Miloš Vojtěchovský Rajská akustika18. 10. 2017

V sobotní příloze Lidových novin Česká pozice vyšel 14. září rozhovor s filosofem Timem (Timothym) Mortonem pod názvem „Lidské panství má hranice“. V kontextu svého autorského konceptu tzv. hyperobjektu tvrdí, že se jako živočišný druh nacházíme v paradoxní situaci. Díky své fyzické moci, podmíněné technovědou, budeme nuceni si uvědomit hranice, limity potenciální moci, limity našeho Dominia – panství nad světem. Stáváme se naopak jako druh křehčími, propojenějšími a také zranitelnějšími. Metaforicky vyjádřeno: hyperobjekt je podle Mortona něco jako post-přírodní revize staré představy o božstvu zemědělské a pastevecké epochy. Hyperobjekt je všechno to, co nás přesahuje, co míří mimo naši kompetenci, vůli, kontrolu. To, co koliduje s tradičními modely uspořádaného, pravidelného, mechanického a přehledného univerza. I když prométheovský, nebo snad daidalovský mýtus o člověkobohu, mýtus harmonické přírody přetrvával tvrdošíjně do současnosti, Morton i další teoretici varují, že heroický sen definitivně pohřbil, nebo ho v blízké budoucnosti pohřbí antropocén. Že soumrak „přírodního a přirozeného“ světa a postavení člověka v něm již nastal, jen si to nechceme přiznat. Vstupujeme do doby „ekologie bez přírody“. Morton v rozhovoru s Přemyslem Houdou pro LN říká, že „lidé nejsou na tomto světě pány, nevládnou ani mořským rybám, ani nebeskému ptactvu, jak o tom mluví známá pasáž jedné knihy. Pokud bychom chtěli o antropocénu v souvislosti s panstvím lidí přemýšlet ještě hlouběji, pak je ve skutečnosti – a možná paradoxně – prvním post či dokonce anti-antropocentrickým konceptem.“

Lze souhlasit, že „člověk rybám, ani ptákům nevládne,“ ale v jistém smyslu jde o výrok podmíněný konkrétní situací a časem. Protože nejde o nějaký transcendentní filosofický „hyperobjekt“, ale o fyzické podmínky ve kterých se vše děje: povaha statků, jež člověk třeba s rybami a ptáky sdílí, kvalita vody, vzduchu, živin v půdě, množství kyslíku, koncentrace těžkých kovů a plastů. Někomu jeden typ biotypu vyhovuje, jinému nikoliv. Prakticky pak způsob, jímž vytváříme společné statky, ovlivňuje kvalitu, dokonce šance samotného přežití organismů, s nimiž prostředí sdílíme, ve světě koexistujeme a jsme na nich v důsledku závislí. Tedy „vládneme“ nad životy živočichů, pěstujeme, či konzumujeme je a transmutujeme prostředí, ve kterém existují. Morton cituje Marxovu větu, že „lidé nevědí, co činí, a přesto to činí“. Postuluje, že uvědomit si, co činíme, je jediným východiskem ze zajetí falešného vědomí, že člověk všechno, včetně těch zatracených a neovladatelných hyperobjektů může pochopit, změřit, vysvětlit, kontrolovat a přizpůsobit svému měřítku, potřebám a zájmům.

rsbjork3.jpg

Morton pronikl do zájmu masových médií a středního proudu jako filosof, jehož oslovila před několika lety Björk. Napsala Hi Timothy a protože obdivovala jeho knihy, požádala jej, aby jí pomohl artikulovat povahu její práce, zasadit ji do kontextu období antropocénu a panekologického vědomí. „Not only to define it for me, but also for all my friends, and a generation actually” psala Björk v emailové korespondenci s Mortonem, již v roce 2015 publikovala v nakladatelství Thames & Hudson jako sérii „knížek“ Björk: Archives.

Vzpomněl jsem si na Björk, když jsem se na setkání v Mariánských Radčicích osobně potkal s Petrou Kapš alias Poesis OR. Petra žije v Mariboru, je to slovinská zvuková umělkyně a básnířka. Jejím prvotním výrazovým prostředkem je jazyk, přesahuje ale do oblasti sonické poesie, zvukového umění, experimentálního rozhlasu, chronoprostorové poezie a performance.  V příspěvku na minikonferenci se věnovala také tématům rajské zahrady, akustiky, posluchače a vztahu člověka a přírody. Mluvila o svém zatím posledním zvukovém dílu Flux Hortus (paradise#1) kterým tématizovala Rajskou zahradu a antropocén. Práce původně vznikla pro poslech při chůzi a Kapš v ní využila aplikaci pro mobilní telefony na portálu aporee.org. Během realizace ji napadlo, jak asi mohla Rajská zahrada znít?

009_Screen_Shot_2017-09-20_at_8.30.18_PM.png

Ráj je slovanská podoba řeckého slova paradeisos, pocházející z perského pairidaeza tedy ohrada. A podobně jako raně středověká myšlenka klášterní zahrady, odkazující k dávné Rajské zahradě, jde v Edenu o pozemek, ohrazený například pro účely honitby, nebo pro zavodňování vyprahlých pouští ve staré Persii. Prvek ohraničenosti, oddělení zdí, ochrana od „nebezpečné divočiny“ venku vkládá genealogii do dějin zemědělských bio-experimentů, kde si lidé ověřovali modely a možnosti koexistence lidí, zvířat, rostlin, půdy a vody. Biblická „rajská zahrada“ je vlastně starověká perská, geometrická obora čtvercového půdorysu s fontánou a případně Stromem poznání uprostřed. Obrazových rekonstrukcí biblické zahrady, kde ještě žil člověk se zvířaty a rostlinami v harmonii, je v dějinách umění bezpočet. Petra Kapš vznesla svým projektem nečekanou otázku: co asi bylo v mýtickém chráněném božském pozemku, kde vládlo permanentní jaro, slyšet? Jakou měla zahrada akustiku? A co ta metafora vlastně znamená pro současnost?

Ve svém příspěvku zmínila jednu z nejzvrhlejších „kosmických“ zahrad, zahrad  obrazů univerza, totiž zahradu koncentračního tábora v Osvětimi. Byla nedaleko od vchodu do industriálního komplexu plynových komor. Lidé míjeli na poslední cestě k pecím botanickou esenci kosmologie a estetiky Rozumu a Západu. Takovou eschatologickou rajskou zahradu smrti lze vnímat jako symbol zhroucení našeho antropocentrického cynismu. Další podobenství zahrady smrti Petra Kapš nachází v plotech, lemujících evropské a slovinské pohraniční řeky, kde se třpytí žiletkový drát chránící nadnárodní evropskou zahradu.

flux_hortus_paradise1by_or_poiesis_2.jpg

Projekt Flux Hortus tematizuje percepci vody. Akustickou povahu řeky klade do souvislosti s vizemi a modely rajských zahrad, s idealizovanými modely životního prostředí. Za zdmi našich permanentních umělých Rájů jako základní model monetárního prostředí vládne tekutost, likvidita. Ta je nepřátelská stejně, jako kdysi nebezpečná divočina za zdmi. Pomocí aplikace na radio aporee díky použití mobilnímu telefonu vzniká něco jako „digitální ucho“. Flux Hortus je vlastně imaginární neviditelná zahrada, místo kam se člověk může utéct jen sluchově, nekonečná zahrada budoucnosti a Ráj permanentní přítomnosti.

„Minulost rezonuje také propojovanými zvukovými vrstvami a časové a prostorové vnímání posluchače se proto bortí. Digitální prostor zplošťuje čas do desynchronizovaného mimoprostoru. Zkušenost, kterou jsem získala při práci na tomto projektu, mi dovoluje předpokládat, že ‚imaginární rajské zahrady‘ jsou hlučné, zvukově konstantní, všudypřítomné, neztišují se a nemění. Panuje tam dlouhá ozvěna, protože voda protéká mezi vysokými srázy, podle zdí z pevných, krystalických materiálů. Vládne zde bohyně Echo…“

„Ztiší se někdy nesnesitelný hluk ráje na pouhý šepot? Asi ne, a to je dost znepokojivá představa… Roční období, cykly Slunce a Měsíce, atmosférické výkyvy přinášejí do sonického spektra nezbytnou různorodost. Ráj má zvukové pole, zvukový proud konstantní, jde o pravý opak ticha a obyvatelé Ráje jsou šílení nebo hluší. Nejsou zde roční období, není světlo ani tma. A průmyslový prostor současnosti je podobně všudypřítomný, permanentní jako byla ta mýtická zahrada v Edenu. Před hlukem výrobního procesu, zabezpečujícího současný způsob života nelze utéct. Neustálá přítomnost neměnného zvuku je vlastně sonické peklo. Šum digitálního světa se neměří jednotkami času, nebo ročních období, ale jednotkami zisku, splněním našich potřeb, množstvím zboží, po kterém neustále toužíme. Výsledek je brutální: hluchota prorůstá světem jako nákaza. Obyvatelé našeho Ráje jsou hluší. Navrhuji proto tichý časový a smrtelný Ráj.“

http://orpoiesis.blogspot.cz   

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!