Matěj Kratochvíl Zkouška sirén - Dálava2. 8. 2017

„Nedávno jsme četli, že lidová píseň ve svých sídlech už všude vymřela, že přímých pamětníků jejího života ani jejího přednesu už není; a proto – povídají ty hlasy – nemůže nikdo nikomu předpisovat, jak má lidovou píseň přednášet. Je prý dobré právo každého dnešního umělého zpěváka zpívat lidovou píseň po svém, zvláště když prý je ve zpěvnících notována tak, že ji každý člověk hudebně vzdělaný dovede podle toho snadno zazpívat!“ (s. 11)

„Místo houslí a klarinetů stále častěji zazníval ze selských oken zvuk harmoniky, kterou si vojáci přinášeli z vojny jako výslužku z ušetřeného žoldu. Její hnusná tónika s dominantou spojovaly se s hustějšími břesky plechové kapely k boji proti starým tóninám a zvláštní harmonisaci hudecké a ochudily vaření trnek, dožínky, svatby o nejkrásnější ozdobu. Místo starých danajových písní zaléhal ze šenků častěji zpěv jakýchsi předměstských odpadků, a při nedělních muzikách usadil se sebevědomě šlágr.“ (s. 176)

„I myjavští hudci se tehdy občas ve Strážnici ukázali, a zase ne docela ve prospěch místní pravdivosti. Od té doby se mně zdá, že se datuje jakási cikánština ve hře krúžkové kapely, která strážnickým hudcům byla cizí.

Ba to odlišovalo hudce strážnické též od velických, kteří přece jen v poslední své sestavě s Jožkou Cigánem kus té cikánštiny také jevili. Snad i to, že strážničtí hudci aspoň v té době hráli bez cimbálu, jehož rozevláté rozložené akordy k oné cikánštině myjavských hudců nemálo přispívaly, pomáhalo strážnickým uchránit se jí.  Nikdy se mezi akordy strážnických neobjevily zmenšené akordy, pro cikánskou hru tak příznačné, staré tóniny nebyly smazávány ve prospěch běžného dur a mol, jak to cikáni rádi dělávají...“  (s. 184)

Skepse vůči vývoji lidové hudební kultury je nepřehlédnutelným podtónem knihy Živá píseň Vladimíra Úlehly (1888­–1947), biologa, ekologa, filosofa, ale také etnografa a sběratele lidových písní, spoluzakladatele folklorního festivalu ve Strážnici. Mohutná bichle, z níž pocházejí vybrané ukázky, je důkladnou exkurzí do existence lidové písně na Slovácku, a to nejen do její hudební struktury, ale také do provázanosti s dalšími stránkami tamního života. V tomto ohledu Úlehla postupoval podobně jako současná etnomuzikologie, když se nezajímal jen o izolované melodie a rytmy, ale díval se také na situace, v nichž byly prováděny, na komunikaci mezi muzikanty a publikem a na celou tu síť, v níž je hudba zamotaná. Pod vlivem své exaktní vědecké zkušenosti s přírodou na hudbu aplikoval ekologický pohled. Zároveň se ale v knize přiznává k romantickým citům vůči minulosti, kterou viděl odcházet. Přítomnost nastupující na její místo pak shledával málo pestrou, unifikovanou, odtrženou od místního ducha a mechanickou jako ony „hnusné tóniky a dominanty“ harmoniky.

Pravnučka Vladimíra Úlehly, Julia Ulehla se narodila ve Spojených státech a spojuje v sobě zkušenosti z klasického zpěvu, experimentálního divadla i studia etnomuzikologie. Skrze tyto globální podněty ale došla zpět ke slováckému dědictví a napojila se na dílo svého pradědečka. Se svým manželem, kytaristou Aramem Bajakianem a několika dalšími muzikanty napříč žánry založila skupinu Dálava, s níž se pustila do zpracovávání moravských lidových písní. V roce 2014 vydali první album, to druhé, nazvané The Book of Transfigurations vyšlo letos v dubnu. Otvírá ho archivní záznam, na němž zpívá Juliin dědeček Jiří Úlehla s doprovodem cimbálu Antoše Frolky, po první sloce zvuk cimbálu nahradí zkreslená kytara, po chvíli bicí a skřípající violoncello. Sešli se tu hudebníci, jejichž celoživotním krédem je otevřenost a kteří jsou tak či onak spojeni s newyorským downtownem, kde se jazz, rock, hluky a kompozice volně prolínají: bubeník Dylan van der Schyff, violoncellistka Peggy Lee, klávesista Tyson Naylor.

Ve druhé položce desky, písni Dyby ňa moja maměnka stara, jsou jemné akordy elektrických varhan dobarvovány neklidnými šumy a ruchy, Dyž sem já šel přes hory se rozjede neúprosným tepem přebuzených bicích a stejně zabarveným hlasem zpěvačky.

Lidová píseň rozprostřená mezi ambientním jazzem a noise rockem, to by mohlo znít jako přesná definice nočních můr Vladimíra Úlehly. Ve skutečnosti obě desky Dálavy můžeme chápat jako velice podařenou poctu jeho myšlenkám. Pokud bychom se chtěli přidržet Úlehlových oblíbených ekologických přirovnání, představme si lidovou píseň jako rostlinu, která se vyskytuje ve specifickém údolí. Pokud ji přesadíme na pole, uhyne. Pokud ale najdeme údolí s podobnými podmínkami, může se rostlina uchytit třeba na jiném kontinentu. Vladimír Úlehla na starých slováckých hudcích oceňoval především schopnost plynule reagovat jeden na druhého, neupadat do schematičnosti („běžné dur a moll“) a chápat logiku melodií. A stejné kvality nacházíme i u Dálavy, jen jsou vyjádřené jinými prostředky. Když píseň Před naším je zahrádečka doprovází riff kytary v sedmiosminovém rytmu, zní to zcela přirozeně, byť takové rytmy na počátku 20. století ve Strážnici nejspíš nikdo neznal. Ve srovnání s jinými převody lidových písní do popového, jazzového nebo rockového jazyka, které se v posledních dekádách vynořily, je toto pochopení ducha hudby. Jedinou písní, která připomene poněkud únavnou kategorii „zbigbítované lidovky“, je Vyletěla holubička, jejíž dlouze protažená gradace je ale v rámci celého alba dobře stravitelná.

Julia Ulehla v několika rozhovorech vyjádřila respekt vůči materiálu, s nímž pracuje, i vůči tomu, jak její pojetí přijme domácí publikum. Samozřejmě tu je okruh takzvaných folklorních fašistů, jimž se asi z principu nemůže zavděčit a kteří si z knihy Živá píseň berou především onu nechuť k čemukoliv novému. Pokud jde o pojetí písně jako živého organismu, je Dálava skvělým pokračováním myšlenek Vladimíra Úlehly.

Pokud se o tom chcete přesvědčit naživo, máte šanci, protože Dálava aktuálně jde s kůží na trh v Čechách a na Moravě: 5. 8. Mlčeti jazz Festival – Volyně, 6. 8. Jazz Dock – Praha, 10. 8. Židlochovice, 13. 8. Ponava – Brno.

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!