Z.K. Slabý The Noo Ones: Nieuwe haring; Blue Lines Trio13. 10. 2014

The Noo Ones: Nieuwe haring

Strotbrock (www.toondist.nl)

Blue Lines Trio

Casco Records (www.toondist.nl)

 

Nemylme se: na malých a málo známých značkách, jako jsou holandské Strotbrock (čtrnácté CD v pořadí) nebo Casco (druhé CD) můžeme objevit zajímavou a nevšední hudbu. Je patrné, že si tu i menší skupiny uvědomují existenci ICP Orkestu, inspirativního tělesa, (před)určujícího nejenom laťku kvality, ale i neobvyklých přístupů ke zvoleným tématům.  The Noo Ones ovšem není typický nizozemský soubor, ačkoliv jeho členové v Holandsku žijí. Z pětice noo onesanů jsou rodilými Holanďany pouze Klaas Hekman z Rotterdamu (basový saxofon, flétna, pikola a šakuhači) a Joost Buis z Amsterodamu (trombón a slide kytara), ti další pocházejí z Indie – Satyakam Mohkamsing (housle), ze Surinamu – Andra Biswane (kytara) a ze Skotska – Alan Purves (perkuse); v případě alba Nieuwe haring (což bychom mohli přeložit jako Syrový slaneček) se k nim navíc připojuje jako výrazný host šanghajský shengista Wu Wei. Této směsici však nejde o nějakou otřepanou world hudbu. Iniciátorem projektu, vzniklého v roce 2011, je Hekman, a právě on určuje v polovině skladeb základní směřování desky. Jeho rozpětím je jak rozkochané odvazování, tak tanečně laděné střečkování, což občas zahrnuje rázné zvraty od halíbelného hračičkování, připomínajícího křehkost francouzských rozverů, jak je známe z labelu In Poly Sons, přes něžné změtení nástrojů včetně sehrávankových vídrholců, promotánkových břesknůstek, sehrávanek, promotánek, vibracenek, záchvěvek, promnutek a jiných záskočností až po opojné jančení a dynamické výtržnění s neomezovanou výdrží. Říkám-li skladba, jde i při autorství ostatních spíše o jakýsi polotovar, naplněný improvizacemi nejenom v sólech, ale i při souhrách. Tak Biswane otevře ve své složorchestraci Waracumy prostor na jedné straně pro rozechvělé protáhlování a předtajemňované rozvírání, až nimrání „děje“, aby je vystřídal jemným virválněním a cimprlišením, Mohkamsing zase vydráždí pozornost spěchavým houslováním, protknutým vrypováním dalších nástrojů, a vepluje do skotačivého horempádění na ostří popovosti, nedovolí však, aby se do ní kolegové zřítili, pouze s ní koketuje, výtryskné rychlíkování přeruší zameditováním, po kterém se vrátí do galopu. Buis je tu zřejmě nejazzovější, vydražďuje pozornost perziflážním malebnostněním, aniž zachází tak daleko jako ranný Beresford, jeho vervný trombón, vábivý, zaléhavý i vídrholcový, je zaštiťován kytarou, a Wei naplňuje to, proč byl vybrán, proklesťuje si své sólo za asistence ostatních, které odsuzuje do podružnosti, je měnlivě rozvíravý a soustředně ekvilibrizující, leč sklouzne do tanečna, takže se nakonec ani on příliš z ražby alba nevymkne. Bicí ve většině případů zasáhnou v pravý čas, aby dotvrdily souzvučení, a jejich pravidelné rytmování na některých místech dosahuje třeskutosti. Vévodivý bassax podobně na jiných místech (jako v Todi Suite) rozbručí tanečnost a přeladí ji do dynamického jančení. A právě ona prokluznost, s jakou muzikanti proměňují zdánlivě neproměnitelné, má svoji eleganci i svoji dobrodružnost.

Podobně Blue Lines Trio, v jehož čele slyšíme klavíristu Michiela Scheena, známého především z několika kompaktů na Filiaalu (jako Contrapposto, Sphere´s Works nebo Goodbye!), osciluje  mezi (nejenom) jeho skladbami a improvizacemi v poměru 7:5, z čehož vzniká rozmařile bujná nabídka hazardění, sice ne vždy zcela neobvyklého, zato razantního, s rozevlátostí, spádností či vodopádovostí piana, pohřmíváním, bouřněním i harampádováním, někdy však i metronomováním bicích Georga Hadowa a dusáním, hřebelcováním a zadíravostí kontrabasu Raoula van der Weidea (který si přisvojuje i crackle box a znějící objekty). Jestliže ve Scheenových kompozicích zaznamenáváme proměnlivý rytmus a brouzdavé vytržení z naznačeného kontextu, briskní utrhování a šifrování, trojčlenné trojčení, vzdýmání, rozcapávání, lakonickou oprskoletnost, vervní nervní, ne však nervózní houfnění i pohodové uvelebování, van der Weide si v Not Yet zalyričtí, vejde do zahalivě váhavé, až utajující enklávy, zazemněné potichlou dramatičností i nutkavostním opáčkováním, jež však nepřejde do stereotypu. Dvě přijaté skladby Paula Termose pak  po obvyklém rozjezdu nebo šumném odkatapultování hupky dupky tu do bopových názvuků (Koop op) nebo do swingového driblování, přímočaře harcovního. V improvizacích trojice dává větší průchod proudnému závratničení, zmatečnému klinkáčkování, pošpitávání i rouhání, nástroje překypují, vydražďují se i odťukávají, úsporničí, řešetlákově se čepýří, jsou plny přesýpánkovaného zatarasenkování, piškvoření, hrdlaření, přeskáčkové okořeněnosti a zavádivosti za proudivých přepršek klavíru, klátivosti bicích a hromadivé podzvučnosti basy. Jedním slovem: jejich peřejovost má ráz strčprstskrzkrkování, netýkavkového, odpalestrovávaného. Citát Steva Lacyho, že dobrá hudba musí mít v sobě všechno (řečeno zkráceně) se snaží Scheen se svými dvěma souputníky uplatnit až do posledního tónu klávesy.

Divíte se, že dva téměř neznámé soubory nabízejí tak pozoruhodné hudební konstrukce? Není na tom nic tajemného. Hudebníci, které tu slyšíme, mají svá zázemí, například Buis a Purves byli oporami Palinckxu a hráli s kdekým od  Aba Baarse po Seana Bergina, Scheena jste mohli slyšet nejenom na CDs Maartena Alteny nebo Ig Henneman, ale i při Conductions Butcha Morrise, van de Weide hrál s Jorritem Dijkstrou a Guusem Janssenem atd. Zkušenosti, které na nizozemské scéně s těmito veličinami získali, tady zúročují. Už proto stojí za to si je poslechnout.

 


Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Fotogalerie