Petr Ferenc Kraftwerk 2017 – Nevstoupíš dvakrát do téže elektrárny15. 8. 2017

Düsseldorfské vynálezce technopopu Kraftwerk považuji za nejdůležitější kapelu sedmdesátých let. Odvrhla rockový idiom a dokázala navždy proměnit tvář populární hudby jejím obohacením o element elektroniky, do té doby vyhrazený jiným žánrům, než jsou písničky, tedy převážně nejrůznějším experimentům a světu univerzitních a rozhlasových zvukových studií. Kraftwerk svému elektronickému hledání dokázali vtisknout obecně srozumitelnou, atraktivní a chytlavou hudební tvář i odpovídající image inženýrů / robotů / člověkostrojů.

Svých úspěchů jsou si dobře vědomi a setrvávají v pozici zasloužilých, enigmatických hvězd, které již mají uděláno. Jejich poslední řadové album, Tour de France Soundtracks, spatřilo světlo světa v roce 2003 po sedmnácti letech od předchozího Electric Café, první desky, která jim vyšla do světa, jenž je hudebně doháněl. Vzhledem k odchodu Floriana Schneidera, který byl spolu s Ralfem Hütterem téměř výhradním autorem repertoáru skupiny, se s nějakými novinkami u Kraftwerk už asi počítat nedá (třetí nejdůležitější autor, Karl Bartos, Kraftwerk opustil již v roce 1990). Hütter a spol. se soustřeďují na koncertování a audiovizuální opracovávání stávajícího kraftwerkovského kánonu, což ostatně zejména mezi zasloužilými rockery dnes už dělá každý méněneždruhý.  

 

640px-Ralf_Hütter.jpg

 

U kánonu stál a pořád ládo ládo ládo

Zmíněný kánon sestává z osmi alb: Autobahn (1974), Radio-Aktivität (1975), Trans-Europa Express (1977), Die Mensch-Maschine (1978), Computerwelt (1981), Electric Café (1986), The Mix (nové verze starších skladeb, 1991) a Tour de France Soundtracks (2003). Ta Kraftwerk donekonečna vydávají v různých reedicích – některá vyšla anglicky i německy, to jsou hned dvě verze – a nazývají je svým katalogem. Naposledy katalog vyšel letos v květnu coby 3-D (Der Katalog), což je v jedné verzi až osmialbový box připomínající koncerty z let 2012-2016, kdy skupina absolvovala řadu koncertů a některé z nich cele věnovala jednotlivým albům kánonu, vždy s patřičně vymazlenými 3-D vizuály, což jsme letos mohli zažít v Antverpách a ještě máme šanci v Turíně. Od 4. do 7. listopadu, vždy dvě alba za večer, od sedmi a od desíti.

Když jsem si Kraftwerk v prosinci 2015 naživo užil v pražském Foru Karlín, předvedli celovečerní výběr z katalogu, kterému říkají 12345678 a který také nyní vyšel coby dvojalbum. Některé z jejich pecek doznaly značných změn. Místo arpeggií analogových sekvencerů, jejichž běhy se staly základním kamenem celého žánru technopopu, a podobně zásadních a stylotvorných úsporných úderů elektronických bicích tvořily rytmické kostry skladeb často o generaci mladší náznaky dance music a o dvě generace mladší zcela digitální a vcelku libé glitche, tedy výbava patřící hudebníkům, pro něž byli Kraftwerk pravzory, inspirátory, stádiem, na které se navazovalo a které se překonávalo.

Největších změn z kraftwerkovských hitů na koncertech pravidelně doznává píseň Radio-Activity. Kdysi šlo o slovní hříčku, v níž bylo kromě záření lze tušit i aktivity spojené s poslechem rádia, v devadesátých letech, po Černobylu a před Fukušimou z ní Kraftwerk ale učinili protijaderný manifest. Dle knihy Davida Buckleyho Kraftwerk: Publikation, která v roce 2015 vyšla v Londýně u Omnibus Press a jejíž autor si se sháněním pramenů o životě a díle mlčenlivých robotů dal spoustu práce, název písně spatřili Hütter a Schneider při listování americkým hudebním magazínem Billboard, který je zaměřen na obchodní aspekt hudebního průmyslu, přetiskuje nejrůznější žebříčky a jedna jeho rubrika se jmenuje právě Radio Activity. Kraftwerk to po vydání písně v polovině sedmdesátých let občas dostali sežrat zejména v USA, kde byli považováni za zpátečníky, kteří v protiatomových kampaních nestojí na správné straně barikády, tudíž, cituje Buckley anglického zpěváka Johna Foxxe, „se Kraftwerk jedinkrát ohnuli před veřejným míněním“ a v roce 1991 na album The Mix skladbu přepracovali tak, že před dvě slova jejího názvu přidali výmluvné Stop! A skladba se vyvíjela i dál.

A ještě jedna odbočka: Kraftwerk jsem před pěti lety věnoval dlouhou kapitolu své knihy Hudba, která si neříká Krautrock (Volvox Globator). Nyní využívám příležitost poslechnout si jejich tvorbu s odstupem a bez referencí ke zmíněné kapitole, jež je mimochodem také plná referencí. Kraftwerk jsou totiž známi tím, že již dlouhá léta téměř neposkytují rozhovory a k tomu, co o nich bylo napsáno, se téměř nevyjadřují (a když, tak přes právníky), je tedy třeba pracovat s nepřímými nebo s archivními zdroji. Buckleyho kniha je plná nejen jich, ale také přímých citací z rozhovorů s bývalými členy skupiny, kteří politiku a výklad kraftwerkovských dějin dle „Herr Klinga a Herr Klanga“ nesdílejí, i s předními protagonisty britského elektronického popu, jako je Andy McCluskey z OMD (nemálo pasáží knihy je spíš o nich než o Kraftwerk) a již zmíněný Foxx, první zpěvák Ultravox. Oba jmenovaní se düsseldorfskou inspirací nijak netají, Buckley je využívá coby „kraftwerkology“… a mně se tak z původně zamýšlené stručné recenze udělal tento obšírný text vznikající na etapy plné příjemného rozpomínání, poslechu desek a čtení zajímavé knihy, pokus slyšet Kraftwerk po letech zase trochu jinak a soustředit se tentokrát více i na to nekánonické.  

 

3D der katalog.jpg

 

1 2 3-D 4 5 6 7 8

3-D (Der Katalog) jsem poslouchal především ze zvědavosti, jak moc se důvěrně známé písně na koncertech změnily. Mimochodem, nevím, jde-li o koncertní záznamy, jak si je obvykle představujeme, dost možná jsou to studiové verze koncertních aranžmá – v digitálním světě, kam Kraftwerk definitivně přesídlili, je to ale mnohdy jedno. Nahrávám-li přímo z počítače, nezáleží na tom, zda kolem toho tančí lidé – a sebemenší zvukovou stopu po mikrofonech mířících do publika, třeba výskání nebo aplaus, box neobsahuje.

Všechna alba boxu jsou kratší než jejich předlohy, leckde se hodně měnila aranžmá. Věnovat celý večer jen albu Autobahn s ikonickou více než dvacetiminutovou titulní skladbou, která pro Kraftwerk znamenala vykročení definitivně nalezeným správným směrem, zatímco druhou stranu tehdejšího elpíčka tvořily instrumentálky odkazující k hledačské minulosti skupiny, znamená do materiálu poměrně výrazně dramaturgicky hrábnout a vystoupení smysluplně vystavět. Dopadlo to tak, že titulní Autobahn zkrácená na čtrnáct minut je oproštěna od příliš „pastorálních“ barev, rytmicky poněkud rozsekanější, vzdušnější, méně monotónní a dopřeje si vcelku našlapanou taneční gradaci, zatímco původní druhá polovina alba, sesazená do jediné čtyřdílné, ambientně strohé dvanáctiminutovky, v níž původní flétna a zpěv ptactva (byť syntetizovaný) mají jen symbolické místo cody odkazující k leitmotivu titulní skladby. Zatančit si chvíli můžeme někdy uprostřed v Kometenmelodie. Z přibližně třiačtyřicetiminutového alba je po přemíchání bez dvou vteřin sedmadvacetiminutové.

Radio-Aktivität – nebo Radio-Activity, já mám ale Kraftwerk raději v němčině, bez níž je kus půvabu pryč, a 3-D Der Katalog koneckonců vyšel v obou mutacích – začne po zkráceném zapípání Geigerova počítače zostra vyjmenováváním jaderných hrozeb v sice angažovaně přešité, ale mistrovsky přearanžované titulní skladbě, jíž nechybí neopakovatelné melancholie originálu ani pípací a rytmicky ostřejší inzermezzo. Přetavit jednotlivé písničky do směsi ne nepodobné DJ setu je dominantní koncertní strategií současných Kraftwerk, kteří podobně jako DJs a producenti taneční elektroniky různě střídají a přesazují ikonické motivy do proměněných kontextů, samozřejmě mění pořadí písní a často tlumí nebo naopak gradují tam, kde je to v originálních verzích už nemyslitelné. Kapelní playlist sestává již roky z téhož materiálu, ten se ale turné od turné a v detailech i koncert od koncertu proměňuje. Jakýsi prostor pro improvizaci dle Hüttera ve vystoupeních je. V Radio-Aktivität jsou například kratší skladby kráceny a lepeny do ještě kratších směsí, zatímco delší kusy – třeba ultrapomalá Radioland a radostná Ätherwellen / Airwaves, zde samozřejmě tanečně natažená – patřičně vychutnány. Proti původním cca sedmatřiceti minutám je aktuální koncertní verze o pět minut kratší.

Album Trans Europa Express bylo z dvaačtyřiceti minut zkráceno o osmnáct. Zatímco v originále se na něm v různých podobách střídala melancholie písní Europa Endlos a Franz Schubert s dynamickým beatem titulní skladby a jejích verzí, který sehrál důležitou roli v dějinách DJingu, techna i industriální hudby, zde si nejdřív odbudeme ve dvou cca sedmiminutových medleys ty rychlé a po nich ty pomalé. Vymykající se zkrácené Spiegelsaal a Schaufensterpuppen zazní nakonec. Sešup od kvalit originálu je zde až nepříjemně příkrý, nejlepší album skupiny utrpělo přemícháním nejvíc.

Die Mensch-Maschine, ikonické album, na kterém Kraftwerk dotáhli svou proměnu v lidi-stroje, se až na proměněné pořadí skladeb a nepříjemně zkrácenou melancholickou Neonlicht od originálu příliš neliší. Zvukově se mírně „zmodernizovalo“, žádné divoké meziskladbové míchání ale 3-D verze neobsahuje a kratší je jen asi o tři minuty. Finále obstarávají Die Roboter, píseň, při níž se na pódiích místo kapely objeví její robotičtí dvojníci, a pozvolna roztancovávaná Metropolis.

Komputerwelt, vizionářské album z roku 1981 o tom, jak náš svět promění počítače, Kraftwerk vydali v době, kdy ještě computery ve své tvorbě nepoužívali. Jako by album „napsali lidé, kteří dokáží vidět za rok 1990,“ píše David Buckley. Koncertní verze díla pojednávajícího mj. o virtuální lásce a kyberšmírování nezačíná titulní skladbou, ale odpočítáváním Nummern, jehož jediný text tvoří čísla 1-8 v nejrůznějších jazycích. Zvýšenou pozornost si vysloužila balada Komputerliebe, jedna z nejhezčích kraftwerkovských melodií, zde bohatě obalená dalšími motivky. Kalkulačková óda Taschenrechner na závěr zazní i v japonské singlové verzi Dentaku, zatímco z původního finále zůstala minuta vložená do první z dvou úvodních medleys. Krátilo se o sedm minut, na čtyřiadvacet.

Šestý disk boxu nese jméno Techno Pop, což je zavržený a znovuoživený název následníka Komputerwelt. Kraftwerk takové album možná roztočili, nakonec ale vyšlo až po delší pauze a snad úplném přepracování coby Electric Café. Jde o zvukově asi nejvycizelovanější kraftwerkovskou desku, vizionářských a atmosférických kvalit předchozích alb již nedosahuje. V roce 1986 už bylo elektronických sestav na světě dost a dost a Kraftwerk po nich možná pokukovali s jistým znepokojením. První stranu elpíčka tvoří směs tří skladeb, současní Kraftwerk tedy v tomto případě měli „předmícháno“ a obě verze se až na zkrácení (z cca třiatřiceti na necelých osmadvacet minut) zvukově příliš neliší. Der Telefonanruf byl nicméně zbaven textu a zůstalo v něm jen pípání a hlasy ze záznamníků. Roli prodlouženého finále získala Musique Non Stop.

Album The Mix Kraftwerk v roce 1991 vydali coby kolekci svých znovunahraných pecek. Na 3-D Der Katalog má 77 minut, takže je jako jediný disk z osmi delší než jeho předloha. A obsahuje stejné verze písní jako předchozích šest disků boxu, ovšem v „headphone surround sound 3-D mixu“. Bonusem je závěrečná Planet of Visions, někdejší jingle k výstavě Expo 2000 přepracovaný do podoby poněkud zdlouhavé písně, v níž se ona značka již nevyslovuje. Už původní vydání bylo dle mého názoru vcelku zbytečné a aktuální verze to nezachrání.

Poslední kraftwerkovská řadovka Tour de France Soundtracks byla v době svého vydání spíše revivalovou záležitostí, rozvinutím přibližně dvacet let starého singlu, na němž oba šéfové kapely, především Hütter, opěvovali svou novou lásku – cyklistiku, ideální spojení člověka a stroje. Od té doby, co si Ralf pořídil kolo, to prý v kapele začalo jít poněkud z kopce, naznačuje ve svých memoárech I Was a Robot bývalý člen klasické sestavy, Wolfgang Flür (poprvé vyšly v roce 2000, následoval soud s Hütterem a Schneiderem; pozdější vydání neobsahují několik citlivých pasáží především o tom, kdo doopravdy vynalezl kapelní elektronickou bicí „plástev“, zato v nich najdeme kapitolu o celé kauze). Roztažený, více než hodinový originál byl smrsknut na sedmatřicet minut a v tomto případě se nezdráhám říci, že je to k dobru věci.  

 

pjimage (1).jpg

 

Siroty po nich zůstaly

Komplet 3-D (Der Katalog) ukazuje, jak svou tvorbu vnímá ten nejpovolanější, Ralf Hütter. Mezi hudbymilci je ale nemálo těch, kteří mu mají za zlé, že existenci Kraftwerk před rokem 1974, kdy vyšla Autobahn, zamlčuje a nemá se k ní. Jeho tvrzení, že je to do značné míry kvůli autorským právům, nezní zrovna přesvědčivě, na to je příliš zdatným správcem svého podniku. Kraftwerk navíc tak nějak vznikli ze skupiny Organisation, v níž se již setkala nejdůležitější dvojice Hütter-Schneider (i když podle jednoho z dávných členů skupiny, Eberharda Kranemanna, nikoliv zakládající, jak se lze dočíst v Kraftwerk: Publikation) a která také jedno elpíčko – Tone Float – do světa vypustila. K poslechu se tedy nabízejí hned čtyři předautobahnovská alba.

Ta jsou od pozdějšího kánonu i vzájemně dosti odlišná. Hütter a Schneider na nich tu sami, tu se spoluhráči ohledávají svět psychedelického rocku i konkrétní hudby a snad jediné, čeho se nedopustí, je písnička. Schneider někdy až andersonovsky divoce hraje na flétnu, v jednu chvíli kapele načas chyběl Hütter, neboť byl na studiích, na jedničce bubnoval Klaus Dinger z pozdějších NEU!, jejichž druhá polovina, Michael Rother, se v Kraftwerk také chvíli vyskytovala (což není zachyceno na deskách, ale na televizních záznamech ano), atd.

Osobně tyhle čtyři alba ve shodě s Hütterem považuji za přípravná. Nejsou nezajímavá, nejsou ale ani ničím netypická. Dvěma slovy: zcela dobová. Zajímavěji se podobnými směry vydávali třeba Kluster nebo Tangerine Dream a jejich sólopohrobci Conrad Schnitzler a Klaus Schulze. Jinými slovy, zatímco první alba Kraftwerk znějí jako „někdo jiný“, vrcholná díla skupiny jsou hudebně natolik výrazná a svébytná, že naopak „leckdo jiný“ bývá přirovnáván ke Kraftwerk. Svět techno popu ale není pro každé uši a leckdo má Kraftwerk raději podzemní a špinavější, byť adjektivem revoluční lze označit až jejich působení ve vyšších patrech pop music.

Album kapely Organisation míří na křídlech fléten, kláves, houslí, elektroniky a extatického bubínkaření vzhůru k nebesům. Třemi slovy: hudba pro hippíky. Stejně to asi slyšeli i samotní tvůrci a ani ne o rok později uzavřeli kraftwerkovský debut desetiminutovou Von Himmel hoch, která, jak se alespoň domnívá Buckley, vcelku slušně imituje zvuk a klaustrofobní hrůzu bombardování. Ve srovnání s Organisation je v každém případě nevstřícná a v extatických momentech vysloveně temná.

Zatímco kraftwerkovská jednička obsahuje čtyři dlouhé, vzájemně odlišné a soběstačné skladby, dvojka představuje jednu dlouhou kompozici. Je jí pravidelně rytmická Klingklang, což byl název studia, které si Kraftwerk o něco později a na dlouhé roky vybudovali nedaleko düsseldorfského hlavního nádraží (dnes sídlí za městem). Několik zbývajících skladeb lze označit za zvukové etudy inspirované akademickou tape music a rozvolněným, dumavým rockovým jamováním.

K třetímu albu Ralf & Florian, kde embryonální trademarky Kraftwerk slyšíme v podobě sytých, rozmlžených instrumentálek, se coby ke zdroji inspirace a okouzlení přihlásil například multiinstrumentalista a „elektropísničkář“ Blaine Reininger z Tuxedomoon, který jeden ze svých singlů nazval Rolf (sic) and Florian Go Hawaiian. Havajská kytara do kraftwerkovského instrumentáře ostatně patřila…

Mark Prendergast ve své knize The Ambient Century (From Mahler to Moby – The Evolution of Sound in the Electronic Age) (Bloomsbury, 2001) desku zase vyzdvihuje pro krásný ambientní zvuk, ledově průzračné sekvence, taneční svůdnost snoubící se s německým/germánským romantismem – zde ovšem zmiňuje Gustava Mahlera, německého Žida narozeného v obci Kaliště na Vysočině a spojeného především s Vídní – a především skutečnost, že Kraftwerk na něm upustili od napodobování svých vzorů a vykročili vlastní cestou. Buckley Ralfa & Floriana považuje za první klasické album skupiny a dodává, že výraznou roli ve změně zvuku má na svědomí skutečnost, že si pánové pořídili první syntetizér. Moc skupin tehdy podobné hračky nemělo, Florian Schneider byl ale z opravdu dobré rodiny; jeho otec, známý architekt, projektoval například bonnsko-kolínské letiště.

Je namístě připomenout, že na všech čtyřech zmíněných předkánonických albech i na přelomovém Autobahn se výraznou měrou podílel zvukař a producent Conny Plank (1940-1987), bez jehož často dobrodružných studiových postupů, poučených prací pro Karlheinze Stockhausena i dubovými technikami borců z Jamajky, a vesele experimentálního ducha by celá scéna takzvaného krautrocku či kosmische Musik zněla úplně jinak, než jak ji dnes známe. Kraftwerk si sice leccos dokázali nahrát v (čím dál kvalitnějších) domácích podmínkách, bez profesionální pomoci se ale zpočátku rozhodně neobešli.  

164269.jpg

Slavíme

V březnu se matriálu z alb Kraftwerk a Kraftwerk 2 chopil berlínský soubor zeitkratzer, k jehož strategiím a dramaturgickým liniím mimo jiné patří přetvářet zásadní díla akademické i neakademické elektronické hudby do živých kusů hraných nikterak nezkreslenými akustickými nástroji. Povoleny jsou všechny možné preparace a pečlivá práce s mikrofony, výsledky bývají ohromující. Na rozdíl od Lou Reeda dokáží zeitkratzer zahrát jeho (dle mnohých) opus horribilis Metal Machine Music, tedy album složené výhradně z kytarových vazeb, dvakrát stejně… a nebáli se ani noiserů Whitehouse či technaře Terre Thaemlitze. Není snad v tomto případě bez zajímavosti uvést nástrojové obsazení, do jakého převlékli Kraftwerk: flétna, klarinet, lesní roh, trombón, harmonium, klavír, kytara, bicí, housle, violoncello a kontrabas.

Aktuální zeitkratzerovské vydané u berlínských Karlrecords album zaujme už obalem. Jsou na něm dva špičaté pártykloboučky, jeden oranžový, jeden zelený. Význam je trojí: zeitkratzer slaví dvacet let, vydavatelství deset, ale především ony kloboučky a jejich barva odkazují na obaly prvních dvou kraftwerkovských alb. Na prvním byl oranžový dopravní kužel na bílém pozadí, na druhém týž, ale zelený. Zatímco dopravní kužel je v Buckleyho Kraftwerk: Publikation interpretován coby symbol nebezpečí, čehosi, co nás má varovat a odklonit naše směřování, veselé kloboučky naopak vysloveně zvou a vábí.

S kraftwerkovským repertoárem si zeitkratzer poradili poněkud jinak, než jsme od nich zvyklí. Neservírují nám zvukovou masu, kde je místy jen těžko rozeznat, který nástroj stojí za jakým zvukem, nýbrž poměrně odlehčenou kolekci, v níž tu a tam zaslechneme i ohlasy dechovek teutonských. Ruckzuck, která otvírá kraftwerkovský debut, zůstává v podání Friedla a spol. i nadále rockovou instrumentálkou pro flétnu sólo a doprovod. Kraftwerčí protodisko s efekty v mixu doprovodné stopy sice nahrazuje živou, místy nakřáplou kutálkou, jenž dá lehce vzpomenout na to, jak v některých svých orchestrálních dílech míchá vysoké a nízké Petr Kofroň, přesto se ale jedná o vcelku konzervativní coververzi. Sedmnáctiminutovka Klingklang nese v originále náznaky dingerovského motorik-beatu a budoucího čistě elektronického období, zeitkratzer se při její interpretaci ale místy mění až v poněkud lastovský, easylisteningový orchestr.

Dvě z tří etud pro kytaru, baskytaru a pípání, jak je známe z Kraftwerk 2, zeitkratzer projasnili a melodicky zdůraznili rozepsáním partů pro více nástrojů a úsilím o maximální zvukovou čistotu.

Výrazně elektronická, v podstatě temně ambientní Megaherz je na oslavném albu podána v typicky zeitkratzerovském duchu, kdy si nejsme zcela jisti, jaká kombinace nástrojů zrovna zní. A konečně je tu miniatura Atem. V düsseldorfské verzi jde o dech zesílený mikrofonem, zeitktratzer mezi ústa a membránu klade dechové nástroje.

Pro dvě poslední jmenované asi jako pro jediné neplatí odsudek bývalého cellisty zeitkratzeru; Anton Lukoszevieze v rubrice Invisible Jukebox letošního srpnového čísla magazínu Wire hovoří o tom, že se mu zeitkratzerovské transkripce nelíbí proto, že při nich ansámbl opustil kolektivní přístup k budování výsledné zvukové struktury a že mu to zní jako hraní not. Patrně má pravdu a milovníci starších zeitkratzerovských děl s ním mohou souhlasit, proč ale album odsuzovat jen proto, že to na něm umělec pro jednou dělal jinak? Já je vnímám jako milou oddechovku.

Příběh Kraftwerk, inženýrů lidských uší, i nadále pokračuje s inteligentní nostalgií a neoficiálními zastaveními a odbočkami.

 

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Slyš zdarma: Bedlam Sampler Year 3 (Incomplete)