300 Basses: Sei Ritornelli
Potlatch (www.potlatch.fr)
Formaci 300 Basses vytvořili tři v oblasti improvizované a experimentální hudby momentálně možná nejviditelnější akordeonisté, Portugalec Alfredo Costa Monteiro, Švýcar Jonas Kocher a Ital Luca Venitucci. Kromě záliby v netradičních přístupech k tomuto nástroji (Costa Monteiro a Venitucci si navíc vypomáhají různými dalšími objekty) je při natáčení společného alba spojilo také přemýšlení o hranici mezi evolucí improvizované hudební formy a statičností. Deska, jejíž příznačný název lze přeložit jako Šest sborů, přináší šest rozsáhlejších improvizovaných struktur, jejichž základní výrazové mantinely jsou ale dány vždy téměř od počátku a dále v nich pak můžeme sledovat účinky detailního prozkoumávání jimi vytyčeného prostoru. Rozmanitost jednotlivých kusů přitom zajišťuje, že celé album má ve výsledku pozoruhodnou dramatickou výstavbu.
Úvodní track Fuoco Fatuo je velmi tichý, avšak ne nesmělý. Nosné jsou zde citlivě rozeznívané basové tóny stejně jako profukování měchů a klapání klapek naprázdno, bez očekávané rezonance. Po této tajemné meditaci však následuje kus podstatně expresivnější. Téměř po celou svou délku (7:42) nás Abbandonato vystavuje intenzivnímu spojení táhlých vysokých tónů v disonantních sledech a souzvucích společně se stejně výraznými a frekvenčně bohatými zvuky kovového charakteru, které umí například činely rozeznívané smyčcem. Celkový téměř noisově industriální charakter, přestože čistě akustického původu, se přenáší i do dalších částí. Gira Bile mu dodá pravidelnější metrum i jakousi odosobněnou a poněkud zenovou vyprázdněnost, Mala Carne je naopak ještě zahuštěná o další skřípoty, praskoty a ruchy.
Jak již bylo naznačeno, každý z těchto opusů se během svého průběhu nepropracuje k nějakým razantnějším změnám, katastrofám či závěrečným rozuzlením. Jako by šlo o úryvky z procesů, které by mohly trvat mnohonásobně déle, nebo o zacyklení jednoho momentu a probírání se všemi jeho dalšími možnostmi v hypotetických paralelních vesmírech. Pocit bezčasí zde ale koliduje s neopakovatelností každého okamžiku.
V tomto duchu pokračují zbylé dvě části k ještě většímu minimalismu a práci s detailem. Kompozice Maledetto píská v nejvyšších registrech všech tří akordeonů a závěrečná Fantasma se přesune o něco níže ale zároveň k ještě menším změnám v tónových výškách. Jen minimálními zásahy do tohoto základního dronu se však neustále proměňují podmínky pro akustické děje na úrovni interferencí, takže přestože si můžeme představit tři téměř nehybné hudebníky, jejich společný sound je zde plný překvapivých událostí.
Deska Sei Ritornelli nás tedy nejen seznámí s mnoha nepředpokládanými možnostmi tří akordeonů a nabídne další silný podnět k meditaci nad naším vnímáním běžícího času, ale může se zařadit také ke zvukově nejradikálnějším nahrávkám v našich sbírkách, což budeme chtít i po mnoha úspěšných pokusech znovu a znovu ověřovat.
