- Inzerce -

Nejušlechtilejší instinkt, instinkt poznávací, nám ukládá povinnost hledat. A v čestném hledání nalezený mylný názor stojí stále ještě výš než samozřejmá jistota toho, kdo se omylu brání, protože se domnívá, že ví – ví, aniž sám hledá!
// Arnold Schönberg (z Nauky o harmonii)

Moje hudba není zlá – to ji jen tak špatně hrají…, říkával prý Arnold Schönberg, jeden z největších hudebních duchů, a přesto jeden z nejméně úspěšných skladatelů. Jeho tvorba, jakkoliv hluboko zakotvená v evropské tradici, postavila před interprety nové a nezvyklé úkoly a stala se proto synonymem posluchačské nepřístupnosti.

V mnoha dřívějších urputných debatách o “komunikativnosti” či  “sdělnosti” hudby se pravidelně opomíjel jeden důležitý fakt: že je to v  první řadě interpret, kdo komunikuje s posluchačem. Pokud si skladatel svoje dílo nehraje sám (což je snad ještě řidší než autorská čtení spisovatelů a básníků), pak mezi něj a publikum vstupuje převodní článek, v němž hraje interpret velmi podstatnou roli. V populární hudbě byla tato skutečnost zohledněna mnohem dříve a stala se součástí byznysu: osobnost interpreta prodává zboží a písnička je ztotožněna s  tím, kdo ji zpívá a k úspěchu zde mnohdy stačí jen odvaha.

Ve vážné hudbě je situace složitější: existence profesionální interpretační zóny (absolventi konzervatoří a akademií) mlčky předpokládá, že převod autorské vize (zhmotněné v partituře) k  posluchači (očekávajícímu nové hudební sdělení) je záležitostí víceméně automatickou (posluchač slyší, co autor napsal).

Zkušenost nás však učí, že takovýto předpoklad je naprosto mylný. Evropská hudba zakládá svou odlišnost od jiných hudebních kultur především na nadřazené roli notového záznamu. Jeho “univerzální platnost” je však ve skutečnosti podmíněna speciálním školením a určitou tradicí, neboť i ta nejpodrobnější notace neposkytuje dostatek údajů pro správné vyznění nezbytných. Je to ostatně podobné jako v případě psaného textu: ten sice sděluje slova, ale jejich intonace a  odpovídající přednes (tedy to, co dává textu význam) je už otázkou pochopení smyslu celku, což je dáno inteligencí a zkušeností. Stejně tak správné hudební provedení vyžaduje znalost mnohem širších souvislostí než jen přiřazení odpovídajícího tónu k určité notě. Znalost těchto souvislostí je už však do značné míry podvědomá, neboť vychází z  hudebního školení v rámci daného kulturního okruhu. A to je právě kamenem úrazu

Veškeré hudební školení (na všech stupních) je orientováno v podstatě na určitý výsek hudební historie, který tvoří tzv. “základní repertoár” daný především jmény několika hudebních velikánů minulosti a  instruktivním materiálem, který je přípravou k jejich interpretaci.

Soudobá hudba tyto tradiční meze překračuje, ať už požadavky neortodoxního zvuku či vybočením z navyklých myšlenkových vzorců. Pro její interpretaci je třeba hlubšího vhledu než s jakým se spokojuje běžná koncertní praxe. Proto se při provedeních soudobé hudby tak často setkáváme s nepřesvědčivými karikaturami autorských záměrů, nad kterými pak publikum kroutí nevěřícně hlavou. Jako bychom slyšeli nějakou subtilní poezii čtenou televizním hlasatelem…

Dlouho jsem považoval Briana Ferneyhougha za skladatele, jehož hudba vypadá zajímavěji na papíře než ve zvuku. Až teprve provedení jeho skladby Flurries na festivalu v Donaueschingen 2003 mě přesvědčilo o  opaku. A bylo to podání freiburgského ensemble recherche, které mě přimělo vyslechnout jeho hudbu s takovou pozorností, že jsem zapomněl na všechny předchozí výhrady a najednou jsem porozuměl, oč skladateli jde.

Protože skutečně velkými interprety jsou jen ti, kteří nás přesvědčí, že hudba, kterou hrají je dobrá! Jsou to jen ti, kteří jsou schopni porozumět vnitřnímu světu autora a umí jej srozumitelně sdělit posluchači. Je to porozumění složitému komplexu energií, tvořících hudební dílo, je to cit pro přiměřenost výrazových prostředků, pro vhodnost často i nepatrných nuancí, které však znamenají mnoho pro charakter skladby. Taková schopnost nespadne z nebe, Číňané říkají: Tisíce melodií musí člověk přehrát než pochopí, co je hudba.

Samozřejmě je snadnější osvojit si určitou dovednost na základě napodobování v rámci nějakého přesně vymezeného stylu a mnoho muzikantů se s touto metou spokojí. Nakonec existuje spousta hudby založené na velmi jednoduchých principech, předávaných tradicí.

Zde už se o řadě věcí vůbec nepřemýšlí, protože jsou dány výchovou a  přispívá k nim i do značné míry neuvědomovaný vliv širšího kulturního prostředí. Dnes není potřeba někomu na konzervatoři pracně vykládat, co je klasická nebo romantická estetika a cosi se ví i o baroku. Složitější a pro hráče snad nejobtížnější je proniknutí do záměrů a estetiky současného autora. S ním sice sdílíme stejný svět, ale ten je tak různorodý a nepřehledný… Oč lépe se chytá něco, co je už mrtvé!

Navíc současný autor nám nabízí svůj osobitý úhel pohledu, který může být pro nás nečekaný, předkládá nám jinou zkušenost. To je samozřejmě zjevné u básníků, spisovatelů, malířů, filmařů atd., ale platí to i u  skladatelů. Každá nová hudba má svůj charakter, otevírá nějaký nový obzor. A i když může používat třeba banálních, zaužívaných prostředků, ty nemusí v novém kontextu znamenat totéž, co dříve.

Interpretace znamená výklad. Je to pochopení záměru autora a jeho předání, přiblížení publiku. Ale je to i porozumění širším souvislostem, do nichž je jeho tvorba zařazena a které dané dílo obsahuje. V  porovnání s jinými interpretačními obory (recitace, herectví atd.), ale i  s jinými hudebními kulturami (například japonskou) v evropské hudbě převládá dogmatický přístup: požadavek “věrnosti” notovému textu vychází z mylného předpokladu, že jeho prvky mají univerzální platnost. Ve skutečnosti už samotné pojetí tónu je jiné u Monteverdiho než u Wagnera – a co teprve u Johna Cage! Crescendo je jiné u Roberta Schumanna a jiné u Luigiho Nona! Nakonec, když vedle sebe položíme deset nahrávek stejné skladby z klasického repertoáru, tak každé provedení dává poněkud jiný smysl…

Kerygmatické pojetí klade – oproti dogmatickému – důraz nikoliv na literu, ale na samotnou zvěst (oba přístupy se původně vztahovaly k  výkladu Bible). U tradiční japonské hudby, která stojí na jiných základech než evropská, se dokonce nedbalo ani tolik o tzv. “základní parametry” (konkrétní tónová výška či časové proporce) jako o věrné předání ducha skladby, do něhož bylo možno proniknout jen dlouholetým studiem, kdy pod vedením zkušeného Mistra dojde k naprostému ztotožnění žáka s hudbou. Tato tradice také – i když zná a při výuce používá notový zápis – pro vystoupení připouští pouze hru zpaměti(!)

Z každodenní zkušenosti dobře víme, jak jen pouhé slovo, pronesené jiným tónem, může změnit svůj smysl a jak se význam textu mění podle toho, jakým způsobem je čten.

Kdybychom se na jevišti při nějaké Shakespearově hře setkávali se sice bezchybně, ale pouze prkenně odříkávaným textem bez odlišení charakteru jednotlivých postav, těžko bychom (zvláště při prvním setkání s  takovýmto divadlem) rozpoznali, že jde o velkého dramatika.

Při interpretaci soudobé hudby není možno postupovat podle jednoho mustru. Prakticky každý autor přináší vlastní vizi, každý nám nabízí jiné pojetí hudby. Ke každému je třeba znovu hledat klíče, které nám otevřou nový pohled do jeho – ale i našeho – vnitřního světa.

Francouské slovo recherche znamená “hledání” či “průzkum”. Německý soubor, který si je dal do názvu, se zaměřuje právě na tento aspekt hudební interpretace. “Hledání” se zaměřuje nejen na průzkum nového a neznámého repertoáru, ale i na odhalování jeho kvalit – na “pátrání” po skladatelské “zvěsti”, na odhalování nové a dosud skryté krásy. Těžiště jeho činnosti se zaměřuje na díla Druhé vídeňské školy, na znovuobjevování skladatelů rané moderny, na hudbu Darmstadské školy, na hudební “outsidery” a mladé skladatele.

Na zahraničních festivalech i jiných příležitostech jsem měl možnost vyslechnout mnoho soudobé hudby v nejrůznějších interpretacích nejrůznějších souborů, sólistů i orchestrů. Byly to interpretace od rozpačitých či vysloveně sabotérských až po chvíle vpravdě posvátné. A z  této zkušenosti vím, že publikum dokáže přijmout i tu nejroztodivnější a  nejpodivínštější hudbu – je-li dobře a přesvědčivě podána. Každá skladba – stejně jako každý člověk – chce svoje, vyžaduje hluboký a  upřímný zájem. Pak se nám může otevřít a náhle nás obohatí o nové rozměry života. Nepředpojatost je první podmínkou.

John Cage v jednom s rozhovorů s Danielem Charlesem zmiňuje buddhistický pojem “vznešenosti”. Za “vznešeného” je pokládán takový člověk, který dovede za všech okolností, ke každému a k čemukoliv přistupovat ohleduplně a s úctou. Nedostatek této vlastnosti (s nímž se ostatně setkáváme v denním životě běžně) se třeba u hudebníků projevuje pohrdáním hudbou, která jim připadá “pod jejich úroveň”…

Hudebníci ensemble recherche jsou příkladem vznešenosti v tomto smyslu: jejich k přístup k hudbě se vyznačuje maximální zodpovědností a hledáním optimálního vyznění hrané hudby. Jejich zkušenost a interpretační pokora jim umožňuje propůjčit každé skladbě potřebný charakter a míru přesvědčivosti. Jejich projev je fascinující – právě pro hlubokou koncentraci projevu a onu zmiňovanou vznešenost, která činí jejich interpretace jedinečnými.

Freiburgský ensemble recherche patří k naprosto nejlepším souborům, jaké dnes můžeme na hudební scéně najít. Od svého založení v roce 1985 má na svém kontě přes 400 premiér a za tu dobu se nejen vyprofiloval do špičkové úrovně, ale také významně ovlivnil rozvoj a podobu současné komorní a souborové hudby. Jeho devět členů vystupuje na koncertech, při  hudebně divadelních představeních (spoluúčinovali například v opeře Luigiho Nona Prometeo), nahrávají pro rozhlas, televizi a film, dělají kurzy pro mladé hudebníky, které zasvěcují do tajemství interpretace soudobé hudby.

Jejich záslužná práce jim také přinesla řadu ocenění: Förderpreis der Siemens-Stiftung (1994), Schneider-Schott Musikpreis (1995), August-Halm-Preis (1996). Do jejich početné diskografie patří také CD-portréty Mortona Feldmana, Younghi Pagh-Paan, Luigiho Nona, Helmuta Lachenmanna i melodram Samuela Becketta s hudbou Mortona Feldmana Words and Music či pocta jednomu z nejvýznamnějších amerických učitelů kompozice Stephanu Wolpemu, nazvaná For Stephan Wolpe.

V současné době patří ensemble recherche k předním reprezentantům německé hudební kultury. Je pochopitelné, že takto specializovaný soubor nemůže být levnou záležitostí a jeho vystoupení na Expozici nové hudby je umožněno díky velkorysé podpoře Goethe-InstitutuČesko-německého fondu budoucnosti.