Petr Slabý Vladimír Václavek pokřtí Barvy Radugy15. 6. 2015

17. 6. 2015 pokřtí v pražském Paláci Akropolis Vladimír Václavek své nové album Barvy Radugy, o něž  se coby muzikant a aranžér výrazně zasloužil také  Oskar Török. Je to senzitivní, folkově laděné dílo, z něhož čiší optimismus. Při této příležitosti jsem poslal Vladimírovi několik otázek.

 

Kde se vzal titul?

Je to odkaz na staroslovanštinu a sanskrt, míří to ke kořenům našeho jazyka.  Cítím, že bychom na ně měli být napojeni, pokud chceme někam dojít a neztratit se. Připomenout si je taktů může být jeden ze způsobů, jak to udělat. V překladu by to byly barvy duhy, takto je to ale bohatší, je tam více rovin.

 

Zdá se, že se v řadě projektů noříš do zvláštního, jakéhosi dětského světa… Co je to příčinou?

To už jsem slyšel vícekrát. Je to pro mě skutečně zábavné, v dobrém zábavné. Zabývám se vnímáním a jeho možnostmi. To mě vede k tomu, že svět kolem mě se stává a já v něm jednoduchý. Děti mají jednu schopnost, vidí svět takový jaký je. Dospělí to nikdy nepochopí, jsou příliš důležití a příliš zaměstnaní sami sebou. Těší mě, že to někdo vnímá.

 

Vlastně tohle asi odstartovala kniha Neviditelný svět. Byl to pro tebe zlom v tvé poetice? Proč ses rozhodl vyjádřit prostřednictvím šamanské pohádky?

Byl jsem toho plný. Plný nových životních pocitů, vnímání, zkušeností. A z toho začalo něco krystalizovat. Musel jsem to vložit do slov, abych se dozvěděl, co to nové poslání je. A když jsem to dokončil, všechno mi padlo do prachu. Asi to bylo nezbytné, abych mohl jít dál. Poetický jazyk je někdy nutný, abychom mohli pregnantně popsat životní pocity, které právě probíhají, a uchopit je. Může být nový a nenechá nás uvíznout ve starém. Jednoduše můžeme jít dál a jazyk nám v tom pomůže.

 

Co pro tebe znamená šamanismus? A co pohádka?

Šamanismus je pro mě láska k životu. A pohádka jeho naplnění.

 

Když už mluvíme o tom dětství, jaká je tvoje úplně první vzpomínka?

Když jsem byl ještě v břiše. Ale nevím, jestli je to vzpomínka na dětství.

 

Jaká část dětství pro tebe byla nejšťastnější nebo nejvíc fascinující?

Když jsem byl volný. Na lukách, v lese, na rybách.  A když jsem byl s těmi, které jsem miloval.

 

Kdy už jsi naopak chtěl být dospělý a začal ses podle toho chovat?

V pubertě. Je to přechod a člověk by to měl rád za sebou a stal se osobností.

 

 

Jakými  byly reakce dětí na album Barvy Radugy?

Zatím jsou veskrze milé a pozitivní. Ale myslím, že mé písně poslouchají lidé, kteří je poslouchat chtějí.

 

Slyšel jsem, že z písně Ku potěše drakům se stal doslova hit….

Tak to jsem ještě neslyšel. Ale bylo by fajn, že by si je mohli poslechnou i ti, kteří ještě neví, že by je chtěli slyšet.

 

Konkrétně píseň Paci paci, letí ptáci má sice „dětský“ text, ale hudebně je celkem alternativní…

Když má člověk štěstí, vzpomínka na dětství přetrvá nebo si znova vzpomene. Je to nutné, aby mohl jít dál a proměnit se. Tady žádná alternativa není. Život byl plný kouzla bez něj to nemá cenu.

 

Myslíš si, že se někdy vrátíš k drsnějším polohám?

Spíše než k drsnějším bych řekl, že divočejším. Už se to děje. Obnovili jsme Dunaj v trochu jiném složení na pod jménem Dunajská vlna. V této chvíli jsme navázali na původní tvorbu a natočili CD, které budeme teď mixovat. Je to výběr původních písní. Na Hithitu jsme udělali sbírku. Zároveň zkoušíme a tvoříme nové písně. Tak snad se máme všichni na co těšit.

 

Jak ses seznámil s Oskarem Törökem a jaký pro tebe představuje přínos?

Při spolupráci s Ivou Bittovou v kapele Čikori. Je to s ním fajn. Je otevřená pro nové a nekonfliktní. Necpe dopředu svoje ego, v tom je zralý. To je dobrá báze na to, abychom se mohli bez zbytečných třecích ploch někam posouvat. Pro mě vždycky na prvním místě ten člověk, s kterým spolupracuji. Doufám, že ho to se mnou také baví.

 

Jakou teď celkově zastáváš životní filosofii?

Nezatěžovat sebe ani svět. Vede mě to k tomu být jednoduchý. Vnímám tam sílu.

 

Co je tvůj životní sen?

Už ho žiju a jsem šťastný, že je kam vyvíjet se dál. A tam už potom ztrácím slova. Je tam neznámo, abstrakce. Tam vede každý sen, který stojí za to.

 

Máš pocit, že je v dnešní převážně konzumní společnosti ještě prostor pro vnímání opravdové neprefabrikované hudby a pakliže ano, proč a jak?

Jsou lidé, kterým prefabrikace a hudební výrobky nestačí, protože jsou prázdné. Hledají něco víc. A tady je hudba skvělá, může přijít na pomoc, člověka odnést a vrátit ho zpět s úplně jinými pocity. To může dát novou životní sílu a směr. Co se týče našeho prostoru, je na nás, jestli si ho uhájíme nebo si ho necháme obsadit. Ten veřejný, zdá se, obsazený je. Ale stačí, aby se třeba na koncertě sešlo několik lidí, kteří si ho uhájili a dají to dohromady. Potom se objeví nový prostor, ve kterém se může něco odehrát. Vždycky mě potěší, když můžu být toho svědkem. Celé je to o našem vnímání. A zase jsme na začátku rozhovoru. Hudba je skutečně víc než cokoliv, co bychom si o ní mohli představit.

 

Apropos, co koncertně zazní na křtu?

Písně z CD Barvy Radugy zazní určitě, ale nejen ony. Uvidíme, možná i nějaké improvizace. A také určitě starší písně, které máme rádi.

 

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!