Spojenectví mezi starou avantgardou a dnešním entuziasmem. Desáté Ostravské dny právě skončily.

  
255

Desátý ročník Ostravských dnů nabídl poválečnou avantgardu, pohled na podoby minimalismu a řadu světových premiér. Nezářily tu mediální hvězdy, ale výhradně hudba.

Festival Ostravské dny se navenek tvářil, jako by letos ani neprobíhal jeho desátý ročník. Bienále věnované především světovým a českým premiérám se v Ostravě konalo poprvé v roce 2001 a od té doby se také ustálila jeho struktura. Bez zbytečných řečí se tedy i v tomto roce hrálo přibližně stejně intenzivně jako jindy a program byl jako vždy obsahově velmi hutný. V průběhu festivalu ale postupně vyplouvalo na povrch, že se jeho umělecký ředitel Petr Kotík přece jen poněkud pozastavil, ohlíží se zpět a možná se i poněkud klidněji rozhlíží kolem sebe. 

Ostravské dny se pod Kotíkovým vedením od začátku důsledně věnují současné hudbě i velkým klasikům druhé poloviny 20. století a jsou největší událostí svého druhu v České republice. Letošní desátý ročník se konal od 22. do 31. srpna. Institut Ostravských dnů letos hostil třicet pět studentůšestnáct lektorů – byli mezi nimi Christian Wolff, Chaya Czernowin, Miroslav Srnka, Petr Kotík, Marc Sabat, Peter Ablinger, Bernhard Lang, Klaus Lang a další.

Festival uvedl v deseti dnech celkem šestnáct událostí. Z toho bylo třináct koncertů, jeden devatenáctihodinový koncertní maraton, jeden pětihodinový minimaraton elektronické hudby a jedna pětihodinová panelová diskuse s dvaceti hosty. Téměř všechny koncerty Ostravských dnů natáčel Český rozhlas, který je také postupně uvede ve svém vysílání.

Na festivalu vystoupily dva symfonické orchestry (Ostrava New Orchestra a Symfonický orchestr Českého rozhlasu), dva komorní orchestry (Ostravská banda a Studio Dan), tři smyčcová kvarteta (DoelenKwartet, Quatuor Bozzini a Slavíková Quartet), šest dirigentů (Peter Rundel, Johannes Kalitzke, Petr Kotík, Lilianna Krych, Bruno Ferrandis a Jurij Galatenko), dvacet tři sólistů a řada příležitostných sestav.

Ostravské dny uvedly celkem osmdesát skladeb, z toho dvanáct světových premiér. Nejstarší skladba byla z roku 1938, nejmladší byly dokončeny až v průběhu festivalu. 

Newyorské kořeny ostravského festivalu

Dramaturgie letošního ročníku akcentovala myšlenková východiska Ostravských dnů, která mají základ v avantgardě šedesátých a dalších let 20. století – letos s výrazným zaměřením na USA. Festival uvedl světové premiéry dvou kompozic posledního žijícího protagonisty New York School, skladatele Christiana Wolffa. Nadstandardně přesvědčivé byly také skladby studentů institutu, který je tradiční součástí festivalu. Jubilejní ročník předložil v koncentrované podobě všechno, čeho pořádající Ostravské centrum nové hudby od roku 2000 dosáhlo.

Paradoxně se přitom jedná o první ročník, v jehož průběhu nezazněla ani jedna skladba Johna Cage. Jeho hudba, myšlenky i postoje jsou přitom zásadními zdroji, z nichž festival od začátku čerpá, a jeho skladby se v objevují pravidelně nejen v programu Ostravských dnů, ale také spřáteleného bienále New Opera Days Ostrava. Osobní setkání s Johnem Cagem v roce 1964 představovalo mimořádný umělecký i lidský impuls také pro samotného Petra Kotíka. Absenci Cageovy hudby či konceptů ale skvěle zastoupila programová linie, která se zaměřila na newyorskou avantgardu v širším měřítku – především ale na její minimalistickou část a skladatele, kteří minimalismus vytvářeli nebo se jím nechávali v různé intenzitě ovlivňovat. Právě této dramaturgické linii a světovým premiérám se také věnuje tato recenze.

Radikální hudba minimálních změn

Ostravské dny 2019 začaly ve čtvrtek 22. srpna provedením minimalistického standardu In C (1964) skladatele Terryho Rileyho – hrálo se v revitalizovaném prostoru Starých koupelen bývalého Dolu Hlubina, který je součástí průmyslové zóny v takzvané Dolní oblasti Vítkovice. Konglomerát dolů, koksoven, vysokých pecí a oceláren se v posledních letech proměnil na jedno z nejcharismatičtějších míst dnešní Ostravy. In C se jako jedna ze zakladatelských skladeb žánru stala prvním článkem pomyslného řetězu, který se prolínal celým festivalem a připomínal minimalismus v jeho radikální podobě. I část festivalového, a tedy vcelku zkušeného publika byla možná překvapená, že minimalismus nemusí být jen příjemně plynoucí plochy charakteristické pro Philipa Glasse či Michaela Nymana. Padesát tři hudebních vzorců, z jejichž nesynchronního kolektivního přehrávání se In C skládá, v ostravském provedení poněkud zanikalo – velký ansámbl s bicími zněl spíš jako tepající rocková kapela.

Ani tak se ale nedala přehlédnout souvislost In C s kompozicí Crazy Nigger (1979) skladatele Juliuse Eastmana. Ta zazněla jako druhá po úvodu pátečního devatenáctihodinového maratonu. Nejdelší koncert v historii festivalu začal v pátek odpoledne na parkovišti skladbou Dietera Schnebela Harley Davidson pro devět motorek, syntezátor a trubku. Provedení následující kompozice Crazy Nigger pro čtyři klavíry vedl Joseph Kubera, který skladbu hrával přímo s Eastmanem. Jednalo se o autentické a strhující provedení nervní a útočné hudby, která připomněla, jak může být i minimalistický proud prudký a drásající. Ve foyer Divadla Jiřího Myrona vedle Kubery účinkovali Daan Vandewalle, Alexandr StarýMiroslav Beinhauer.

Přibližně o pět hodin později zazněla v sále téhož divadla Composition 1960 #7 skladatele La Monte Younga. Dlouhý kvintový dron zahráli členové Ostrava New Orchestra společně s Petrem Kotíkem, který provedení vedl. Hudba minimálních změn se přihlásila v další ze svých nekompromisních podob.

Velkou sondu do „minimalistické“ části uvažování Mortona Feldmana představovala skladba For Philip Guston (1984) pro flétnu, perkuse a klavír. Provedení přibližně čtyřhodinové kompozice začínalo kolem sedmé hodiny ráno ve foyer Divadla Jiřího Myrona a bylo předposlední skladbou zmíněného maratonu. Ten zakončila v sobotu v poledne prostorová skladba rezidenta institutu Thea Finkela Super-Ostrawitza. Po jejím provedení na obou březích řeky Ostravice maraton skončil společným brunchem účinkujících i publika.

Dalším výrazným počinem, který byl součástí minimalistické linie festivalu, bylo provedení Symphonie Monotone-Silence (1949) skladatele Yvese Kleina v rámci vokálního koncertu ve středu 27. srpna. Po dvacetiminutovém znění akordu D dur následovalo v katedrále Božského Spasitele dvacetiminutové ticho, ve kterém se má účinek předchozího zvukového zážitku teprve náležitě rozvinout.

Místy až obsedantní opakování hudebních vzorců je jednou ze zásadních charakteristik kompozice Neither (1977) Mortona Feldmana. Provedení žánrově nezařaditelné skladby uzavřelo 31. srpna Ostravské dny v Trojhalí Karolína naprosto famózním způsobem. Feldman pochopitelně nebyl minimalista v pravém smyslu, zcela mimo hranice stylu je ohromně pestrá a kontrastní práce se zvukem orchestru. Feldmanovo hudební uvažování ale s minimalismem počítalo, a rozhodně patří k základním myšlenkovým zdrojům Ostravských dnů. Neither provedl Symfonický orchestr Českého rozhlasu s dirigentem Peterem Rudelem, sopránový part zpívala Claudia Barainsky. Scénická instalace režiséra Jiřího Nekvasila a scénografa Davida Baziky ideálně vystihla nejistotu situace, kterou navrhl v textu Neither jeho autor Samuel Beckett. Před Feldmanovým Neither zazněla také poslední světová premiéra festivalu – skladba There Is an Island above the City Petra Bakly. Orchestr hrál přesně, a především bez vibrata i tradičního frázování – tak, jak to autor obvykle požaduje. Díky tomu přesvědčivě vystoupila do popředí pozoruhodná struktura samotné skladby.

Světové premiéry jako denní chleba

Ostravské dny se věnují hudbě žijících autorů zcela samozřejmě, takže z hlediska samotného festivalu nebyla Baklova premiéra ničím zvláštním – stejně jako jedenáct dalších premiér, které jí předcházely. Při pohledu zvenku je ovšem zcela mimořádné, že na Ostravských dnech dostávají autoři bez ohledu na své zkušenosti a zásluhy šanci pracovat s velkým orchestrem či velmi variabilními sestavami výborných hudebníků. Své skladby si tak mohou díky kvalitnímu provedení prověřit i velmi mladí autoři.

Jedny z nejočekávanějších premiér Ostravských dnů ovšem patřily skladateli legendárnímu. Pětaosmdesátiletý Christian Wolff je autorem dvou skladeb, které v průběhu letošního ročníku zazněly vůbec poprvé, provedení první z nich byl i osobně přítomen. Wolffův Small Orchestra Piece provedl festivalový komorní orchestr Ostravská banda na svém prvním letošním koncertu 26. srpna v Trojhalí Karolína. Útržkovitý charakter kompozice je pro Wolffa typický a místy vzbuzuje dojem dadaistické koláže. Small Orchestra Piece je navíc částečně založená na kolektivní improvizaci. Provedení vedl s neomylným citem pro styl Petr Kotík. Druhou Wolffovou premiérou byl smyčcový kvartet Out of Kilter. Ve srovnání se Small Orchestra Piece působil kvartet mnohem sevřenějším a logičtějším dojmem, skoro jako by se místy z hlubin vynořoval klasicismus. Skladbu provedl kanadský Quatuor Bozzini 29. srpna na Dolu Hlubina. Quator Bozzini sestavil program z kombinace skladeb festivalových autorů včetně jednoho rezidenta institutu i svého standardního repertoáru.

Christian Wolff patřil k uměleckému okruhu kolem Johna Cage, ale už v 60. letech se spřátelil také se skladatelem a klavíristou Fredericem Rzewskim. Jednaosmdesátiletý Rzewski byl na Ostravských dnech rovněž přítomen, hrála se řada jeho skladeb a on sám provedl světovou premiéru své kompozice 6 Movements. Její autorská interpretace zazněla v průběhu večera na Dole Hlubina 28. srpna, a krátce po ní uvedl Alvin Curran premiéru své skladby Shofar Rags pro nástroj vyrobený z rohu antilopy kudu, klavír a elektroniku. Curranova premiéra na hranici mezi zvukovou jemností a brutalitou byla jedním z nejpůsobivějších zážitků festivalu.

Jedním z největších překvapení byla premiéra houslového koncertu Petra Kotíka Wednesday at RW on Spring Street. Zdálo se, jako by Kotík zapomněl na svoje rozlehlé hudební úvahy a napsal procítěnou věc s klenutě melodickým partem houslí – ten bezvadně provedla Hana Kotková. Z orchestru se pochopitelně občas ozvaly typické kotíkovské kvinty či figury bicích, ale melodická vrstva nad nimi jasně dominovala.

Několika premiér se dočkali také studenti institutu Ostravských dnů, jednou z nejzdařilejších byla In The Summer Every Truth Is Like A Saturday skladatele Jamese Ilgenfritze. Na Dole Hlubina ji 28. srpna provedl komorní ansámbl Studio Dan z Vídně, který svou energií a stylem neustále připomínal, že jeho tradiční scénou je vídeňský jazzový klub Porgy & Bess.

Dvě velké orchestrální premiéry českých autorů zazněly v rámci koncertu v Trojhalí Karolína, který v neděli 25. srpna oficiálně zahájil Ostravské dny, ačkoliv jejich koncertní část začala už o čtyři dny dříve. Z Horn Concerto Petra Cíglera zazněla jen první dokončená věta. Virtuózní part provedl hornista a asistent šéfdirigenta České filharmonie Ondřej Vrabec. Podobně jako se Cíglerova kompozice postupně skládá z logicky vystavěných řad souzvuků, tak Vrabec postupně skládal svůj nástroj: od esa, na které hrál v úvodu, až po kompletní hornu. Druhou premiérou zahajovacího koncertu byl klavírní koncert Movis Michala Rataje. Skladba postavená na výrazných rytmických figurách se postupně uvolňovala, až skoro odlétla v jazzově znějící improvizované kadenci. Na klavír hrál vynikající Daan Vandewalle.

Přirozená spojení mimo hranice i národnosti

Propojení Rataj – Vandewalle působí jako reálné vyjádření ducha Ostravských dnů a jejich lpění na podstatě hudby, která nezná hranice. Hudba skladatelů i interpretů z celého světa se tu dostává do blízkých vztahů, ve kterých národnostní aspekty nehrají velkou roli. Zároveň jsou to ale čeští skladatelé, kteří zde dostávají zcela mimořádnou příležitost k přímé konfrontaci se zahraničními kolegy. Česká hudební současnost se dostává do bezprostřední interakce se světem v intenzitě, která na jiném domácím festivalu nemá obdobu. Právě tato vědomě pěstovaná komunikační volnost dělá z Ostravských dnů mimořádný podnik i v mezinárodním měřítku. Tvůrčí společenství vychází ze skladatelských kurzů pro mladé autory a vrací se ve vzájemném ovlivňování a spolupráci vyspělých autorů i prvotřídních interpretů. V programu letošního ročníku se setkali a našli společnou řeč zasloužilí američtí avantgardisté a nejmladší skladatelé dneška. Most mezi Ostravou a New Yorkem se zdá být díky Petrovi Kotíkovi zcela přirozenou a nepřerušitelnou spojnicí.

Na Ostravských dnech letos zaznělo třicet jedna skladeb rezidentů institutu a pět světových premiér českých skladatelů (respektive jednoho česko-amerického). Z těch bylo zřejmě nejzvláštnější první řádné provedení Fantazie pro šest violoncell skladatele Petera Grahama. Její grafická partitura vznikla už v roce 1974 a kromě jednoho obskurního uvedení v neúplném obsazení se ještě nikdy nehrála. Ať už se ale jednalo o úplné novinky nebo dluhy z minulosti, všem premiérovaným i studentským skladbám se dostalo stejné péče hudebníků a pozornosti publika. Na Ostravských dnech ani při jejich jubilejním ročníku nezářily mediální hvězdy – jediný důležitý prostor dostala opět výhradně hudba.

Foto: Martin Popelář