Miloš Vojtěchovský O zvířatech a němých tvářích29. 8. 2017

Ladislav Klíma si, jak známo, nebral žádných servítků ohledně jakéhokoli tématu, jehož se ve svých textech dotknul. V pojednání o soucitu ke zvířatům z Traktátů a diktátů se s opovržením vyjadřuje k všeobecné krutosti lidí k živočichům. Dokud lidé nezmění svůj „hovadský“ přístup k „němým tvářím“ budou odsouzeni k věčnému metafyzickému i fyzickému zatracení a izolaci.

konfort.gif

Dle toho pozná se pravé cítění se zvířaty, že platí všem lidem za vrchol přepjatosti, směšnosti, bláznovství, zvrhlosti; přirozeno – jaký ohlas mohl by Franciscus nalézti v oné řehtající společnosti? Láska ke zvířatům je něco mnohem pozdějšího, jemnějšího, vyššího než láska k lidem; tato má původ v sobeckém, ubožáckém pocitu solidarity; ona je objektivní, nadsobecká, čistě „etická“. Ladislav Klíma, 1922

A proč se tak hloupě o zvířatech říká, že jsou „němé tváře“? Většinou nemůže být o němosti ani řeč, protože každý biologický druh hovoří vlastní řečí, které člověk prostě většinou nerozumí. A často ani rozumět nechce, zejména pokud dotyčný živočich slouží lidem jako otrok, nebo jako zdroj živin. Třeba ono rčení němý jako ryba znamená hlavně to, že lidé neumí poslouchat zvukovému prostředí pod vodou a Jacques-Yves Cousteau a Louis Malle ten slavný seriál z roku 1955 mohli zcela nekorektně nazvat Svět ticha/ Monde du Silence. A není trochu kruté, že Jiřík v pohádce porozumí řeči zvířat jen kvůli tomu, že si potají uždíbne kus těla hada, který měl připravit pro krále?

CorixaPunctata.JPG

Paradoxně teprve dostupné technologie rozšířily v posledních desetiletích frekvenční spektrum lidského sluchu a odhalily nám barvitý a složitý svět zvuků jako součást biofonie. Člověk je bezkonkurečně nejhlasitější bytost na světě, ale mezi zvířaty jsou také pořádní křiklouni. Portál ScienceDaily před několika lety uváděl, že nejhlasitější živočichové vůbec jsou samečci vodní ploštice, nebo správněji klešťanky Micronecta scholtzi. Jsou to ti broučci, které v létě spatříte u rybníka, jak bleskurychle stoupají k hladině, aby se nadechli, a stejně bystře pak spěchali ke dnu, kde se ukrývají, nebo pomocí předních nohou v podobě vesel všelijak šmejdí. Pokud se snaží na sebe upozornit brouček vodomil samičku, jejich zvukový aparát, (nazývaný u hmyzu stridulátor, což je něco jako vibrace ozvučnice pomocí tření smyčce) ve vodě dosahuje intenzity až 99,2 decibelů. Je to prý srovnatelné s výkonem hlasitě hrajícího orchestru v první řadě. Z vody do vzduchu se ovšem 99% zvuku ztratí, ale jestli stojíte právě na břehu řeky, nebo rybníka, volání a ťukání klešťanek zaslechnete i z několikametrové vzdálenosti.

Třeba Slávek Kwi nahrává hydrofonem hmyzu a vůbec sonické projevy pod hladinou – hlavně v tropickém pásmu – řadu let. Z jeho účtu na Soundcloudu si můžete poslechnout bohatý rejstřík a chorus toho nejúžasnějšího skřípání, klikání, pískání, šustění, hučení, vyluzovaného bytostmi žijícími pod vodou.

 

 

 

Jana Winderen vydala už v roce 2009 kazetu s nahrávkami řečí jiných „nejhlučnějších chlapíků světa“. V tomto případě jde o garnáty pistolníky, tedy drobné, několikacentimetrové členovce čeledi Alphediae, které jsou tak oblíbeným jídlem velryb a lidí po celém světě. Ti disponují mocnou zvukovou zbraní, spočívající v rychlém pohybu klepeta a slouží jim k obraně, nebo k lovu. Garnáti práskají klepety tak nahlas – v decibelech až v hodnotě 210 – že během druhé světové války mátli sonary, vyhledávající nepřátelské ponorky. A US Navy naopak v 50. letech zkoumala, jak vedle delfínů do boje s nepřítelem zapojit také garnáty.  

 

V londýnském Café OTO uspořádali před několika dny diskuzní fórum na téma vztahu klimatických změny a zvukového umění. Večer se příhodně jmenoval Amplifikace – Anihilace a mezi jmény pozvaných hostů, nebo autorů terénních nahrávek byli uvedeni Leah Barclay, Robin Buckley, Kate Carr, Minerva Cuevas, Graciela Muñoz Farida, Anja Kanngieser, Polly Stanton, Andrea Polli, Leanne Betasamosake Simpson nebo Ziibiwan.

Z večera není zatím k dispozici žádný dokument, ale mne by zajímalo, o čem se tam vlastně diskutovalo. Z názvu bych usuzoval, že diskuze mohla být k té rostoucí oblibě nahrávání a využívání zvuku měnícího se životního prostředí v experimentu i popu řekněme kritická. Sonifikujeme, estetizujeme, komodifikujeme, propagujeme, obdivujeme projevy mimolidských tvorů, k nimž se my – jako živočišný druh – nechováme nijak ohleduplně, ba naopak. Prostor, ve kterém miliony let všichni ti živáci žijí a spoluvytváří jej, naší „zhovadilostí“, jak by to nazval Klíma, zamořujeme všemožně: chemicky, fyzicky i zvukově. Nahrávky a fotografie v archivech, muzeích a bankách mohou za nějakou dobu být to jediné, co z té neuvěřitelné mnohotvárnosti přírody zbyde.

Podobné téma bude probíráno na mezinárodním setkání v Mariánských Radčicích, které se bude konat 22. až 24. září. Lze proměnit náš dosavadní protektorský a kolonizační vztah k „našemu“ životnímu prostoru, který vlastně automaticky nepatří jenom nám? Jakou povahu a úlohu mohou hrát zvuková umění a umění obecně v době, o které teoretici uvažují jako o postpřírodní epoše?

  

soundworms_ecology-web.jpg

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!