Petr Ferenc The Plastic People of the Universe & Filharmonie Brno: Co znamená vésti koně24. 7. 2017

Plastici dotáhli do finále dlouholetý projekt nastudovat, předvést a posléze vydat orchestrálně-kapelní verze trilogie svých nejzávažnějších děl, tj. rozsáhlých skladeb Pašijové hry velikonoční, Jak bude po smrti a Co znamená vésti koně. Všechny zkomponoval baskytarista Milan Hlavsa a otextoval Vratislav Brabenec – Pašije na základě biblických textů, Jak bude po smrti je přebásnění textů Ladislava Klímy, Koně jsou upraveným souborem Brabencových starších básní; kromě klímovského má v každém programu po jednom textu i Pavel Zajíček, duše a hybatel DG 307.

Po Hlavsově smrti v roce 2001 se Plastici navzdory tomu, že šlo do té doby o výhradního kapelního skladatele, rozhodli pokračovat. Asi i tak trochu z repertoárové nouze došlo k oživení výše zmíněných programů, jejichž plastikovské premiéry na přelomu osmdesátých a devadesátých let byly zároveň i derniérami. Pašijové hry byly odehrány 22. dubna 1978 na Hrádečku, verze s Agon Orchestra 24. dubna 2004 v pražské Arše (předtím ještě někdy v devadesátých letech v Praze ad hoc sestavou, která patrně neměla název a kde snad hrála i zakladatelka tohoto magazínu). Koncert Jak bude po smrti proběhl 29. října 1979 v komunitní usedlosti v Nové Vísce u Chomutova, s Agonem poprvé v pražském klubu Roxy 15. prosince 2002. A konečně program Co znamená vésti koně byl odehrán 15. března 1981 v Kerharticích u České Lípy, verze s Filharmonií Brno poprvé v brněnské Richard Adam Gallery 6. března 2014. Všechny programy nastudoval skladatel Michal Nejtek, do klímovského i leccos dokomponoval.

V době, kdy Plastici tyto programy zkoušeli, byl český underground v nelehké situaci – po zatýkání a procesu v letech 1976-77, po vzniku Charty 77, po procesu s Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných, v době, kdy byli v rámci akce Asanace četní představitelé androše a disentu nevybíravě donuceni k vystěhování. Koncerty se odehrávaly na soukromých usedlostech jen pro zvané, nutnost konspirace byla taková, že provedení Co znamená vésti koně se snad mělo původně konat na Štědrý den, z čehož ovšem posléze sešlo. Za účelem „zmatení nepřítele“ byl v hospodě U Slunců, kde dle Vratislava Brabence půl osazenstva tvořili androši a půl estébáci, dokonce inscenován rozpad kapely i s menší strkanicí. Nakonec, když bylo zjištěno, že Státní bezpečnost ví o vytipovaném domě v Kotelsku u Turnova, kde se již chystala scénografie v podobě sádrových odlitků lidských těl, dokázali androši vystoupení přesunout na následující den do Kerhartic u České Lípy – hrálo se v neděli kolem poledního, koncert uvedl Ivan Jirous poukazem na to, „kam až nás moc dohnala“ a pokynem, aby všichni přítomní hromadně spálili plánky cesty na místo. Jediný scénografický prvek hodinového vystoupení představoval seznam skladeb, který Hlavsa napsal červenou barvu na velký kus balicího papíru a který byl zavěšen za hudebníky. Ti hráli v ošuntělém civilu, před sebou notové pultíky, jen Hlavsa, jemuž bylo pár dní předtím třicet, se stylizoval do podoby rockové hvězdy se slunečními brýlemi a patřičně cool botama. Po vystoupení, říká fotograf Ondřej Němec v dokumentu Břetislava Rychlíka, se pár desítek přítomných rozjelo k domovům, obvyklé pokoncertní společné veselí bylo nemyslitelné.

StB zareagovala s odstupem necelých dvou týdnů a nepojištěný dům, který si společně zakoupilo několik androšů ve víře, že ve vlastním snad budou mít pokoj, nechala zapálit, čímž se nijak netajila a Brabencovi u výslechu naznačila, že další zkušebny a dějiště plastikovských koncertů potká stejný osud. „Když jsme se o tom dozvěděli,“ píše Magor v Pravdivém příběhu Plastic People, a je to poslední odstavec knihy, „někoho, myslím že Vráťu, napadlo podle Meyrinka, že bychom mohli vybírat místa pro koncerty tak, aby při pohledu shora tvořila spáleniště v naší zemi obrovský monogram PP. Jenomže další koncert Plastic People už se nikdy nekonal.“ Brabenec pod surovým nátlakem odešel do exilu a Plastici si při představě dalších hořících domů koncertování rozmysleli a až do rozpadu a přeměny v Půlnoc v roce 1988 své nové programy jen nahrávali v podmínkách domácích studií.

Brabencovým odchodem ve skupině převážil Hlavsův vliv a návrat ke kratšímu formátu rockové písně, který Hlavsovi vydržel až do smrti a pohlavsovským Plastikům de facto dodnes. Reunion, který v letech 1997-2001 sliboval nový repertoár, také probíhal spíše v hlavsovských kolejích, často na stručné a přehledné texty J. H. Krchovského (na tuto linii pak coby kapelní skladatel navázal Joe Karafiát) a potenciál další experimentálnější spolupráce tandemu Hlavsa-Brabenec zůstal nevyužit. Nejplastikovštější deskou devadesátých let tak pro mě zůstává Konec léta seskupení Brabenec, Jan Komárek, Filip Topol, Petra Oplištilová, Joe Karafiát a Jan Brabec (Black Point, 1995).

Na brabencovskou notu dlouhých, nerockových programů Plastici navázali pouze přibližně před desti lety Vlakovou operou s Agonem a hudbou Michala Nejtka. Hrála se párkrát naživo, moc o ní ale pohříchu nevím, jen jednou na festivalu Kořen v Litoměřicích jsem při pokoncertním nakládání nástrojů a aparatury MCH Bandu slyšel úryvek, který mi připadal opravdu působivý. Kvalitní nahrávka ale prý neexistuje, spolupráce PPU a Agonu neskončila asi nejlépe… každopádně zde jen informačně paběrkuji a budu rád za každý záznam a informaci. A nejraději samozřejmě za nějaké to další provedení či vydání záznamu.

Ze spolupráce Hlavsa-Brabenec Plastic People vytěžili svá nejlepší díla. Jejich hudba měla kdesi vskrytu stále rockový grunt a trademarkové hlavsovké zacházení s basovými ostinaty a krátkými vyhrávkami smyčců, najednou ale byla mnohem komplexnější. Brabenec do kapely přibyl jako hotová, o něco starší osobnost, bohoslovec se zájmem o věci duchovní i přírodní, nespoutaný jazzový saxofonista i milovník dechovky, básník i řvoun nezaměnitelného hlasu, který své verše stvrzuje žitím, démon typických českých hospod… Brabencovy verše nikdy neměly pravidelnou stavbu a přiměřeně písničkový rozsah a Hlavsa při jejich zhudebňování „na to musel jít jinak“ a své typické formy přizpůsobit a proměnit potřebám slov.

Podobně jako druhý z nejdůležitějších plastikovských textařů, Egon Bondy, je Brabenec coby básník „svázán s rodnou hroudou“ a nevznáší se na křídlech Pegasů, nýbrž se rozhlíží bezprostředně kolem sebe, nalézá duchovní východiska často ve víře, přírodě a spřízněných duších třeba v podobě již zmíněného Klímy.

Co znamená vésti koně je plastikovský vrchol. To, co bylo skrz Písmo a Klímu započato v předchozích dvou programech, je zde završeno bez vnějších zdrojů. Brabenec upravil své básně ze šedesátých a sedmdesátých let. Nejen básně, ze kterých Plastici čerpali, Brabencovi vyšly v knize Sebedudy.

Výhradním svorníkem je zde hudba. Zatímco Pašije jsou po textové i kompoziční stránce jednou skladbou rozdělenou do vět, Jak bude po smrti představuje přepracovaný úryvek povídky a dopisu rozdělený dlouhou instrumentálkou a je z trojice nejrozervanější. Co znamená vésti koně je hromadou textových fragmentů svázaných jednoznačnou hudební řečí. Pokud lze o Co znamená vésti koně hovořit jako o jedné skladbě, je to díky Hlavsově kompozici, v níž jednotlivé písně hudebními motivy často odkazují k ostatním číslům.

V sedmičlenném obsazení původní verze hraje Hlavsa na baskytaru, Jan Brabec na bicí nástroje, Brabenec až na jedinou saxofonovou výjimku na basklarinet, Josef Rössler na klarinet, Josef Janíček na klavifon (jednoduché elektrické klávesy s nakřáplým zvukem), o housle a violu se starají Ladislav Leština a Jiří Kabeš.

Od výrazné melodické linky titulní části dochází v hodinovém programu k postupnému rozvolňování a zdánlivé destrukci písňové formy, které překvapí ve Slovo má na buben a P.F. a vrcholí dvojicí delších skladeb Májová a Delirium s doslova několikaslovnými texty. Výjimkou první poloviny díla je Samson s textem Pavla Zajíčka postavený na opakujícím se majestátním motivu. Po jedenácti minutách Májové a Deliria, v nichž se mj. nadlouho odmlčují bicí a chvíli Brabenec tiše, nenápadně jazzuje na basklarinet, se rozezní hymnická Fotopneumatická paměť s velebným refrénem haleluja – i do této písně je ale vložena sloka překotně zajíkavého zpěvu, hluku a skřípotu. Nejde totiž o chvalozpěv, ale o spor, polemiku, hledání víry. Následující Rozvaha neuškodí ani kuřeti, táhlý pořád ještě rockový kus, do nějž Janíček a Hlavsa zpívají o tom, že „lidi mají dvě nohy / a ptáci taky (…) oba máme rodiny / a ptáci taky / oba máme starosti / a ptáci taky / buď zdráv / a ptáci taky,“ je naopak velebná od začátku do konce; k Bohu si Brabenec neustále klestí cestu, s přírodou je dle něj ale třeba žít v harmonii. V nejkratší Mši se vrátíme k rozervaným začátkům programu.

Jedenáctiminutové finále Osip, modlitbu za jednoho z největších ruských básníků, Osipa Mandelštama, který v prosinci 1938 skonal v sovětském lágru někde u Vladivostoku, pojal Brabenec jako litanii zoufalství a odrecitoval nezapomenutelným způsobem. Pak se jedinkrát v celém programu chopil altsaxofonu a zahrál divoké, katartické sólo obklopené tlumeným, sborovým „kádáš“. Nedivím se nikomu, kdo Osipa považuje za absolutní vrchol tvorby PPU – jak daleko došli od Magických nocí…

Hudební aranžmá je tlumené, šeré, neveselé. Ke slovu se výrazně dostává Brabec a jeho bicí souprava doplněná spoustou drobných perkusí, z níž bubeník vyluzuje nejrůznější ruchy. Tlumený dojem dechových partů je dán obsazením – dva klarinety znějí méně expresivně než obvyklý frenetický altsaxofon. Dechy spolupracují a předávají si motivy, občas společně traktují rytmus řvavými záseky, podobně jako třeba ve starší plastikovské písni Toxika. Janíčkův klavifon zní elektricky a přitom rozskřípaně, v částech, kde Hlavsa zanechává výraznější stopy svého rockového východiska, vzdáleně připomene elektrickou kytaru. Janíček do PPU ostatně nastoupil coby kytarista.

Na první poslech se Co znamená vésti koně obejde bez typických hlavsovských rytmů, opak je ale pravdou – latentně jsou přítomny stále, nad hladinu slyšitelnosti ale vylézají jen někdy. Zrovna tak výrazné stručné melodické figury a Brabencovo nespoutané sólování. To vše si Hlavsa s kapelou dopřávají i zde, specifickou atmosféru díla ale dotváří znejišťováním, rozostřováním, skrýváním, zprimitivňováním i obnažováním a ořezáváním aranže až na jedinou linku. Nikdy jindy Plastici nepoužili tolik sólových partů (nemyslím ono bigbítové sólo s doprovodem), nikdy neměla jejich hudba tak tichá místa… a jiná tak řvavě zašmodrchaná. Přitom pod sebevětší šmodrchanicí neustále vykukuje struktura a není pochyb o tom, že vše je do detailu nazkoušeno.

Co se expresivních vokálů týče, zdá se, že se Plastici zčásti inspirovali sesterskou skupinou DG 307, která v roce 1979 v Nové Vísce uvedla programy Dar stínum a Pták utrženej ze řetězu. Oba byly nahrány téměř akusticky a početná sestava Dégéček (kde tehdy působili i plastičtí Janíček, Brabec a Leština) se v nich leckdy mění v působivý voiceband všelijak pitvorných hlasů i neverbálních zvuků coby rytmických nástrojů, což Plastici nikdy moc nedělali, na Koních ale hned několikrát. Ostatně, v písních Slovo má na buben a P. F. lze slyšet i jistou podobnost hudební a aranžérskou, ale to jen spekuluji. Hlavsa i Zajíček se coby hlavy obou skupin dali slyšet, že se od sebe snažili spíše neopisovat a moc se navzájem nenechat ovlivnit.

V této podobě byl program odehrán živě, ve dvou dubnových dnech roku 1981 „studiově“ zaznamenán v domě Václava Havla na Hrádečku a v roce 1983 zčásti vydán v Kanadě coby Leading Horses, třetí plastikovské LP. Úplná verze vyšla až v roce 2002 u Globusu v rámci plastikovské řady připravené Jaroslavem Riedelem. Vedle dégéčkovského Daru stínum ji považuji za nejlepší album českého undergroundu.

Vzhůru do našeho tisíciletí. Nejtkovo orchestrální zpracování je nadšené a poučené. Skladatel, a zde i klávesista, thereminista a občasný vokalista v Hlavsově hudbě místy akcentoval jiné motivy než její tvůrce a jeho verze má v sobě vyvážené porce úcty k předloze a autorského vkladu. Orchestr je z podstaty věci tlupa organizovaná dirigentem, proto ve výsledku občas chybí ona typická plastikovská rozvrzanost, kterou skupině vždy vyčítali „opravdoví, slušní muzikanti“ (a dnes je rádi papouškují Kondelíci online diskuzí), která ale byla součástí Hlavsova tvůrčího rukopisu a snad zčásti inspirovaná rozhodně nijak průzračným, o to však působivějším zvukem prvních dvou alb jeho milovaných Velvet Underground. Kdyby smyčce Nejtkovi občas víc zaskřípaly a dechy víc zaprděly, nezlobil bych se, jindy mi naopak zprůzračnění původní verze leccos osvětlilo. Osvěžujícím způsobem v tomto ohledu působí zpěv Evy Turnové. A baví mě party bicích nástrojů rozvíjejících to, co Brabec na své rozšířené soupravě zvládal jednomužně. Nejlépe v tomto ohledu asi funguje samotný úvod koncertu, prodloužený začátek titulní části, kdy klavifonový úvod nahradily bubny, tyčové zvony a údery smyčci do strun, jinde, někdy nečekaně, zase dochází na tradiční rockové bubnování, ke kterému se Brabec v původní verzi příliš neuchyloval. Zde zdůrazňuje původně zasutý rytmický grunt, podobně jako jsou některé původně sólové melodie vypíchnuty Nejtkovým rozepsáním pro víc nástrojů. Dramaturgicky je zdůrazněna i závažnost Osipa tím, že Brabenec má až na pár výkřiků v úvodu po celou dobu vystoupení pouze roli sboristy a až nakonec zarecituje a zasóluje na altku.

Nastudování skladby předcházel rozchod Plastiků, kteří nyní působí, doplněni o mladší hráče, ve dvou sestavách. V jedné pokračuje Jiří Kabeš a Joe Karafiát, v druhé Vratislav Brabenec a Josef Janíček. Přípravy Koní se účastnila i baskytaristka Eva Turnová a bubeník Jaroslav Kvasnička, kteří v žádné z frakcí nepůsobí a Plastic People až na tento program nejspíš opustili definitivně.

Je to vlastně dosti rozpačitý konec legendy, která se stala legendou i pro svou integritu v časech nezměrně blbějších, než jsou tyto. Když už bych musel volit mezi Losnou a Mažňákem, přiklonil bych se k sestavě s Vratislavem Brabencem, po Hlavsovi nejdůležitějším autorem v plastických řadách. Už proto, že snad stále ještě nezemřela naděje na realizaci Vlakové opery.

Recenzované album vychází coby dvoudisk. Koncert, při němž 17. listopadu 2015 v brněnském Sono Centru zazněl kromě deseti písní programu i přídavkový Kanárek, si můžete vychutnat na CD i DVD, což se hodí především, chcete-li zjistit, kdo co kdy zpívá, na DVD navíc najdeme i půlhodinový dokument Břetislava Rychlíka Co znamenalo vésti koně a fotogalerii. V kapse digipacku se skrývá vcelku obsáhlý booklet s texty písní, profily autorů a účinkujících, reflexemi a miniesejemi.

The Plastic People of the Universe & Filharmonie Brno: Co znamená vésti koně

Indies Happy Trails (www.indiesrec.eu)

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!