Jan Sůsa Radiový koutek: Magz Hall12. 5. 2017

kout1.jpg

Magz Hall je britská umělkyně a teoretička, jejíž hlavní oblast zájmu tvoří kreativní experimentování s rádiovým formátem. Umělkyně přednáší na Canterbury Christ Church University a v roce 2001 spoluzaložila organizaci Radio Arts, která pořádá veřejné workshopy, na nichž se účastníci a účastnice seznamují se stavbou malých vysílačů a přijímačů. Ve soundartových dílech Magz Hall dokonale ovládá umění koláže a ve svých dílech zkoumá hranice, kdy se ještě dá zdrojová nahrávka rozeznat, a kdy jednotlivé fragmenty najednou vnímáme jako součást celku. Do radiových skladeb také zapojuje signály radioamatérských pásem, neidentifikovatelné digitální modulace, terénní nahrávky a jiné útržky z všemožných radiových pásem. 

V disertaci s názvem Radio After Radio: Redefining radio art in the light of new media technology through expanded practice z roku 2015 se Magz Hall zabývá vývojem rozhlasového formátu od doby vzniku do současnosti - rozhlasové stanice se proměňují od sdíleného živého vysílání v izolované zážitky, kdy si každý může pustit ze streamu, co je mu zrovna po chuti. Hall nehodnotí zmíněnou proměnu, ale konstatuje, že taková změna zásadně proměňuje vyznění rozhlasového formátu. Analogový rozhlas je vzhledem k internetu již poněkud nostalgické médium, které ale dokáže jednoduchostí použitých technických prostředků narušovat jednoznačnou hierarchii mezi tvůrci obsahu a jeho příjemci - malý vysílač si totiž zvládne postavit každý. Magz Hall přirovnává vztah mezi analogovým rozhlasem a jeho digitálními nástupci k podobnému následnictví mezi knihtiskem a digitálním čtením. Podobně jako u čteček e-knih mizí do jisté míry perverzní požitek z hmatatelné podoby a specifický pach knih, stává se digitální rozhlas určitým způsobem odosobněnější.

Ačkoli se to na první pohled nezdá, je i analogový rozhlas hmatatelnější, neboť s ním jde všelijak experimentovat - jemnými pohyby rukou lze jemně ladit interference mezi stanicemi, přijímač můžeme rozebrat, rozlaďovat mezifrekvenční cívky, případně experimentovat s circuit bendingem. Všechny podobné aktivity vytvoří specifickou zvukovou reakci, což se v případě digitálního rozhlasu říct nedá. Zvuková kvalita komprimovaných souborů je u digitálního vysílání nižší a tok binárního kódu omezuje rozmanitost různých chyb - zkrátka to buď jde, anebo nejde. Z digitálního rozhlasu se ztrácí šum, nejrůznější poruchy, není možné si hrát s laděním a z rádia vyloudit zvláštní efekty. Poslech digitálního rozhlasu je také energeticky náročnější na straně přijímače. Magz Hall ale nejde o konzervativní velebení staršího formátů, ale spíše o to, že při práci s určitým médiem je vhodné mít na paměti jeho dějiny a jeho vztah k novějším technologiím.

Rozhlas má zvláštní roli ve vztahu ke vzpomínkám, ačkoli se spíše hodí k tomu být pasivním společníkem při nejrůznějších činnostech - od řízení automobilu, jízdu v MHD, přes úklid a noční četbu. Ostatně rozhlas dokáže vyvolávat specifické vzpomínky spíše než televizní formát a nakonec ani usínání při poslechu rádia nemusí být tak duševně zničující, než spánek u televize. Tradiční rozhlas má zvláštní schopnost nečekaně naočkovat „jinou“ hudbou, případně uvádět do situací, kdy posloucháme hudební styl, který není zrovna náš oblíbený, ale z těžko vysvětlitelných důvodů přijímač nevypneme.

Schopnost tvořit nenásilnou kulisu se tak spojuje s nenápadným rozšiřováním obzorů. Pochopitelně by však bylo trochu omezené slepě vychvalovat analogový rozhlas. Tradiční rozhlasový formát je ostatně přísně hierarchický a jednostranný - hranice mezi poslouchajícími a vysílajícími jsou jasně vytyčeny a jeví se jako neporušitelné. Není ale možné tento jednoznačný vztah narušit a pokusit se změnit zdánlivě nezměnitelný stav dominantních vysílačů a podřízených přijímačů? Právě určitá nedemokratičnost vysílání a nesnáze spojené s obtížným zapojením posluchačů do vysílání ponoukají k tomu, abychom se pokusili vytvořit si stanici vlastní - ta nemusí být jenom zmenšeninou formátu velkých stanic, ale může fungovat na zcela jiném ideovém základu.

Magz Hall se v teorii i praxi inspirovala u japonského radio-umělce Tetsua Kogawy a ve své tvorbě také využívá malé zbastelné vysílače - oscilátory s jedním tranzistorem -, které umísťuje na rozličné místa a vytváří tak zvláštní objekty-vysílače. V nedávné instalaci použila velké množství vysílačů upevněných na hliněné květníky, které dohromady vytváří interferující skrumáž zvuků:

kout2.jpg

Na jednom z workshopů Magz Hall využila pro stavbu vysílačů zbytky donedávna nejvyššího stromu v Kentu:

hd_161128_3268.jpg

 

Inspirace stromy se objevuje i v další instalaci Tree Radio - vysílač je upevněn přímo na živý strom, napájen pomocí solární energie a jeho zvuk je ovlivňován několika senzory. Nakonec je křemík také příroda, nebo ne?

 

kout4.jpg

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Slyš zdarma: Bedlam Sampler Year 3 (Incomplete)