workshopů Milforda Gravese, kterého jsme právě ztratili. Celý tento volný čas také využívám k práci na technikách s metličkami. Vždy jsem na tom chtěl pracovat, ale vyžaduje to hodně disciplíny a soustředění a je to něco, co mohu procvičovat i v bytě, kde bydlím, protože nikoho neobtěžuji.“ O nějakém konkrétním plánu, co s projekty, s nimiž před pandemií cestoval, však moc mluvit nechce. „Uvidíme, jaké to bude v budoucnu. Dokud není vidět ani náznak možností opětovného cestování, nemyslím na nic. Také bych se vsadil, že jakmile se věci začnou vracet do normálu, lidé budou šílet, aby mohli hrát a cestovat, a upřímně, budu rád hrát, ale nechci jít do žádného konkurenčního boje. Samozřejmě, pokud budu pozván, rád se zúčastním, ale prostě se nechci ztratit v šílené snaze, aby něco bylo a pak mi zbyla nulová energie pro samotné hraní. Rád bych se znovu spojil s Jonem Wesseltoftem a také s Cement Shoes. Mám před sebou spoustu plánů, ale naučil jsem se nemluvit o věcech, které se ještě nestaly, protože mohou kdykoli zmizet.“
Když ne plány, tak alespoň přání: „Přál bych si, aby existovalo více situací, kdy by se lidé mohli setkat a pracovat na hudbě ve studiu. Přál bych si, abychom se někdy mohli spojit s Keijim Hainem. Hráli jsme hodně koncertů a máme milion živých nahrávek, také jsme byli dvakrát ve studiu s Masamim, ale bylo by úžasné pracovat na něčem takovém.“
Aktuálně je tak nejstabilnějším projektem maďarské duo Hiedelem, které s Balázsem tvoří vokalista blackmetalových Mayhem či dronemetalových Sunn O))) Attila Csihar:
Když člověk sleduje, s kým vším Balázs hraje, snadno ho napadne otázka, jak se rozhoduje, s kým spolupracovat a s kým ne, na což Pándi odpovídá: „Věci se prostě stávají, s největší pravděpodobností se s někým setkáme, máme dobrý pocit z toho, že něco děláme společně, a pak to zkusíme. Většinou to funguje. Můžu hrát jen s otevřenými hudebníky. Nemůžu hrát s lidmi, kteří se považují za součást nějaké kliky, nebo se na sebe dívají jako na ‚hardcore‘ nebo ‚noise‘ hudebníka. Noise vnímám jako poslech všech druhů hudby najednou. Jde o spoustu delikátních věcí, a ne o tu velkou robustní hlasitou věc, na kterou většina lidí zřejmě myslí.“
https://youtu.be/f_AsEDzseJY
