Petr Ferenc Peter Principle 1954-201717. 7. 2017

V životě hudebního fanouška jsou nejvzácnější ty okamžiky, kdy jej nějaký tvůrce nebo dílo zasáhne jako blesk z čistého nebe a bezchybně osloví bez jakýchkoli úvodů, námluv, dohledávání a doplňovaček. Jedním z nečetných případů, kdy se to stalo mně, byl večer v karlínském bytě, kde mi jeden známý pustil skupinu Tuxedomoon. Chytil jsem se okamžitě, ale on o ní moc nevěděl, takže mé dotazy mohl uspokojit jen nabídkou dalších pár tahů z trávy. Embryo hudebního publicisty (nevzpomínám si přesně, HIS Voice každopádně tehdy buď ještě neexistoval, nebo jen velice krátce) žhavilo mozkové závity, hudba, jež hrála, se ale nedala chytit do žádné škatulky. Z té nekonečné, převážně instrumentální skladby složené z několika částí nebylo možno přesně určit sestavu, obsazení, přibližnou dobu vzniku ani provenienci.

Kámošovo vypálené CD jsem si, jak se tehdy slušelo, taky vypálil a postupem času zjistil víc. Tuxedomoon vznikli koncem sedmdesátých let v San Franciscu kolem multiinstrumentalistů a autorů Stevena Browna a Blainea Reiningera. Východiska? Klubající se nová vlna, vážnohudební avantgarda, kterou oba pánové studovali, divadelní a queer prostředí. Od samého začátku kromě písní i drobné komořinky, hudba k filmům, divadlům, happeningům, stylová příslušnost někam poblíž Residents, MX-80 Sound, Snakefingera či Chrome. Z legendární kompilace Subterranean Modern z roku 1979, na které má každý zúčastněný mj. svou verzi šlágru I Left My Heart in San Francisco, ovšem zjistíme, že šlo spíš o spřízněnost duší a genia loci než o sdílenou hudební estatiku.

Po prvním albu Half Mute Tuxedomoon přesídlili do Evropy a stal se zázrak – bez základních rockových kamenů v podobě bicích a kytary se z žánrově ukotvené a občas celkem zaměnitelné, i když už tehdy řádně ulítlé novovlnné kapely proměnili v tu nejevropštější ze všech evropských avantgardních skupin, navíc dokonale přirozenou a uvěřitelnou. (To není jen tak, vzpomeňme třeba Woodyho Allena, který se ve svých evropských snímcích ze sofistikovaného newyorského intelektuálního komika mění v amerického turistu, pro nějž je všechno „very interesting“. Znalost prostředí není otázkou pár návštěv a někomu se to nedaří ani při delším pobytu.) Bez „kamenné“ přítěže jako by se hudba Tuxedomoon plná působivých a podmanivých motivů dechů a smyčců vznášela lehce nad zemí, k níž ji poutala jen neúnavně repetitivní baskytara, která obvykle neopouštěla jedinou hutnou, a přitom vzdušnou figuru. Onen přesvědčivý baskytarista se jmenoval Peter Principle.

Narodil se coby Peter Dachert a umělecký pseudonym si zvolil podle takzvaného Peterova principu, což je, praví Wikipedie „zásada, podle níž jsou zaměstnanci organizace povyšování do vyšších pozic na základě výkonu a zásluh, které podali během působení v pozici nižší. Neexistuje ovšem žádný vztah mezi kvalitou výkonu podaného na nižší pozici, a schopností plnit často diametrálně odlišné požadavky, které jsou spjaty s pozicí vyšší.“ S Tuxedomoon, což nikdy nebyla nijak spořádaná a svorná parta Rychlých šípů, prožil od roku 1979 dobré i zlé, nahrál všechna alba a byl spoluautorem většiny repertoáru. Když v devadesátých letech odpočívali, ozdobil svými ostinaty poetické album Joeboy in Mexico vytvořené společně se Stevenem Brownem a svědčící o tom, že Tuxedomoon nebudou odpočívat věčně.

Coby sólista Principle zaujal především prvními dvěma ze svých čtyř alb - Sedimental Journey (1985) a Tone Poems (1988) - na nichž své mantrické basové figury halí do hávů dubu a elektroniky.

Comeback Tuxedomoon, který roku 2004 odstartovalo vynikající CD Cabin in the Sky, na němž bruselsko-americkým avantgardistům, kteří s oblibou uváděli multimediální představení třeba na jihu Itálie, složili hold Tarwater i John McEntire z Tortoise, byl možná očekávatelný (Tuxedomoon tu a tam zahráli nějaké to one-off vystoupení, třeba v Petrohradu nebo v opravdu čerstvě poválečeném Sarajevu), rozhodně ale vítaný a kvalitní. Dvě alba písní, dvě s filmovou hudbou, hudba k baletu, spousta koncertů, mj. i dva pražské…

Nyní ale život skupiny patrně dospěl ke konci. Dnes ráno – 17. července – byl třiašedesátiletý Peter Principle nalezen mrtev ve svém pokoji v bruselských Les Ateliers Claus, kde se Tuxedomoon zrovna připravovali na turné, a mně nezbývá než stornovat hotel a jízdenky. Do Prahy se už nechystali, 10. srpna jsem je plánoval znovu spatřit v Berlíně. Bilanční turné slibovalo živě dosud nehrané skladby, po dvou z každého alba skupiny.

Z hlediska kapelní diskografie jako by se symbolicky uzavřel kruh. Není to tak dlouho, co Tuxedomoon vydali reedici svého debutu Half Mute a k ní navíc titul Give Me the New Noise, na němž se písní z dnes již klasické kolekce změcnil třeba Simon Fisher Turner, Aksak Maboul, Foetus či Cult With No Name, kteří s Tuxedomoon spolupracovali na jejich vůbec posledním albu, hudbě k Blue Velvet Revisited, dokumentu Petera Braatze, který v roce 1985 směl být s kamerou u toho, když David Lynch natáčel Modrý samet.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!