Jan Faix B4: Lux Oxid12. 11. 2012

B4: Lux Oxid

Polí5 (www.poli5.cz)

 

Z kapely, která dlouhou dobu tvořila spíše v soukromí, se během několika posledních let stal jeden z nejvýraznějším fenoménů domácí alternativní scény. Došlo k tomu souhrou mnoha faktorů, z nichž lze zdůraznit především neustálou tvůrčí invenci, poctivou práci hudebníků na nových nahrávkách a vydavatele Josefa Jindráka na jejich záštitě a s tím také logicky spojenou sílící odezvu posluchačů, jež vyústila třeba v udělení ceny Vinyla za loňské dvojalbum Didaktik Nation Legendary Rock. Po tomto opusu, který nám naráz nabízel více pohledů na její estetická východiska, přichází letos kapela na nové desce s přímočařejším sdělením. A přímočarost se i u B4, kteří při svých téměř kompletně improvizovaných instrumentálních koncertech balancují na hranici mezi rockovou psychedelií a noisem, váže na písňové formy a projev člověku nejbližší, tedy zpěv.

Tvrzení kapely, že letos vydá popové a country album, je třeba brát poněkud s rezervou. Naznačoval to ostatně již v létě vypuštěný singl Error in my Soul. B4 se na Lux Oxid zkrátka soustředili na zkoumání možností písňové formy, které se v jejich pojetí stává stejně rozverné jako správně svobodné uchopení jakékoli jiné struktury. Písničky tu rostou z analogově chrastícího a šumícího substrátu vzniklém spojením různých efektů, zpětných vazeb či lo-fi diktafonových nahrávek, větví se ale potom ostrými klávesovými a kytarovými groovy, živým bicím pod nimi občas konkuruje také obstarožní bicí automat. Dříve či později potom nastoupí zastřený hlas Tomáše Procházky, který se tentokrát drží sice pouze angličtiny, o to ale častěji.

Většina písní vypráví jinou verzi příběhu o tom, jak se svobodomyslná kapela pere s pravidelnou strukturou slok, refrénů a meziher. Vždy je to ale vyprávění zábavné, plné nadhledu i sebeironie. Shrnuje to třeba píseň Songs, kde po vyznání “I can't write songs” nastupuje místo refrénu s nějakým velkým textovým poselstvím ostrý groove s poťouchlými elektronickými zvuky. B4 se nám tu snaží jakoby omluvit, že pop od nich požadovat zkrátka nemáme, že se v něm chovají spíš jako slon v porcelánu. Někdy svým zpěvem navozuje Procházka hezky potemnělou poetickou a intimní atmosféru, vzápětí to ale působí, že si vzpomněl, že přeci v popu je nutné dodat na vokál nějaký efekt, a najednou má hlas zdeformovaný zkreslením až k nesrozumitelnosti. Instrumentální složka tu umí zahřát také velmi často, svébytné analogově syté klávesové barvy Davida Freudla tu občas navíc skvěle podpořil pozoun hostujícího Jana Jiruchy, Procházkovy kytarové party se tu pohybují od akustického písničkářství přes psychedelické vrstvy až po radikální rockové riffy s bezchybně surovým zvukem. Deska si zkrátka na mnoha úrovních pohrává s našimi zkušenostmi z popkultury, s jejími i pro nás posluchače zažitými principy a také s odkazy k jejím slavným protagonistům. V různých momentech se v nás může ozvat vzpomínka třeba na Gnarls Barkley, Toma Waitse, popovější polohy Franka Zappy a vedle mnoha dalšího třeba i na The Doors.

Především je to ale silné album, na němž nám jeho autoři ukazují, že cesta k nejupřímnějšímu hudebnímu vyjádření nevede přes jakékoli ústupky.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Fotogalerie