Z.K. Slabý Heath Watts / Blue Armstrong: Bright Yellow with Bass; Franziska Baumann / Christoph Baumann: Interzones Volume I.; The Clarinet Trio plus Alexey Kruglov: Live in Moscow21. 8. 2017

Protiklady se přitahují? Hledání nejúčinnější souhry včetně nejpříhodnějšího místa? Asi obojí. Sopránsaxofonista Heath Watts, který se na Leo Records naposledy objevil v roce 2008 (s bubeníkem Danem Pellem na CD BreatheIf You Can), se tentokráte spojil s kontrabasistou Bluem Armstrongem a jako místo nahrávání alba Bright Yellow with Bass zvolil hory v Montaně. Aby unikl velkoměstskému ruchu? Snad aby se co nejvíce soustředil na procítění dialogu dvou tak protichůdných nástrojů, na vyjádření barvitosti jejich souznění či protiznění, výšin i hloubek vzájemného pojetí. Svědčí o tom okamžitě hutné Armstrongovo vbasování do úvodního Adhocery, míjejícího i scházejícího se se skřehotavou sopránkou. Hudebníci se vzájemně napínají, vehiklují, vrtoší, podloží basy je neochvějné i vynalézavé, zatímco sax balancuje nad ním, prozvučivě nabobtnává, osočivě křečkuje, lebedivě povzlétá nebo vypištivě svého spoluhráče zaříkává. Jinak a stejně – tak zní titul druhé improvizace, a ten by mohl být mottem celému albu (víc než hlubokomyslná sentence Vasilije Kandinského, kterou preferuje autor přídavného textu Robert W. Getz). To proto, že ke každému z deseti titulů hráči přistupují vždy znovu s neztenčenou vehemencí, avšak – a to je podstatné – pokaždé si (vy)najdou jinou zásobu vzájemné provokace. V tomto případě se kontrabas tématem prodrncává, probírkově ho rozbrnkává, zatímco sax dráždivě hlubočepuje, vyřicuje se a vykvilně, až pištivě momentuje, vřetenuje, bru(n)tálně expanduje i zase prohlemejždivě zarážkuje, vyjekává a provrzávavě morzeovkuje. I v Assists se partneři vzájemně prozvučují, koketují spolu. Zatímco basista dění pojišťuje a zajišťuje, ale i v některých momentech roztěkává, saxofonista konflikty spíše vyhledává a jejich řešení odhaluje od vyvěrání až do nejzazších potichlých výlisků. Tím se nahromadí vzájemné dohadování, plné švadronění, ponoukání, obalamucování, nivočení, značkování a nebojím se říci pumprnáklování. Nedosti na tom: hned From one Extreme to Unspecified v souladu s pojmenováním skutečně expanduje do extrémního mamonění, hráči se propeklovávají od ťupťavého hauzírování a přeskáčkového podotýkání přes ligotavé holedbání či prohrčivé promračňování do drmolivého zahutňování a poletuchového rozperňování. Neustále průsmykují od zapšknutého houfnicování po vyšilující vřavnění. Soulad s názvy pokračuje. Navazuje totiž Every Other One Is Every Bit Other, ve kterém se hudebníci vyjevují ve vzájemném napadání, obkluzování, rozdotekování, prolaďují se k výmykovému na(d)sazování, prosvišťovanému saxem, a k prokleštňující veletočnosti. Zato dohadovačné On the Outside from Within spozarohově zvydřidušní, je protáhlovaně zahrčované, až zvrčivostní, mrskutě vybičovávané, zadrncávané a zablafávané, oba souputníci námět zadrmivě promrskávají a výtržkovitě zašmodrchávají, namítkově namátkují a vytěsňují (se) do útěšlivosti. S váhavou a uvážlivou tázavostí pak vstupují do Momentu of Asking, komíhavě jím prokluzňují, zapošívavě se v něm zahnízďují a zavracejí námět od kormutlivosti k valibuctví. Postupkově kdákavý sax se zadýchanou basou se ztotožní ve fukéřovosti,  pozamlčují se a toto nestřetání průtažně protahují. Inverted Commas naproti tomu vyvstává s nahodilou a navodivou odtaživostí, je zajíkavý i zajídavý, rozkolísá se do závrativého závrutnění a zarputile se zapouzdřuje. Jakmile chvilce takového výdržnění unikne, rozcapeně se rozdřípne a bazíruje na prosektuře (ná)zvuků. Čímž proměnlivost nekončí: hráči nám postupně nabídnou všechny možné rešerše od závojnění k zahmožďování, probalancovávají se jimi s natrucovanou zatvrzelostí. Non-standard Issue je každopádně nestandartní, smyčcová basa tu obchvacuje zachvátivě zábleskující sax s prožvatlávavou zajíždivostí, jejich protipolohové semknutí  sprškuje do halabaladivého zaklínování, rozbržděně vymatňovaného a vyvzdorovaného do skučivé posunčiny. Což končí v zákeřně (po)dotýkavé a zadrmoleně výmluvné mísivosti, aniž mizí celková náruživost. Naznačivé vehementnění svědčí i závěrečnému Doubty Singular, sjíždivě prosazovanému a prokluzně probasněnému. Oba nástroje se propasírovávají: zatímco sax se před konečnou tečkou zátřesně provrzává a výdešnostně protýká, basa oponuje excitovaným roztónováním a prohřímávaným prostruněním, jako by šlo o dvě srostitá sóla. Watts slibuje vbrzku další hudební elaborát. Pokud bude mít obdobnou zádernost, můžeme to pouze vítat.

I dvojice – náruživá vokalistka a elektronička Franziska Baumann a klavírista Christoph Baumann, jenž se nevyhýbá preparování nástroje - kterou známe i z jiných příležitostí, především pak z perfektní Potage du Jour (rovněž na Leo Records, navíc s Jürgem Solothurnmannem), předpovídá nevzdálenou návaznost už tím, že k názvu svého alba Interzones přidává, že jde o Volume I. Vzrušivě závrativý Puls se prezentuje bez předběžného varování, když před nás vtrhne vzrušivě skřehotající hlas, promlacovaný krachujícícm klavírem, hlas si klestí průzor a rozhrnuje s naléhavou závrativostí a tirádovou naléhavostí vazivostní elektroniku, vše se děje naplno, s bezměrnou vehemencí do výkřikovostního prozpěvování, ruku v ruce s poddusávajícím a ostražným klavírem, vybuzujícím dramatičnost. Útočivé vyrušňování a prohřmívané vybručování zvýrazní okamžitě i následné Coming Into Things, hrnoucí se odhalivě i zabalivě do převalivostní záhromnosti. Z této valivosti vytěkává vokál s vystřelkující spádností, osciluje mezi naříkavou žalozpěvností a zabřídavým výtržničením a vyšplhává se do zahruživé pompéznosti, obstříkáván spádným klavírem. I do Fixed After Your Hand And Purpose vtrhnou oba protagonisté s rozkřiklou vyšinutostí, hrdlují se, pronivočují, vykinožují se do vřískotu, podmalovaného proúderňovaným rozverňováním, poodhalují své ledví, nástražničí, zbrkle treperendují a rozkouskovávají sled improvizace do zmatkování. Následná Daily Entropy záchvatně proplétá dohadovačně zabreptávaný hlas, útržkovitě dynující a vibrátující, se záplavňováním piana až do sjíždivostního útěkování, ale nejde o nevratné odpojování, právě naopak: jsme svědky spojivostních srůstů hlasu a piana. S útočivými zvraty se vytřibuje Elektrofunkel, do prekérnosti rozšroubovávaný a rozškrounávaný, třepetavě vytřísňovaný hlas je vazben proklapnostním pianem, to vše se děje v úprku, plném promlacování i výskání, až do absurdní protimluvnosti, plné (p)reparací a licitovaného zátočnění. Potýkavé protýkání piana s elektronickým záhlučněním a jeho rozehrávání se zaumně prozpěvným vokálem, sdělně naladěným, je charakteristické pro Operatic Line, ale i tady dochází ke zvariování hlasu do cirátového vyličování, drmolivé rozvratnosti a obrtlíkové zvrativosti. Zato Fast and the Fury zapikolovává zběsilostní čečetkování vokálu až do slabikování, takřka hláskování, ale vyťupťá do lišácké zbrklosti a do nactiutrhačné záchvatnosti. Z tohoto vabankování se Do We Have a Situation? sesuje do posměšnostní chaotičnosti a povolivě podbreptávané cajdákovosti, náladotvorně porozbíjené „procítěním“ (jímž připomene periflážnost nákupních témat, kterými svého času tak proslul Jon Rose). Je to sice poněkud bloudivě bledničkové, zato působivé roztěkavou rozhovorností a nenásilnou humorností. Piece No. 2 je vypreparováván, ba vytepáván s výběžně útržkovitými prostřiky, pocucháván a rozcloumáván s vrčivou pableskovaností i zatympánováván s prokružovaným paběrkováním, jedna jeho fáze za druhou je vychvacovaně vytěkávána, a toto střípkování je hned slepováno a zopakováno se zardušovanou proskočností. Závěr, který má překvapivý název Part I a odkazuje na Messiaena, je odtajněn s údernou zavilostí a míří do záchvějné zápěvnosti. Je však s okamžitou platností po necelých třech minutách zasut, jako by chtěl naznačit: pokračování příště. Každopádně tu vokalistka znovu osvědčila, jak dokáže za podpory doprovázejícího sólisty prostřídávat všechny možné (a snad i nemožné) nálady, nestřídmosti, úlisnosti, drmolivosti, popotahování, protahování, výkvětnostní pentlení atd. atd.  A – jak zmíněno – působivé je nehledané, zato ustavičné zdvojnění hlasu s pianem. Tím víc se těšíme na Interzones Volume II.

Ze čtyř CD, podepsaných The Clarinet Trio a vydaných dosud na Leo Records, mám v živé paměti zejména Ballads and Related Objects. Toto páté, Live in Moscow, je záznamem koncertu, uskutečněného 5. listopadu 2013 v divadle Školy dramatického umění, a je rozděleno na dvě části. V té první vystupuje basklarinetista a vůdčí duch tria Gebhard Ullmann (k oslavě jehož šedesátin CD vyšlo) s klarinetisty Jürgenem Kupkem a Michaelem Thiekem (který připojuje i altklarinet), v té druhé se k nim připojuje altsaxofonista Alexey Kruglov. Trio je samozřejmě dávno seštymované a nehrozí, že by mohlo dojít k nějakému lapsu. Projevuje se to v provedení všech čtyř Ullmannových kompozic, jež tvoří první polovinu programu. Ve Variationen über Rauch und Moder se klarinetisté na pódium přivrčí s občasným pokřiknutím a dané téma vytajemňovávají, vytemperovávají a vyhmožďují do vzpřičovaného lahodění, obkročovaného vyvrásňováním a zpříkrováním. Jejich pospolitostní zahrávání je zrytmizovaně okounivé, vemlouvavé až do tirádovosti. Hned poté se přímo vnutí v Dreierlei do prokvétavého namotávání, přivolávají pozornost vyhoukávavým hojdáním a opentlovaným brouzdáním, namátkově vymiňovaným a propíraným do důrazného mustrování a vlastně i mistrování. Toto berdejování je šibalsky pronášivé, houževnatostně ždímavé i vyždibkovávaně špičkující, ale dokáže se vzedmout vždy znovu do podsaditosti.  Pozpěvné, až echoidní Blaues Viertel je zprvu naličováno do odhadované rozpačitosti, nicméně výzvědně se proparcelovává do naléhavě doléhavé neoblomnosti, bádavě vylaďované a rozvíravě rozkadeřované. Následné Seven 8-9 tomu oponuje hybnou násilnickostí, se kterou trojice melanžuje jeden přes druhého, neustále znovu své příspěvky zakotvuje, odpovídá se za ně i se z nich zpovídá. Bazíruje na kolotočné otáčkovosti, tu prostopášně horoucí, tu burkově zavinované, záměnlivě nápovědné, ale konec konců svádivě definitivňující. Kruglov, který přijechal na místo koncertování za pět minut dvanáct, se stihl s klarinetisty jen taktak domluvit, co se bude dít, nicméně zapadl do jejich soukolí bez nejmenších zábran. Ovšemže Collective No. 9 započalo s nabádavým opatrnictvím, ale už ojedinělé záhulné výrony svědčily o tom, že improvizování čtyřky bude sice bloudivě zpozarohové, zato však vtíravě výsměšné (nikoli posměšné!), rváčsky povykové, výhrůžně vyždímávané a vzápětí propasírovaně zachlácholující. Překvapí tu rozvařivě mocné momenty, tvrdošíjně probloumávané a svištivě rozjařmovávané až do potišin. Ullmannovy Kleine Figuren No. 2. navrací původní řečiště koncertu do srostitě pokusnického vyhraňování, přitlumeně vyhraničeného i troufale prodestilovávaného, toto zátahovostní baladění však právě sax zasvorkuje do hlubinosti. Kolísavostně přivolávané Animalische Stimmen (z pera Hermanna Kellera) rozjaří, jak název předpovídá, jančením, nápodobnostním kočkováním, kejháním, repetáním, štěbetáním a překřikováním, jako by před námi v krátkosti proběhl rumrajový rej opeřenců a jiné havěti. Více než čtrnáctiminutové (opět Ullmannovo) zavírání News: No News! dodrží, co hlásá. Připadá nám, že do spočívavě odpovídavého záhybnění se dostává do skrumáže několik sól, závratnivě prchlých, obtáčí se z chaosu do harmonie, jenomže do harmonie, proprskávané a propolíčkovávané do vířivosti. Jeden hudebník tu přihuduje druhému, dokud rozpeřejejovaný proud nevplyne do zátočinově plynulého toku. Vždy znovu nás nějaký hbitostní posun přenese přes neočekávaný jez nebo sólově dopované vodopádění, náležitě proporcovávané, zatěsňované i opětovně rozmontovávané, přehybně zmermomocňované, prohrouženě uvolňované až do sleporamenosti, rozechvějně u(s)pokojivé. Nic nového pod sluncem? Cožpak vám nestačí, kolik novátorských extravagancí jste si právě doposlechli?

Třikrát Leo Records, tři objevy, které nás nenechají jen tak v klidu. Stačí?

 

Heath Watts / Blue Armstrong: Bright Yellow with Bass

Franziska Baumann / Christoph Baumann: Interzones Volume I

The Clarinet Trio plus Alexey Kruglov: Live in Moscow

Leo Records (www.leorecords.com)

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Slyš zdarma: Frank Rothkamm - Kölner Klaviersonate