Miloš Vojtěchovský Frozen brass a bambusy22. 3. 2016

Za dob, kdy knihovník a vědec Rudolf Erich Raspe prostřednictvím postavy jakéhosi barona Prášila vymýšlel a bavil čtenáře gejzírem fantastických příběhů z cest do známých i neznámých koutů tehdejšího světa, bývaly ještě skutečné zimy. Z výpravy do mrazivého Ruska, nebo snad Litvy pochází ona pozoruhodná a památná příhoda. Kdesi v zasněžených krajinách uhodily takové mrazy, že postilión na kozlíku kočáru, jenž míval v popisu práce troubit na trubku, z ní nevyloudil ani tón. Teprve poté, co usedl ve vytopené hospodě a pověsil hibernovanou trubku na věšák, zazněla z ní melodie, kterou mráz uvěznil v hudebním nástroji. Nevím kdo to už byl, ale nějaký přemýšlivý a vtipný historik tento příběh uvedl do souvislosi se zrozením zvukového umění. Zvuk zmrzlý v dechovém nástroji, zvuk který roztaje, zázračně sám o sobě, bez povelu hráče se probere a osvobodí z područí svého Pána a Mistra.

keuken.jpg

Frozen Brass je mimo jiné název dokumentárního filmu nizozemského filmaře Johana van Keuken, etnografa Rob Boonzajer Flaese a vizuální etnografky Noshky van der Lely z roku 1993. Slavný komparativně kulturní dokument vznikl během několika výzkumných expedic hledajících odpovědi na otázky, jak mocenské vzorce vítězné dominantní kultury jsou interpretovány, asimilovány, přetvořeny kulturami těch podmaných. Malý štáb se vydal podle geografické mapy evropského – zejména holandského kolonialismu do čtyř oblastí Třetího světa. Příběh začíná v Nepálu, kde kamera zaznamenala přípravu na štaci místní dechovky. I když to vypadá neuvěřitelně, hrají nepálské pouliční svatební a pohřební kapely na trumpety, píšťaly, trombony a bicí melodie, které vás po několika taktech uvedou napřed do nejistoty a potom k poznání, že jde o alochtoní verze pochodů z repertoáru armádních souborů Jejího Veličenstva.

Další kapitoly o pouličních ansámblech jsou natočeny v Surinamu, Ghaně a Indonésii. Ze Sumatry, nebo snad Jávy pochází ona snad nejbizarnější scéna: opravdové instrumenty z mosaze - jako standardní materiál na žesťové nástroje – jsou pro místní muzikanty cenově nedostupné, a tak si našli náhražku, které je okolo dostatek. Jejich trubky, trombony, tuby a podobné jakoby „evropské“ nástroje jsou indonéskými konstruktéry hacknuty a zbastleny z bambusových tyčí, případně sletovány z plátů měděného plechu. V nezapomenutelném záběru indonéská kapela hraje na DIY instrumenty nizozemskou hymnu o Princi Oranžském. Že ladění je asijsky „pentatonické“ je nabíledni. Podle historických pramenů ten druh vojenské pochodové hudby doputoval do Evropy někdy v 16. 17. a 18. století spolu s expanzí Otomanské říše, takže o evropské provenienci evropských vojenských kapel lze mluvit jen v nadsázce. Hudba - stejně jako zvuk, voda, viry a bakterie, ptáci a vítr jsou odpradávna globální. V předchozí kapitole filmu ostatně slyšíme jak ghanská pouliční kapela propojí bez váhání a zardění africky komplexní rytmy s bělošsky strukturovanou melodií vojenských pochodů a evangelizačních písní misionářů.

hans-van-koolwijk-1-chans-van-koolwijk-02.jpg

Mnohé z distingované orientální kultury Indonésie holandší obchodníci a kolonizátoři bez skrupulí přijali, či ukradli, domestikovali a přivezli do Evropy. Jeden z ikonických emblémů orientu - tedy bambus je oblíbený materiál amsterdamského zvukového umělce a konstruktéra Hanse van Koolwijka. Podobně jako ve filmu Johana van Keuken se v Holandsku indonéská a nizozemská kultura promiskuitně mísí, i když  - co se týká hierarchie, je to u Koolwijka vlastně naruby. Van Koolwijk provedl exemplární příklad apropriace, či mongrelizace, když si ve studio v 90 letech postavil autorskou bambusovou verzi nejposvátnějšího nástoje křesťanského pojetí světa - varhan. Bambuso Sonoro nezpívají, nehřmí a neburácí jako třeba varhany Johana Sebastiana. Skučí, hvízdají, bublají a hučí docela jinou, „neevropskou“ řečí, plynou a poletují v ptačích, orientálních, či pohanských bambuso-organických rejstřících živelných glisand.  

Koolwijk stavěl původně nástroj pro profesinálního hráče, protože sám hru na královský nástroj nikdy nestudoval. Studoval totiž výtvarné umění  Bambuso nemá klaviaturu, nedá se na něj hrát podle klasické notace a tak ovládnout všechna táhla dovede jen jejich původce. První CD Bambuso Sonoro nahrál van Koolwijk v kapli sv. Bernarda v klášteře Plasy v roce 1998. Takovou akustiku jakou se skví tento prostor údajně nikde jinde prozatím neobjevil.  

Konstruktér  bambusových varhan si objednával silnější dlouhé tyče od dodavatele na jihu Francie, což bylo donedávna jediné místo v Evropě, kde ty zázračné rostliny dorostou dostatečné tloušťky. Díky klimatickým změnám je pravděpodobné, že větším druhům bambusu se bude vbrzku dařit i v severnějším pásmu a tak se dostává nástroji dalšího nečekaného geopolitického významu.

Koolwijk sám svoji práci klade do souvislosti s hmotou i zvukem, se sochařstvím i hudbou. „Pracuji se zvukem podobným způsobem jako sochař pracuje s kamenem, nebo hlínou. Jako výrazový umělec jsem vždycky cítil potřebu přetvářet zvuk do sochy; zvuk musí být vnímatelný tak jaký je. Vizualizac zvuku existuje a každý jej vnímá v okamžiku jeho znění. Ten obraz je statický, i když víme, že zvuk sestává z jednolitých a plynule se měnícich vln v prostoru mezi zdrojem a posluchačem. Obraz je objektivnejší než samotný zvuk: když se na něco díváme, vidíme hlavně povrch, pokožku. Ale když něco posloucháme, nevíme jestli slyšíme to stejné jako někdo jiný. Zvuk je víc osobní a není to jen z důvodu individuálně tvarových rozdílů v anatomii našeho ucha. Zvuk se sám tlačí na povrch: můžete zavřít oči, ale těžko uši. Světelné vlny proudí v přímých liniích a neodrážejí se. Zvuk je naopak ohebný a vlastnost šíření v prostoru je součástí jeho podstaty. Nevidíme za roh, ale můžeme poslouchat to, co není vidět.  

Koncem 80.let jsem objevil novou škálu zvuků se kterou jsem nadšeně začal experimentovat. Zaměřil jsem se na zkoumání fyzikálných zákonů akustiky. Během práce na větších bambusových píšťalách jsem začal například s hledáním “nejnižšího tónu”, což vyústilo například v práci „Oer-Kaatser /Primal Reveberator“. V tomto objektu jsou zvukové vibrace fyzicky hmatatelné; a to byl  opravdu jen začátek: stojíte přímo uvnitř zvuku. Jindy zvuk spočívá zvuk v rezonanci a jiné zvukové stroje vydávají samy zvuk, jako například “Glisando-stroj”, alebo vydávají údery, jako třeba “Eckoo”. Ty objektivně fyzikální javy mně ale motivují k tomu, abych je překročil a zmenil je v jedinečná díla, které člověka nenechají chladným. Moje zvukostroje tak dostávají emocionální rovinu, hrají na city, překvapují a oslovují posluchače. Hmota je přetvářena ve zvuk a zvuky navíc rozechvívají srdce. Některé moje práce navozují smyslovost a konfrontáci, jako například Tuby; jiné jsou propracované do detailů jako Basy. Ale každá práce má jinou povahu“.  

bells.JPG

Některé zvukové nástroje Hanse van Koolwijka jsou poměrně malé a velmi jednoduché, jako zavěšené mosazné, nebo porcelánové zvonky pohybující se v průvanu, jiné jsou tak veliké, že se do nich posluchač může schovat, jako je tomu u série Klankkaatseru, kde se zvukový nástroj mění ve zvukovou architekturu.  

Pointa celého příběhu je, že van Koolwijk se po šestnácti letech vrací do Prahy jako jeden z mnoha koncertujících umělců festivalu vs.Interpretation. Pro vernisáž v Malé dvoraně Veletržního paláce připravil zvukový event s balonky naplněnými héliem a bambusovými píšťalami. Bílé balonky díky héliu stoupají vysoko do výšky a unikající plyn je proměňuje v létající orchestr.   

 

hans v.jpg

hans klank.jpg

 

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!