Miloš Vojtěchovský Jak chodit po jehlách a pozlacených třískách26. 7. 2017

Poslední LP Johna Duncana vydalo berlínské artové nakladatelství Rumsti Pumsti. Jmenuje se Hořká země – The Bitter Earth a Duncan jej nahrál se spřízněnými hudebníky, jako jsou Oren Ambarchi, Joe Talia, Leif Elggren, Marja-Leena Sillanpää, Carl Michael von Hausswolff, Jim O’Rourke, France Jobin, Tom Recchion, Elàn Garfias a další, které neznám. Jde o sbírku Duncanových coververzí hitovek druhé poloviny uplynulého století: od Niny Simone, Jefferson Airplane, Pere Ubu a třeba Iggyho Popa. Album je věnováno nedávno zvěčnělému Miku Vainiovi. Narazil jsem náhodou na video z koncertního provedení jedné skladby, kterou jsem poslouchal opravdu dávno. Potom jsem na ni skoro zapomněl, aby se mi vracela v různých fázích dospívání a stárnutí a opětovného zapomínání.

Když jsem písničku před pětačtyřiceti, nebo kolika lety poslouchal z chrčícího magnetofonového pásku, vyvolal zpěvákův hlas a klouzavé africké rytmy v mých patnácti letech otázku: odkud taková podivná hudba pochází? Bratr mi prozradil, že prý z Nového Orleansu v Louisianě. Není to krajina mokřadů, aligátorů, bažin, kam ve dvacátých letech přijel na návštěvu k Sherwoodu Andersonovi mladý spisovatel William Faulkner? Jih delty Mississippi, kde na ulici na Škaredou středu zní karnevalová mongrelizovaná španělsko-černošsko-francouzsko-jazzová verze šramlu ve stylu cajun? Kde praktikují voodoo rituály vyrůstající z tradic, které si přivezli otroci z afrického domova a promíchali je s katolickými ceremoniemi? Byl z toho města ubohý hrdina románu Spolčení hlupců Johna Kennedy Toola? New Orleans je městem, kde černoši byli i před porážkou Konfederace svobodnější než jinde v USA, protože tady zanechala stopu francouzská myšlenka revoluce, občanství a bratrství všech lidí.

 

Slovům jsem vůbec nerozuměl, jen jsem dokola poslouchal skladby desky Dr. John The Night Tripper – Gris-Gris. Dokonce z tak vyprázdněného a odcizeného média jako ohraný magnetofonový pásek značky BASF nebo Scotch, bez obrázku na obalu LP na mne voodoo magie zafungovala. „Grigrigumbojaja – hejnouonthjeje“ – Mac Rebennack protahovanou dikcí houpavě přede, sugeruje, že je léčitel, dr. John Bayou. Že vám pomůže od neduhů, protože je voodoo borec, bloudící nočními ulicemi francouzské čtvrti Nového Orelansu, kolem přístavu Bayou, v ruce magický škapulíř GRIS GRIS! A snad nejrychleji se posluchači prodere do nitra šedé hmoty písnička – pohansko-čarodějný gospel I Walk on Guilded Splinters.

 

Some people think they jive me

But I know they must be crazy

Don't see their misfortune

I guess they're just too lazy

Je suie le grand zombie

My yellow belt of chosen

Ain't afraid of no tomcat

Fill my brains with poison

 

Svoje umělecké jméno a extravagantní kostýmy si vybral na počest voodoo léčitele poloviny 19. století, pocházejícího z Haiti a kterému v New Orleansu říkali John Montaigne, Bayou John, nebo jen Dr. John. Údajně ve své praxi s oblibou používal hady, ještěrky a prováděl magické rituály kolem roku 1840 s jistou Pauline Rebennack, kterou Dr. John považuje za svoji praprapratetu. Termín Gris-Gris znamená něco jako talisman, česky asi škapulíř. Malcolm John  Mac Rebennack (alias Dr. John) nahrál své první album v roce 1968 s geniálním producentem a hudebníkem Haroldem Battistem ve studiích Gold Stars v Los Angeles v Kalifornii. Jeho bělošský feeling byl dost jiný než obvyklá, působením nadměrného užívání LSD poněkud utahaná kalifornská psychedelie. Rebennack v Novém Orleansu vyrůstal, ale potřeboval vstřebávat lokální černoškou a francouzskou a španělskou kulturu po celých patnáct let, než se mu ji povedlo přetavit v nenapodobitelně promíchaný mišmaš, z něhož jeho první album vychrstlo a ke kterému se alespoň podle mne nikdy nedokázal vrátit.

 

Walk through the fire

Fly through the smoke

See my enemy

At the end of their rope

Walk on pins and needles

See what they can do

Walk on guilded splinters

With the King of the Zulu

Walk to me, get it, come, come

Walk on guilded splinters

Walk to me, get it, come, come

Walk on guilded splinters

 

DR._JOHN_1974.JPG

Ke konci šedesátých let se Dr. John vyvezl k úspěchu na vlně hippiesácké kontrakultury. Jeho (a producentova) původní ambice groovy multikulti experimentu se celkem rychle vytratila a věnoval se hlavně svému milovanému folkloru – louisianské lidové hudbě. Nicméně David Toop na svém webu někde uvedl, že počítá Gris-Gris mezi deset nejlepších alb, která byla kdy natočena. A před Johnem Duncanem  si „chození po pozlacených třískách“ (co to vlastně znamená?) zkusilo několik schopných hudebníků. Subjektivně bych řekl, že málokomu se coververze podařily. S výjimkou britské kapely Humble Pie, která ji hrála kolem roku 1969.

 

 

Till I burn up

Till I burn up

Till I burn up

Till I burn up

 

I roll out my coffin

Drink poison in my chalice

Pride begins to fade

And you all feel my malice

 

Dr. John hrál i v Praze, naposled v roce 2015 dokonce na Hradě. Viděl jsem ho ve stejné době v amsterodamském Paradisu. Některé hvězdy by neměly stárnout. A jak interpretuje Doktora Johna optikou setmělého světa 2017 John Duncan? Voodoo praktiky dr. Johna Bayoua a Marie Laveau vypadají skoro mile a kabaretně v konkurenci s epochou, která z Las Vegas ovládla krajinu ve stylu stávajícího prezidenta USA.

 

Till I burn up

Till I burn up

Till I burn up

Till I burn up

 

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!