Jiří Almer Primitive Man: Fear / A Life of Turmoil10. 8. 2017

Američtí Primitive Man si poměrně rychle vybudovali pověst ikony soudobé extrémní hudby především tím, že dokázali kombinovat doomový základ s překvapivými rychlými pasážemi, to celé navíc umně prokládali nezvyklým dark ambientem/noisem. Třebaže jsou jejich kompoziční postupy v rámci extrémní hudby až šablonovité, rozuměj zpětné vazby, brutální hnilobné vokály a samozřejmě uši trhající hlasitost, vždy se podařilo míru sonické brutality a atmosféry minimálně udržet. Nová nahrávka Fear / A Life of Turmoil byla možná očekávaná jako další masivní železný panel, jenž s doomovou pomalostí a masivností drtí vše živé, ovšem namísto toho nám Američané přinášejí čistě ambientně noisovou záležitost, jež má potenciál odfiltrovat povrchní sezonní doomaře. 

Počin je nám představen prohlášením: “We paid for an extra day at flatline audio to record some 20th century music. Here they are.“ Ironie je z toho sice cítit jak po havárii v chemičce, desku však zdobí možná nejpůsobivější vizuál, jakým se kdy kapela vytáhla, takže bych na druhou stranu čekal i vážnou atmosféru.

První delší “skladba“ Fear roste na kytarovém drhnutí správně doomově pomalém, chvílemi připomínajícím až konkrétní hudbu, ovšem jako celek postupně tíhnoucím ke strunnému dark ambientu s masou delayů a nelákavých éterických pazvuků. Ovšem oproti drone-doomu tady cítíme násilně působící hrubost, zemitost a jakousi primitivnost, zkrátka něco jako nemocný post-metal zahraný kytaristou pod dvou mrtvičkách. Na noise na bázi zasmyčkovaných zpětných vazeb a celkově přepuzených efektů si počkáme dlouho, ale zato s gradací, jež vám nedovolí poslech přerušit. V závěru se už s kytarami mísí nejspíš i elektronický bordel, jenž za nepříjemného pískání přechází do samplu kopání (hrobu), což Fear efektně ukončuje a přináší vysvobození.

Za lehkého bzučení v pozadí pokračuje sebetortura post-metalisty v i druhé A life of turmoil, kdy nehezký blok poměrně slabé, ale disharmonické kytary trvá láskyplných deset minut. Neznamená to sice, že tato zdánlivě nudná pasáž nemá vývoj, ovšem kromě naprosto perverzního ucha by ho poznal jen málokdo. Po překlenutí výše uvedeného už jistý progres odhalí i průměrný post-rockový posluchač, podkresy v pozadí rovněž postupně zintenzivňují. No abych to neprotahoval, nejprve se začnou stupňovat středo-výšky do brutálního kvilu duší na potápějící se nukleární ponorce, následně se na vás sesype ještě několik vrstev v již nerozeznatelné struktuře laviny kovového šrotu za opětovného řevu zasažených obětí. Konec je ve znamení pískání zpětné vazby a možná i synťáku, což je tak tradiční, až to zabolí dvojnásob.

Aktuální Primitive Man sázejí převážně na načernalé, intenzivní a pomalé plochy s dlouhým dojezdem, přičemž gradace umí být i energicky destrukční. Hnusná noisová chrčení, minimalistická a chvílemi vskutku primitivní, však zapadají do sebe a výsledný hlukový teror nepostrádá strukturu, třebaže se jedná o šest set šedesát šestkrát vyzkoušené postupy. Pomalu vám tak možná nechybí ani vokál, který jinak považuji za jednu z nejsilnějších stránek kapely. V tomto ohledu si neodpustím poznámku, že když podobnou záležitost vypustí Primitive Man, tak se jim dostane pozornosti, jakkoli díky starším počinům zasloužené, i když teroristických nahrávek podobné kvality nevychází na světě zas tak málo, ovšem jak doomové, tak i „prostě cool“ publikum je často odvrhne jako „bordel“. Tak či onak, pro sebevraždu nemusíte být zrovna deprimovaná nu-metalová hvězda.

 

Primitive Man: Fear / A Life of Turmoil

(https://primitivemandoom.bandcamp.com/album/fear-a-life-of-turmoil)

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!