Miloš Vojtěchovský Sydney, MicroSleepDub a další28. 6. 2017

Jestli jste někdy kráčeli večer ze Spálené do Opatovické tím průchodem kolem bývalého Vilímkova nakladatelství, možná jste natrefili uprostřed budovy na hlasitý mručivý dron, vycházející podle všeho z nespokojené zářivky na stropě. Propojit neznámý zvuk s jeho pravděpodobným zdrojem je v tomto případě celkem snadné. Jindy jsou tajemné emanátory nebo emulátory aktivované třeba elektrickým rozvodem, vodovodem, kanalizací, klimatizací, větrem, nepokojnými sousedy kdesi ukryty, a tudíž hůře dešifrovatelné. Původ univerza mikroskopických neidentifikovatelných zvuků architektury nemusí být vždycky fyzikální, v určitých okolnostech je zdá být dokonce metafyzický či parapsychologický.

Největší varhany na světě mají prý v Sydney a jsou v koncertním sále asi nejslavnější hudební architektury 20. století. Konkurz koncem 50. let vyhrál projekt dánského architekta Jørna Oberga Utzona. Během příprav na zahájení stavby se dostal Utzon do poněkud napjatého vztahu se zadavatelem a nakonec z Austrálie odjel domů do Evropy. Radní a ministerstvo museli hledat náhradu v Peteru Hallovi, jemuž se podařilo stavbu po patnácti letech v roce 1973 šťastně dokončit. Královna Alžběta ji tehdy také slavnostně otevřela. Opera v Sydney je proslulá skořápkovitou extravagantní střechou, ale o tajemných zvucích, které v interiérech obří budovy znějí, přestože tam právě žádné hudební těleso nehraje, se vědělo už méně. Možná je to tím, že takové zvuky jsou ponejvíce slyšitelné v noci, kdy je v opeře většinou liduprázdno. Vzpomenete si snad na romantický příběh Le Fantôme de l'Opéra, ale v případě Sydney nepůjde o zhrzeného hudebního génia, nýbrž o cosi jiného.  

Peter Lenaertsdia_0033.jpg

Belgický zvukový umělec Peter Lenaerts se vydal z Bruselu do Sydney a pro program rádia ABC Soundproof nahrál dokument o zvukovém průzkumu opery. Zjistil, že každá z místností, od zkušebny, schodiště, sprchy až po hlavní koncertní sál má nezaměnitelný akustický hlasový projev. Když se zaposlouchal a nasadíl si sluchátka – zapojená do rekordéru – zjistil, že některé místnosti rezonují v jedné frekvenci, jiné dokonce v harmonických akordech. Hlavní koncertní sál prý zní v čistém A, takže by se hudebníci mohli podle něho naladit.  

Výsledkem Lenaertsova průzkumu byl poznatek, že ikonická železobetonová budova není zdaleka tak němá a zvukové neutrální, jak by se dalo očekávat. Když uvnitř v noci nikdo není, Opera začne žít svým vlastním životem jako organismus, vydávající škálu nejrůznějších praskání, šumění, hučení, šelestění, pískání, hrčení, zvonění, ťukání, prskání, vrzání, chvění. Lenaerts v rozhlasovém dokumentu vede rozhovory s několika lidmi, kteří v Opeře pracují, a podařilo se mu dopracovat k psychoakustickému modelu či aurálnímu portrétu stavby. Nachází napětí, skoro protiklad mezi vizuální a akustickou stránkou Opery v sydneyském přístavu. Monumentální tektonicky a konstrukčně sofistikovaná architektura hovoří rozmanitým, mnohotvárným šeplavým nářečím. Podobný skrytý zvukový projev má ostatně každá konstrukce, každá stavba, nejen historická, nejen ty s dřevěnou konstrukcí, ale i poctivé domy kamenné, či betonové a nemusí jít jen o oblasti se zvýšenou vulkanickou aktivitou.  

Peter Lenaerts se pokouší odhalovat vše, co se ukrývá pod tichem a zdánlivou absencí zvuku nebo prázdnotou. Nahrávky z interiérů opuštěných staveb vydal u devonského vydavatelství Very Quiet Records (field recordings of quiet places, majitelem je Tony Whitehead, se kterým Lenaerts sdíli zálibu v mikrozvucích). Pozoruhodný je například statický portrét pravoslavného kostela proroka Eliáše. Lenaerts jej nahrál v roce 2011 během expedice za tichem a prázdnotou po pustině jižní Austrálie a jejího Severního teritoria. Místo Coober Pedy je 847 kilometrů od Adelaide a 2088 kilometrů od Sydney. Protože je tam pořádné vedro, nejde právě o oblíbenou turistickou destinaci. V městečku, které je od kostelíka vzdáleno asi deset kilometrů žije pár stovek obyvatel patrně nepravoslavného vyznání.  

Původně chtěl Lenaerts zachytit znělé ticho v interiéru kostela, ale ve sluchátkách zněly hlavně nízké frekvence poryvu větru narážející venku na zdi kostela. Rozhodl se improvizovat s detailními mikrozvuky, zapálil dvě svíčky a mezi ně postavil stereo mikrofon Rode NT4. Skoro čtyřhodinovou nahrávku postprodukčně neupravoval. Jestli máte čas a trpělivost, můžete se přenést do opuštěného kostelíka v Novém Jižním Walesu, poslouchat, jak svíčky hoří a dohoří a v průběhu poslechu zažít několik překvapení. Možná si někdo maně vzpomene na záznamy slavnějšího Jacoba Kierkegaarda z interiérů domů města Pripjať u Černobylu. Nebo na video Bruce Naumana, na kterém je zachyceno jeho prázdné studio přes noc.  

O cestě za prázdnem, nikoliv tichem byl natočen videodokument Quies, při jehož sledování se stanete svědky neustálého souboje zvukového umělce s větrem a technikou.  

V posledních letech se Lenaerts vypravil také do Číny. Nějakou dobu pobýval v nedávno zbudovaném městě v provincii Nancha. Město je dimenzované pro milion obyvatel, ale prozatím jich tam žila – nebo žije – stěží čtvrtina, takže metropole je podivně prázdná. Protože lidská akustika je tam logicky trochu utlumena, dominují i za dne zvuky samotné mimolidské městské struktury.  

Mimo cestování se Lenaerts zabývá několik let hraním pro spící posluchače, což je populární fenomén, který se v poslední době uchytil i v Praze. Svůj koncept nazývá MicroSleepDub a uspávač používá takové akustické nuance, aby návštěvníci opravdu co nejdříve usnuli.  

Ke klidnému a pokojnému usínání bych čtenářům doporučil poslední projekt portálu Nulla.cc 57900 moving, still. Celkově má kompozice v rozšířené verzi 3 hodiny a 18 minut a autor Lloyd Dunn v ní použil terénní nahrávky získané během výprav jako základ ke kompozicím kde topologie je stále přítomna, ale její interpretace je spíš metaforická.  

   

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Slyš zdarma: Bedlam Sampler Year 3 (Incomplete)