Pavla Jonssonová Milenky múz: Zuzana Fuksová ze skupiny Čokovoko25. 10. 2017

Je tvořivost žen odlišná od kreativity mužů? Co zajímavého a nového přinášejí ženy do hudební tvorby? Jak jinak řeší klasické otázky spojené s hudební produkcí? Během minulých desetiletí jsme byli svědky rostoucího počtu tvůrčích muzikantek, které vstoupily na scénu dějin. Čím víc rostly jejich možnosti, tím víc místa si získávaly. Tyto rozhovory odrážejí pozitivní pokrok, ať už v hitparádách, zakládání autentických kolektivů, v umělecké svobodě, týkající se nejen pár tvrdohlavých nebo privilegovaných, ale širší ženské populace.

Na tyto otázky je možné psát psychoanalytické, sémiotické nebo hudebně sociologické studie. Ale nakonec rozhovory, přinášející insiderská etnografická data, mohou podat nejpřesnější odpovědi na tyto otázky. V souboru najdeme zástupkyně nejrůznějších hudebních žánrů od grunge šansonu po heavy metal, jazz, rock, folk, hip hop, elektroniku atd. V těchto rozhovorech najdete poselství hrdinek naší série, ne jakousi předem stanovenou tezi. I když všechny muzikantky zde mluvící žijí alternativním či bohémským životem, není mezi nimi příliš styčných bodů, ze kterých by bylo možné vyvodit nějaká poselství. Každá z nich je jedinečná a jejich názory originální, moudré, pozoruhodné i vtipné.

Rozhovory vedla Pavla Jonssonová, která učí subkultury na Anglo-americké univerzitě v Praze a která od roku 1980 působila v dívčích kapelách Plyn, Dybbuk a Zuby nehty. V roce 2017 vydala knížku Women, Music, Creativity: from Hildegard to Cosey Fanni Tutti v nakladatelství Lambert a chystá vydání své přepracované dizertace Sedm z české hudební alternativy 80. let v nakladatelství Galén.    

Zuzka_1_color_II.jpg

Čokovoko vzniklo v roce 2006, když Zuzana Fuksová a Adéla Elbel na chalupě popíjely, rýmovaly a rapovaly. V roce 2011 vydaly oficiální CD Hudba. Často vystupovaly po celé republice, zatím naposledy v roce 2016 na Koncertě pro Václava Havla v Lucerně. Momentálně se nacházejí ve vegetativní fázi, mají pauzu.  

Zuzana Fuksová se narodila v roce 1983 v Brně. Texty píše jako hobby. V roce 2016 vydala knihu Někdy se cítím jako Ulrike Meinhof.  Rok a půl pracovala jako sociální pracovnice. Nějakou dobu studovala germanistiku. Překládá z němčiny. Momentálně prochází psychoterapeutickým výcvikem a je na volné noze. Adéla Elbel se narodila roku1981 a momentálně se věnuje stand-upu.  

Můžu tě pozvat na drink?

To nejde, já jsem zbouchnutá. Říkala jsem si, že by bylo prima, kdyby to byl kluk, aby netrpěl takovými útrapami jako holky, ale asi to bude holka. Možná je to do jisté míry předsudek, asi mají kluci zas jiné problémy.  

A nevadí, že teď bydlíš v Praze a Adéla v Brně?  

Ta fyzická vzdálenost vůbec nevadí, my jsme stejně nikdy neměly zkoušky, připravovaly jsme to v takových blocích. To je to nejmenší. Ty lidi, co mají nástroje a produkují hudbu, to mají náročnější.  

Hledala jsem vaše první, neoficiální album – a mělo by podle vašich webovek být dostupné na internetu, ale není.  

My jsme to tam měly, ale už nemáme, aby nás nedostihla OSA. Ale je to všude, třeba na Uložto.  

Co je Mamka Label? To je skvělý název, ale proč jste nešli k Indies?  

Ani Indies nám to nenabídli, ani žádné jiné vydavatelství. Taky jsme si říkaly, že kdyby to bylo pod oficiálním labelem, tak oni by měli nároky na kvalitu, bály jsme se, že by do toho to mohli mluvit. A to jsme si říkaly, že by byla otrava, kdybychom to musely s někým konzultovat. A s pomocí našeho manažera Prokopa, který s tím má zkušenosti, pomáhal s několika alby jiných lidí, jsme se to rozhodli vydat sami. To je podle mě nejjednodušší. Moje mamka nám půjčila docela hodně peněz, abychom to mohly realizovat, a my jsme jí to pak vracely, takže to bylo na její počest, Mamka label. Pak jsem zjistila ex-post, že můj oblíbenec Rytmus má vlastní label, kde si vydává ta svá cédéčka, který se jmenuje Moj taťko Records. Ale připadalo mi, že moje mamka, že by to bez ní nešlo realizovat. Ona ani nedoufala, že bychom jí to mohly vrátit. To se vrátilo rychle, jen tenkrát, vlastně ani teď, bychom nenastřádaly tolik peněz. Půjčila nám to, ona je taková podpůrná.  

Jak jste vznikly?  

Znaly jsme se s Adélou z hospody, kde jsme pracovaly. Byly jsme na nějaké chalupě na víkendu a tam se nedalo nic moc dělat a byla tam nuda a my jsme byly opilý a tak jsme si tam rýmovaly, a z tohoto vzešlo, že jsme napodobovaly ten rap. A měli jsme kamaráda, který se vyznal v hip hopu a měl náhodou čas a byl ochoten nám udělat samply a nahrát nám to, Lumír, a tak to mělo pokračování. Dělal to první album.  

A název Čokovoko, četla jsem, že jde o řitní otvor psa, ještě se to nějak rozvinulo?  

Původně o tom víkendu jsme uvažovaly, jak by se to mohlo jmenovat. Původně jsem uvažovaly o názvu Honšu, Kjúšu, Hokkaido, Šikoku, ale to jsme ani nepoužily, protože jsme velmi rychle zjistily, že je to moc dlouhé.  No a ten kluk, který nám dělal samply, měl psa a o tom jeho otvoru mluvil a z toho důvodu se mi zdálo, že je to krátký, úderný, dobře se to pamatuje a je to pravidelné. Vím jen, že někdo na jednom festivalu říkal Čokovoko pičo, a z toho někdo vydedukoval, že se jmenujeme Čokovoko pičo, jako Banik pičo, a to se na tom festivalu šířilo. Tak to bylo jediný, jinak ten název zůstal.  

Co tvoje knížka Někdy se cítím jako Ulrike Meinhof?  

Je to výběr ze statutů a tweetů za mnoho let. A Pavel Klusák, který to inicioval, říkal před několika lety, že by to rád vydal a pak to vypadalo, že je to planá řeč. A minulý rok v prosinci v literární příloze v Respektu otisknul úryvky a na to konto se ozvalo několik nakladatelství. Jedno z nich bylo nakladatelství Fra, kamarádi Pavla Klusáka, a ti to byli ochotni to vydat a k mému překvapení to po těch několika letech vyšlo. Jeden kamarád, co rozumí počítačům, mi vygeneroval všechny texty z facebooku, což jde, to jsem nevěděla, a já myslela, že všechny texty jsou tam v nezměněné podobě navždycky, ale ty texty, který jsou starý pět šest let, tak tam chybí konce slov, nějak to atrofuje. A z toho jsem udělala já nějaký výběr a pak ještě z toho Pavel Klusák udělal výběr. Jen jsem mohla říct, co nechci, aby tam bylo.   A co se týče odezvy, já jsem si zakázala číst odezvy, abych z toho neměla špatnou náladu, protože u těch alb mě deprimovalo, když to někdo strhal, protože jsem byla přecitlivělá. Já jsem to přeháněla, zabývala jsem se tím příliš, asi to nebylo tak silné. Takže tady jsem nečetla recenze, ale měla jsem odezvy od lidí, a bylo to veskrze příjemný, něco se prodalo a já dostala nějaký peníze, takže jsem byla spokojená, že to někoho zajímá.  

A máš ráda Ulrike Meinhof?  

Je to vtip, není tam hlubší vztah. Hlubší smysl to nemá. My jsme nevěděli s editorem a s Petrem Borkovcem z FRA, který na tom taky pracoval, jak se to má jmenovat. Mně přišlo divný nějak primárně odkazovat na Brno a nechtělo se mi tam dát něco, co tam není. A tak jsme vybírali nějaké možnosti z útržků ze statutů, které jsou v té knize. A to byl návrh Petra Borkovce, že by to byla Ulrike Meinhof, což je součást jednoho toho statutu, ale není to nic, co by tam hrálo nějakou výjimečnou roli, je to jen úryvek. Mně to přišlo hezký.  

Vy jste dívčí duo, nechtěly jste to rozšířit o víc holek?  

Ze začátku jsme měly ještě kamaráda, jednoho kluka, Pavel, který nám tam rapoval asi do dvou písniček. Já jsem trochu koketovala s tím, jestli tam nemáme mít nějaký nástroj, nešlo nám o to, jestli to bude kluk, nebo holka. A na to jsme se shodly, že by bylo asi těžký to zkoordinovat s jinýma lidma. Takže to byla věc úspornosti, bylo to takový pragmatický, jednodušší, že to bylo jen ve dvou. Protože je to věc odpoledně večerní, občasná.  

Takže kluci vás milovali a dávali vám samply  

No ne, já totiž neznám holky v okolí v Brně, protože my jsme nebyly navázány na hudební komunitu, na někoho, kdo by to uměl. Pokud jsme někoho znaly, tak shodou okolností to byli kluci, takže to bylo jedno, jestli to je kluk nebo holka. Kohokoliv koho jsme znaly, jsme oslovily, jestli by nám neudělal hudbu. Takže nedokázalo k výběru nebo konkurzu na spolupracovníky. Kdo se nám namanul, toho jsme se snažily přemluvit.  

Tisíce talentovaných děvčat studuje hudbu a pak většinou někam zmizí. Proč myslíš, že to je?  

Já nevím, jestli mám globální teorii, jen tak co jsem viděla kolem sebe, i když my jsme nebyly součástí typického šoubyznysu nebo nedej bože vážné hudby, tam je to zase jiné, ale snad by se tam daly najít styčné body. Prostě si myslím, že tyhle holky nejsou zvyklé se exponovat v autorském slova smyslu, spíš jako interpretky, než jako autorky, které vyjadřují svůj názor. A s tím se pojí to, že exponovat se je těžký, nevím, jestli je to jen tady, ale u holek se vždycky hodnotí jejich vzhled a jak jsou starý a tak dál, což je u kluků míň, že je to pořád svázanější. Takže to stojí větší úsilí se takzvaně předvádět jako holka a snášet kritiku. Třeba Lenka Dusilová, když se veřejně vyjádřila proti Zemanovi tak to slízla mnohem víc, samozřejmě je to jenom hypotéza, než by to slízl Koller nebo někdo takový. A ještě je tam takový aspekt, že je člověk snadněji kritizovatelný, když stárne, po třicítce. Ne, že všichni jsou sexisti, ale říkali nám, vy už jste ve věku těch mamin, co tady děláte, vy byste měly být takové serióznější. Což zní jako blbost, ale je to součást toho étosu. Jako že bychom měli dělat nějakou vážnou nebo romantickou hudbu nebo se neshazovat. Holky se nechtějí odpálit s tím, co by se mohlo zdát, že je vulgární, ale to mluvím za náš výsek, co jsme dělaly my. Někdo řešil, že mluvíme sprostě.  

Jistě, byly jste jazykové průkopnice.  

Kdybych měla rodinný zázemí víc konzervativní, tak bych to taky nedělala. Dokážu si to představit.  

Takže ta odvaha šla z toho, že jste měli dobré zázemí?  

Já myslím, že jo, troufám si říct, že i Adéla je z rodiny, která není konzervativní. A taky asi tehdy nám to bylo víc jedno kvůli alkoholu. Ale to nespočívá v alkoholu. Tomu okolí to prostě bylo jedno, nesetkala jsem se s odsudkem.  

Ale vy jste byly totálně šokující, a pak přišla i Mucha. Kde se ta odvaha k prostořekosti bere? Musí to být generační?  

Nedokážu to zobecnit, ale za mě, my jsme to měli v rodině, že humor a ironie i vůči rodičům se cenily. Mám dva bratry a sestru a vždycky se to bralo jako že je to výhodný být ironický a vtipný, nestíralo se to. Ne, že by tata byl feminista, já jsem musela zametat schody a bratr nosil dříví, ale zrovna v oblasti humoru to bylo spravedlivý a oceňovaný u kohokoliv.  

Ted jsi napsala článek o nedostatku vzorů ženského humoru u nás. Vy jste byly fakt pionýrky. Jaké jsi měla vzory? Rapperky Salt-N-Pepa?  

V něčem asi jo, rapperky, anebo vtipný chlapi. Mně vždycky přišlo absurdní, že by se to mělo vymezovat. Znám tolik vtipných holek a proč bychom to měly skrývat. Ne že by nám bylo jedno, co se myslí okolí, ale zrovna že bychom se bály říkat, co si myslíme, to ne. Když se někdo exponuje veřejně, jsou ty odezvy vždycky nepříjemné, ale nebylo to tak silné, že bychom se neodvážily nic říkat.  

A braly jste Muchu jako pokračovatelku?  

Já ji znám, její manžel je můj bývalý kluk. Pamatuju si ji z prvních rozhovorů, myslím, že v Novém prostoru. Ona je tak svébytná a originální, že nepotřebuje předvoj, ta by to samozřejmě zvládla sama, ale líbilo se jí to, bylo jí to sympatický. Ona jde v tý odvaze mnohem dál. To ji obdivuju, to bych nezvládla. Taková písničkářka samotářka, to je podle mě odvaha na osmou, to je velký výkon, protože za druhého člověka se můžeš schovat, ale byť má doprovodnou kapelu, tak je tam především ona, a to já, kdybych uměla zpívat, tak bych asi tu odvahu neměla.  

Já pro to nemám analytické zdůvodnění, ale mám tu představu, že další generace za deset, za dvacet let, bude úplně jiná, že tu budou známý ty Američanky, co jsou odvážný a píšou si svoje věci. Tady moc autorky nejsou, kromě spisovatelek.  

Myslíš, že existuje nějaká esenciální ženská kvalita v kreativitě nebo myslíš, že co se kreativita je androgynní, že nemá pohlaví?  

To vůbec nevím, jestli existuje něco specificky ženského, spíš to tak nevnímám. Konkrétní tvorbu pohlaví velmi definuje, ale kreativita sama o sobě je volná. Je to abstraktní, a pak se to obaluje. Že by kreativita byla specifická vlastnost, co mají jen muži, nebo ženy, to tak nevnímám.  

Ty teorie říkají, že se ženský a mužský kreativní svět v mnohém prolínají, ale pak je tam jakási „divoká zóna“, která je specificky ženská nebo mužská. Takže žena má psát svým tělem, to je to to obohacení kultury a to vy hodně děláte.  

Pro mě je stereotyp ten předpoklad, že ženy primárně píšou přes emotivitu a tělem. Chápu to, dokázala bych to přijmout v tom, že se akcentují témata, která nejsou probádaná, ale ten způsob nemusí být specifický. Vnější fakta života ženy jsou jiná, jiné jsou okolnosti, ale kreativita je jedna. Nemyslím, že by ženská kreativita měla být spojovány a priori s tělesností nebo iracionalitou, to by mě uráželo.   Ráda bych pomluvila toho renomovaného scénáristu, staršího muže ale nevzpomínám si na jeho jméno, ale on tvrdil, že ženy umí psát jen uměřeně a neumí ty zajímavý, mimořádný věci. Proto je tu málo holek, protože je tady větší obava z toho, jak to bude přijato. Což je logický, protože těm klukům to pomůže ke společenskému postavení, třeba i v bizarních kapelách hispterských. Ale u holek je to spíš naopak, že seš divná. Není to tak jednoznačná cesta k lepšímu postavení, ke společenskému úspěchu.  

Třeba Patti Smith je tak zvláštní, má knír, šedivé vlasy, obléká se jako vagus a plive na zem a přesto sklízí jen úspěch.  

Třeba právě u Patti Smith narážím na ty svoje estetické předsudky, protože mně se líbí, když jsou ženy namalovaný, a u ní jsem nesvá z toho, že má chlupatý nohy. Vzpomněla jsem si na Dášu Vokatou, ta odvaha k exhibici, k tomu, že to nebude přijato, tam to mají holky horší. Nejsou za to oceňovaný.  

Myslíš, že by ženy měly vědomě usilovat o vytváření hudby, která je odlišná od mužské tvorby?  

Měly by usilovat o vytváření hudby, neměly by se bát. Nepotřebuju explicitně cíl ženské hudby, považuju to za něco, co je samo sebou. Nemusí to mít název specifická ženská hudba, důležitý je pro mě už to, že ve veřejném životě budou ženy. Mizí v rodinách po dvacítce, přes ty rodiny jsou tam zaháknutý, zaangažovaný. Je důležitý, že něco budou dělat, aby neumřely v tom smyslu, že se nedostanou z kuchyně a z rodiny.  

No jo, u tebe se všechno chystá, máš to všechno před sebou.  

Já nemám to srovnání, ale třeba taky zjistím, že to nezvládnu. To si myslím, že to je překážka, ne nepřekonatelná, ale funguje. Třeba v Midi Lidi Markéta odešla, protože čekala mimino, a já se bála, že se nevrátí, nebo že oni ji nepřijmou, ale ona se vrátila.  

Zuzka_1_color_I.jpg

 

Ty vaše texty tak křičí ženskou zkušenost, možná je to z humorných důvodů, ale je to přínos, protože to nikdo nikdy nedělal.  

To taky doufám. Asi jsme to tak nepojmenovaly. U těch textů mi přišlo přirozené, že máme popisovat to, co je naše zkušenost, nevím, o čem jiném by se dalo psát, nějaké obecné příběhy nebo bukolická poezie. To je nejjednodušší, psát o vlastní zkušenosti. Měly jsme odezvy, i od kluků, že to „pomohlo“ nebo že se s tím identifikovali. To mě hrozně potěšilo. Ale i ty holky, já bych měla nejradši, kdyby to mělo ten efekt, že třeba klidně tlustý holky, to je jedno, prostě holky, za pár let měly formaci, která třeba bude úplně jiná, ale první krok bude, že budou kašlat na to, že jim okolí řekne, že mají velkej zadek. To by bylo dobrý.  

Na těch festivalech mně taky nedělá dobře, když je někdo moc kontaktní. To dělají víc chlapi, že řvou a různě komentujou a mně to přijde jako druh agresivity. To si myslím, že může hodně lidí odpudit. Holky to nedělají. „Ukaž kozy“ není nejpříjemnější, není to kompliment. Myslím, že tomu se vyhnou jen holky na vážných koncertech. Magdalena Kožená má dobrý, že jí nikdo neřekne „Ukaž kozy!“  

Jak ovlivňuje spiritualita tvoji kreativní práci? Já vím, že ses nenašla v zenu, ale je já někdo jiný, prochází tebou tvůrčí proud odjinud?  

Já asi takovou jednoznačně definovanou spiritualitu nemám. Někdy mi přišlo zajímavé, že u některých textů, které vzniknou, mi překvapí výsledek, že mi přijde tak dobrý a lehký, jako bych to já nemohla napsat. Tomu se zdráhám věnovat, protože tomu nerozumím, ale někdy jsem měla ješitný pocit, že když se něco takhle povede v textech, je to dárek, překvapení, že se ta písmena samy zformují do slov, ale styděla jsem se za tu ješitnost.  

A jste ateistky?  

Za Adélku nemohu mluvit, a já jsem agnostik. Nemyslím, že bych byla nějaký hrubozrnný ateista.  

Máte spoustu emblematických textů. Jaký je nejlepší? Mně se nejvíc líbí Dredař.  

Některé mám radši a některý míň, Dredaře mám ráda.  

Je to nová archetypální hrdinka, která má všechno, občanku, solární podprsenku, Warholovu hlavu v láku a nigga posádku na jachtě, ale to jí neuspokojuje, touží být underground, páchat trestné činy a cítí melancholii, že si její boy už nepoblije dready. Jsou tyto vtipně sestavené rapy založené na nějaké skutečné postavě, nebo jde o jakýsi nový vzor ženy, která ví, že konformita, byť avantgardní, ji nezaručí autentický život?  

V tom textu je to myslím shrnuto začátkem: jsem konformní, mám byt, manžela a práci, nemám milence a čas se mi pod rukama ztrácí. Nevychází to doslova z mých zážitků v reálném slova smyslu, ale z mého pocitu po třicítce, kdy jsem byla usazená, měla toho psa a kluka a současně pociťovala, že už tam není prostor pro nic nového. Taková malá krize středního věku, haha, a sentiment po těch klucích, seznamování, nějaké divokosti dejme tomu.  

A ten sampl Odvážných bobříků pod tím je geniální.  

Ten Bobříků zpěvák je bývalý manžel Adélčiny tety a z toho důvodu on nám to povolil. Jak přijít nejjednodušším způsobem ke spodkům.   

Jaké máš oblíbené muzikantky nebo ženské vzory vůbec?  

Obdivuju Luciu Piussi z Živých květů, jednak se mi líbí texty a jednak ten způsob přednesu, tam u ní vnímám volnost a odvahu. Já jsem na ni přišla tak, že jsem četla její první knížku Láska je sliepka, ta se mi líbila. Určitě mně imponovala Načeva, líbilo se mi, jak pořád zpívala Udržuj svou ledničku plnou. Vím, že jsem jednou dýdžejovala na jedný diskotéce a ráno v osm jsem to pustila a vyhazovači z toho byli úplně vykulený, co to je, Udržuj svou ledničku plnou! A taky se mi líbili Salt-N-Pepa, ty mně přišly dobrý. To jsou takový tři černošky. My jsme měli MTV, to bylo zkraje a my jsme to hltali a nahrávali jsme si z televizoru písničky na kazetu. To bylo velký, protože takový ženský tady žádný nebyly. A to jsem objevila až později, ale taky mi přijde hodně odvážná Jana Kratochvílová. Ta se nebojí, že ji někdo bude pomlouvat, ta s tím problém nemá. Ještě v pubertě se mi líbila Alanis Morissette v době, kdy zpívala Ironic.  

Taky, ne že bych je nějak bezbřeze obdivovala, ale fascinují mě popové americké hvězdy, co si vybudovaly impérium, celou tu mašinérii, třeba Beyonce, že se dokázaly tak proslavit, mají tak vlivnou pozici, mají kolem sebe ty značky. Nijak jsem to neanalyzovala, nejde ani tak o tu tvorbu, ale o to impérium. Taky nějaký americký moderátorky a komičky, sleduju nějaký seriály, co dělají ty americký komičky, většinou Židovky. Určitě jsem chtěla být jako Petra Procházková, že je taková odvážná a jezdí do Afghanistánu a založila Berkat. Ty humanistky určitě.  

Měla jsem v oblibě moderátorky. My jsme byli malý s bráchou a dívali jsme se na televizi. Ještě předtím, než vstoupila do politiky, se nám líbila Bobošíková, že byla taková uštěpačná a všechny utřela. A Obzinová, ještě než šla do Primy, to byla Jednadvacítka, a alternovala s ní Tachecí, ty jsem obdivovala. Spíš mě zajímaly spisovatelky, muzikantky jsem cíleně nesledovala.  

Mucha je jedna z těch, co je předvoj ještě něčeho dalšího. Zní to jako banalita, ale obdivuju ji, že vystupuje sama. Má vyřídilku, je neohrožená, ještě jak je z toho Kyjova, nebo nevím čím to je, ta s tím nemaže, nebo to tak působí. Nechci říct, že není křehká žena, nebo že je jí všechno jedno. Obecně ty písničkářky, co jsou samy, to mi přijde jako větší odvaha.  

Pokoušely jste se proniknout v zahraničí?  

Nepokoušely jsme se. Ale jeden chlap nám nabízel, že můžeme tancovat v Saudské Arábii, jen se musíme lépe oblékat, on nám chtěl koupit ty oblečky. A tam nás chtěl pást.    

 

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!