Jan Faix Oneohtrix Point Never: Garden Of Delete23. 11. 2015

Daniel Lopatin opět pokračuje ve zhudebňování svých představ alternativní kulturní historie různých etap minulého století, jak by vypadaly, kdyby již tehdy byly přinejmenším podobně perverzní, jako je naše současnost. Už nějakou dobu se mu na to hodí nejvíce zvukový kolorit syntezátorového světa osmdesátých let a z něho již nějakou dobu úspěšně těží velice výživný metamateriál, přinejmenším od společného alba Ford & Lopatin - Channel Pressure (Software, 2011). V případě nejnovějšího sólového alba pod pseudonymem Oneohtrix Point Never mu to vyšlo opět na výbornou.

Méně znalí se musejí smířit s faktem, že těm strojům z té doby zkrátka tento zvuk dodali tehdejší lidé a samy za něj nemohou. Znalejší zavětří od prvních vteřin intra, že je možno se ponořit do opravdu hluboké laguny pozdně analogové a raně digitální syntezátorové psychedelie. Tentokrát ale mezi patetické syntezátorové melodie, dobové vize zvukového futurismu a halucinační střípky či delší střepy z dobových diskoték vnáší Lopatin temnější témata. Tu se hlavní synchronizace celého syntetického zvuku chopí hardcorová dikce, jindy nás vystaví nekonečné beznaději dnešního pohledu na někdejší trendy tancovačky označovaných tehdy škatulkami acid či trance. Nynějším generacím středního věku promlouvá autor do svědomí zřejmě nejrafinovaněji, zvláště těm jedincům, kteří alespoň zlehka sledují i nynější hudební dění napříč žánry.

Podstatou krásy tohoto alba je ovšem fakt, že Daniel Lopatin pomocí nástrojů a zvuků, jejichž image nadlouho poznamenaly trendy především druhé poloviny osmdesátých a první poloviny devadesátých let, vytváří konečně zase po všech stránkách, které náročnější posluchač zohledňuje, skvělou, informačně bohatou, osobitou a navíc moderní hudbu. Avšak schopnost této hudby vyvolávat nepostihnutelné množství mimohudebních asociací je uchvacující často i více. A pokud přitom přijde ještě zrovna nějaká ta surrealističtěji postavená hudební forma, jako je to například ve skladbě I Bite Through It, je to věc už na delší studium vlastních kulturních zkušeností.

Z celkového obsahu alba vyplývá, že Daniel Lopatin si je schopen podřídit svým autorským rukopisem veliké množství různorodých zvuků spojených s popkulturou i avantgardou minimálně posledního půlstoletí pro vlastní umělecké sdělení, a to až s klasicizující lehkostí. Když například ve skladbě Freaky Eyes propere v naprosto přirozeném celku různorodé popové, krautrockové a až ezoterické prvky, simulaci kousku jiným mutujícím popíkem přemazané pásky a ke konci zvládne i noisové vrstvy. V následující skladbě Lift pak autor logicky nezapomněl na přirozenou vsuvku s metalovým "prstovým cvičením" sólové elektrické kytary.

Dalším rozměrem jsou ale náladově velmi variabilní veleumělé vocodery a pak tu máme hned s vydáním alba připravený videoklip ke skladbě Sticky Drama, který záběr naší obrazotvornosti, jenž pokládáme za potřebný pro chápání této hudby, prohloubí ještě někam do mnohem mnohem temnějších meditací o hloubce deformace našeho vnímání skrze hodnotový žebříček světa všech historických typů počítačových her, béčkového postkatastrofického sci-fi, vůbec všeobecného konzumu a mediálně manipulovaného virtuálního pohodlí a z toho všeho plynoucí absenci opravdově prožitých citů a téměř nulové empatii či humanitě.

Dějiny euroamerického popu se mohou leckomu jevit jako pilotní obor pro vývoj co možná nejodlidštěnějšího mediálního sdělení. Daniel Lopatin nám tu vlastně připomíná, jak ono odlidšťování začínalo a jak nevinně to tehdy působilo. O chvilku později už ale vocodery kvílejí jen marně nevěda, že jde o jejich labutí píseň zanikající v nekonečných hlubinách digitálního hluku. Jistota není nikde, každá historicky dlouhodobě spolehlivá hudební forma se může naprosto kdykoli nečekaně zhroutit, avšak králové diskoték se zkrátka stále nějací střídají a vždycky mají to pozlátko veleknězů poměrně přesvědčivé, občas "revolučnější", občas "duchovně smířlivější", vždy alespoň trošku nostalgické. Mozky vymyté nezvladatelným množstvím informačních toků jsou za cokoli z toho vděčny za jakékoli materiální situace. Reprodukce je zkrátka stále kvalitně asistovaná.

Tato nahrávka je nebývale silně imaginativní a přitom zvukově až ironicky komfortní, výrazově neustále velmi překvapivá a nebere si servítky. Skrze popkulturní spamy různého stáří v naší paměti rozehrává Daniel Lopatin každému z nás naši vlastní obrazotvornou loterii.

 

Oneohtrix Point Never: Garden Of Delete

Warp Records (http://warp.net)

 

P.S.:

Jako bonus uveďme, že s albem se ihned začaly objevovat další coververze, neboť některé skladby byly již publikovány k volnému použití jako MIDI data. Mohlo by to být zajímavé téma třeba na jedno domácí internetové pátrání. Zde jeden výsledek v duchu estetiky low bitrate:

 

 

 

 

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Slyš zdarma: Bedlam Sampler Year 3 (Incomplete)