Matěj Kratochvíl Zkouška sirén – Hudba a jídlo1. 11. 2017

V říjnu proběhly v Praze dvě akce, u nichž hrálo důležitou roli adjektivum „multimediální“: Lunchmeat, u nějž je hlavním tématem hudba a nová média, a Signal, jenž se prezentuje především jako přehlídka umění pracujícího se světlem, ovšem často jsou jeho instalace spojené nějakým způsobem se zvukem a hudbou. Multimedialita je kouzelné slovo, jímž se zaklínají pořadatelé diskoték i symfonických koncertů. Podstatou multimédií je snaha přiblížit umění skutečnému životu, v němž také nevnímáme odděleně zvuky či barvy. Zároveň ale není možné nepostřehnout, že multimedialita se dnes v naprosté většině případů omezuje právě jen na zvuk a obraz. Pokud bych chtěl být rýpavý, napíšu, že nejčastější variantou je „hudba pro spořiče obrazovky“, tedy nenápaditá zvuková složka spojená s nerušivými vizuály. Každopádně ostatní smysly zůstávají mimo hru.

Zrak a sluch si lidstvo ochočilo v průběhu staletí důkladně a vytvořilo si umělecké disciplíny, skrze něž testuje jejich možnosti a dále je rozvíjí. Hmat je v tomto ohledu trestuhodně opomíjen, byť nám v každodenním životě poskytuje spoustu informací. Vzpomínám si jen na Jana Švankmajera a jeho hmatové objekty, jinak je na většině výstav dotýkání zakázáno, nebo se s ním alespoň nepočítá. Čichu se věnuje poměrně rozvinutá sféra tvorby parfémů, ovšem ve srovnání s hudební a výtvarnou tvorbou je tady pořád co dohánět. Přivoníte k rafinovaně namíchanému parfému, případně si ho na sebe nanesete, tím ale tvořivost jako by tím byla vyčerpána.

Chuť v tomto ohledu představuje inspirativní sféru, protože se zdá, že se náš postoj k ní právě nachází v zajímavé přechodové fázi. A dají se tu nacházet paralely s vývojem hudby. Jídlo, tedy hlavní oblast lidské činnosti pracující s chutí, je svou povahou spjata s nejpřízemnějšími otázkami udržení života, zároveň ale vždy umožňovala překročit hranice pouhé výživy a popustit uzdu fantazii a neobvyklým kombinacím. Ačkoliv zatím vždy převažovala ona funkční stránka, máme z historie dostatek příkladů slavných kuchyňských experimentátorů. Mitaecus, rodák ze Sicílie z pátého století před naším letopočtem je nejstarším známým autorem kuchařské knihy. Prameny se rozcházejí v tom, zda byl první kuchařskou celebritou Martino de Rossi z 15., nebo Bartolomeo Scappi z 16. století. Dnes každopádně množství a míra popularity šéfkuchařů začíná být srovnatelná s celebritami hudebními.  

A nejen s hudební popkulturou můžeme tu kulinární srovnávat. V průběhu 20. století se část vážné hudby vydala na cestu, která přinesla nové objevy, ale zároveň odradila část publika. Hudba Arnolda Schönberga, Pierra Bouleze, Johna Cage a dalších totiž není snadno skousnutelný chlebíček, ale podivná kombinace surovin servírovaná mnohdy na nezvyklém nádobí. A zdá se, že v gastronomii přibývá těch, kdo se nebojí jít v experimentování o krok dál a nedělají to svým konzumentům právě snadné.

Když v roce 1992 přišla Elizabeth Cawdry Thomas na myšlenku zlepšit vzdělání kuchařů v oblasti chemie a fyziky a uspořádala první lekci v takzvané molekulární kuchyni. Aplikace fyzikálních a chemických fíglů pak umožnilo dosud neobvyklé kombinace chutí a také formy servírování. Ingredience se mohou skrývat v nečekaných tvarech a ve skupenstvích, která jim normálně nepřísluší. Stejně jako u soudobé vážné hudby tak konzument často neví, co ho vlastně čeká, když se zakousne do servírovaného pokrmu. Chybí tu obvyklé záchytné body. Odměnou mohou být překvapení nadmíru příjemná, ale nic není zaručeno předem.

Dnes se objevitelský přístup k vaření projevuje stále častěji. Kombinují se potraviny, které k sobě na první pohled neladí a úpravy připomínají spíše alchymii. Ruku v ruce s tím jdou i experimenty ve způsobu servírování. Gastronomie již nemusí sloužit k pouhému nasycení, ale mění se v umělecký obor pracující s chuťovými, čichovými, hmatovými i zrakovými zážitky.

Sdružení Steinbeisser od roku 2009 rozvíjí myšlenku jídla jako uměleckého zážitku a propojuje kuchaře s designéry nádobí a příborů. A tady opět vidím paralelu se soudobou hudbou: některé způsoby servírování totiž jako by měly konzumaci komplikovat. Všelijak pokroucené vidličky si vynucují speciální způsob nabírání, u lžíce pokryté ostny musíte opatrně hledat úhel, pod nímž ji přiložíte k ústům. To vše můžeme chápat jako samoúčelnou exhibici, nebo jako způsob, jímž autor zajišťuje, že jeho výtvor bude konzumován odpovídajícím způsobem. S ostnatou lžičkou prostě nemůžete hltat.

Zatímco hudba se potýká s hledáním nových způsobů distribuce a přežívání, gastronomické festivaly mají vyprodáno a lidé (alespoň z určitých skupin) jsou ochotni dát nemalé částky za ochutnávky něčeho neobvyklého. Pokud bychom se pustili do katastrofické prognostiky, může jídlo hudbu nahradit, jelikož má na své straně některé zásadní výhody. Zážitek, který poskytuje, je komplexnější než ten hudební. A kromě toho se nemusí šéfkuchaři obávat, že si jejich lahůdky někdo stáhne z internetu. Za chuťovými požitky zatím nutno chodit osobně, jako tomu bylo u hudby před vynálezem zvukového záznamu.

A soužití hudby s jídlem? Bude hudba odsouzena do role „tafelmusik“, nerušivého doprovodu ke konzumaci? I těmito myšlenkami se někteří zaobírají. Šéfkuchařka Barbara Favale Werner si nechala patentovat matematickou formuli pro párování hudby k jídlu a pití, firma Turntable Kitchen slibuje, že pro vás bude objevovat zároveň novou hudbu i jídlo. Takových iniciativ lze najít víc, ale většinou to působí podobně jako u mnoha současných multimediálních projektů – hudba je tu v roli nerušivého doprovodu. Rovnováhu umělecké závažnosti obou složek nabízí projekt Symposion souboru Klangforum Wien, který po vzoru antických sympozií nabízí živě hranou soudobou vážnou hudbu spojenou s degustací vybraných krmí. Nebo zůstává ještě jedna naděje. Že totiž má stále smysl zaměstnávat jednotlivé smysly i odděleně a že soustředěny poslech hudby může poskytnout zážitek, který v multimediální melanži nenajdete.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!