Petr Slabý Soixante Etages: Lumpen Orchestra; Brussel: Härskeri24. 2. 2014

Soixante Etages: Lumpen Orchestra

Brussel: Härskeri

33revpermi (http://33revpermi.free.fr)

 

Francouzský kytarista Dominique Répécaud je ředitelem Centre Culturel André Malraux, které sídlí v lotrinském městě Vandoeuvre-lés-Nancy a mimo jiné už od roku 1985 vydává pozoruhodné zvukové nosiče (viz recenze z minulého týdne). V roce 1990 se však rozhodl založit vlastní label 33revpermi, na němž vydává převážně vlastní projekty v čele s někdejším triem Etage 34, které vedle něj tvořili před relativně nedávným časem tragicky zesnulý baskytarista Olivier Paquotte a bubeník Daniel Koskowitz a jejich nejznámější nahrávkou je společný koncert s japonskou zpěvačkou Tenko, někdejší manželkou Freda Frithe. Tohle trio se stalo původně také pilířem proměnlivého souboru Soixante Etages, který oproti řízné rockové improvizaci dal větší důraz na mozaikovitou tvorbu plnou konkrétních zvuků a leckdy si vystřihl i velice svérázné cover-verze Beatles, Hawkwind či The Doors (na skvostném albu s prostým názvem 6 z roku 2006), které mimo jiné brilantně předvedli následně v prosinci i v Praze na festivalu Alternativa. Po Paquattově smrti však toto souručenství nabralo trochu jiný směr a rozverné skládačky dostaly punc temnoty, což dokládá zejména předešlý opus Repli-K 07, na němž najdeme i předělávky Captaina Beefhearta či This Heat.

Aktuální album Lumpen Orchestra zůstává na ponuré notě a má až brechtovské zcizení, což umocňují texty Paula Celana, Heinera Müllera a v neposlední řadě Williama Shakespeara v uspávankové skladbě Willow Willow. Mezi největší skvosty však patří parafráze (nikoliv čistý cover) tvorby Velvet Underground s názvem Lumpen Velvet, kde zpěvačka Heidi Brouzeng nezapře v nejlepším slova smyslu svůj německý původ a její uhrančivý vokální projev jednoznačně upomíná na Christu Päffgen alias Nico. Na celém opusu plném zvukových zákrut se také výrazně podílel také velmistr studiových páček Francois Dietz a rurální prvky tu skvěle předvedl odjakživa člen Soixante Etages, Bruno Fleurence se svým akordeonem, trumpetou, hlasem i nejrůznějšími hejblátky. A najdemu tu i dokonalou katarzi, která přímo upomíná na Répécaudovu pozitivní obsesi ke gramofonům (odtud i název labelu). Vše totiž vrcholí zvukem odcházející přenosky.

Na několika skladbách na CD Lumpen Orchestra se také podílel kytarista Hugo Roussel, který se dal posléze do holportu s Brunem Fleurencem – a tady arktický vítr věje, neb název dua Brussel není ani náhodou odkazem na metropoli Evropské Unie, ale je spřežkou křestního jména prvního zmiňovaného a příjmení druhého zmiňovaného. Celé jejich album je jakýmsi fiktivním soundtrackem k – podivte se – finskému quasiwesternu v zemi nikoho, kde stojí jen osamělá bouda a žádné střílečky se tu nedějí. Je to vlastně ambietní kovbojská píseň na druhou, ale fiskálně i friskálně na pomyslnou entou. Autoři zde vzdávají po svém poctu filmařům v čele s režiséry, jako jsou Lars von Trier, David Lynch či Roy Anderson, i fenomenálním filmovým skladatelům, jako jsou Ry Cooder nebo Ennio Morricone. Jsou to zvukové abstraktní krajiny s tklivou atmosférou pozapomenutého sídla, ale i pohled do morku kostí vlastního těla. Tklivé tóny kytary a trubky se zde snoubí v pozvolně vichřičné vánici, v zemi, kde jsou mýtičtí lvi a kam zatím proniklo jenom duo Brussel.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Fotogalerie