- Inzerce -

Inspirované cove(r)verze Fabrizia Modonese Palumba

Davidové Bowie i Lynch, Leonard Cohen, Joy Division i Marlene Dietrichová, Nico i Meat Loaf v zrnitém italském podání a na tuzemské značce Stoned to Death. Málo je nejvíc a přízvuk je třeba hrdě nést.

Turíňan Fabrizio Modonese Palumbo vládne nezaměnitelným hrubozrnným hlasem, angličtinou s nepřehlédnutelnou italskou stopou a také touhou osekávat hudební doprovod svých skladeb a písní na nezbytné, dokonalé minimum. Známe jej coby kytaristu, zpěváka atd. chladně odtažitých, převážně instrumentálních kdysirockerů Larsen, v triu Blind Cave Salamander ťuká na vrátka úsporné, atmosférou o to hutnější komorní hudby a opakovaně jim v tom pomáhá cellistka Julia Kent. (r) je sólová značka, pod níž se snaží zásnuby maximální strohosti s maximálním účinkem dostat ještě o krok dále. Často se přitom uchyluje ke strategii až bolestivé neměnnosti, svůj zpěv – největší slabinu a zároveň nejsilnější zbraň – navíc doprovází tak, aby jej hudba co nejvíce obnažovala.

Titul, který Fabriziovi loni v březnu (zase jsem se nějak zaposlouchal) vydal pilný tuzemský kazetový label Stoned to Death, je kolekcí porůznu zveřejněných a posléze sebraných coververzí, na nichž se kromě hlavního aktéra podíleli četní hosté. Fabrizio Modonese Palumbo je z těch tvůrců a organizátorů hudebního dění (dělával, nebo stále dělá, booking agenta Current 93 a Nurse With Wound), kteří tíhnou ke spolupracím, což se na přítomném albu projevuje jmény Carla Bozulich, Baby Dee či Jamie Stewart (Larsen si s jeho Xiu Xiu občas zafúzují coby XXL).

Coververze pro mě představují posluchačský oříšek. Hudebníci se do nich pouští většinou z úcty k originálu a mně se často stává, že s nimi bezezbytku souhlasím. Ano, ta píseň je krásná, není tedy lépe uctít ji jen dalším poslechem? (r) svůj respekt ale dokáže kombinovat s výše naznačeným redukcionistickým tvůrčím přístupem a zvoleným písním trhá nožičky a křidélka s nepopiratelnou láskou. Fanouškovství je v jeho tvorbě ostatně důležitou ingrediencí; nad tím, co by leckdo označil za omšelé klišé, dokáže žasnout jako tenkrát poprvé a přenést své nadšení i na otrlého posluchače.

Nejlépe si poradil s písněmi, s nimiž se obvykle neplaví na stejné žánrové lodi. Vede k nemožnosti zpomalená verze amerického tradicionálu House of the Rising Sun proslaveného zejména britskými Animals, somnambulní podání hitu ZZ Top Gimme All Your Lovin’ a hořká stounovská Sister Morphine s neústupným vokodérem. Z dvou Leonardů Cohenů lépe vychází Lullaby, Who By Fire nevykročila ze stínu coververze z dílny Coil. U Atmosphere jakoby Palumbovi chyběl odstup; zdá se mi, že se snaží o totéž, čeho geniálně dosáhli na originálu Joy Division. Mnohem lépe vyšla Afraid – Nico si v ní vystačila s harmoniem a hlasem (angličtina s německým přízvukem), (r) si s ní, jakkoli se to zdá nemožné, v odtažitém chladu nijak nezadá.

Mé výhrady ke konkrétním písním nic nemění na skutečnosti, že si celek drží jednolitou náladu a lze jej považovat za dílo poučeně autorsko-interpretační. O znepokojivou, převážně ruchovou předehru se mu skvěle stará podání In Heaven z Lynchovy Mazací hlavy, zatímco stejně působivý začátek druhé strany má na svědomí jiná „filmovka“ – recitovaná See What the Boys in the Backroom Will Have (takhle se píše na obalu), kterou ve filmu Vzpoura žen před osmdesáti lety zapěla Marlene Dietrichová.

Přestože obal kazety slibuje dvacet písní, najdeme je všechny jen na Bandcampu. Na fyzickém nosiči čtyři chybějí, na první straně jedna, na druhé tři. Na vině je omezení devadesátiminutové kazety, uvedení chybějících titulů na jejím obalu, jako by na nosiči byly (tedy beze slova vysvětlení), působí dojmem nedbalosti. Hezky vypravenou kazetu to staví do role formátu podřadného tomu internetovému. Koneckonců – kazet vyšlo jen osmdesát, stahovat lze bezpočtukrát.

(r): Spun I. P.
Stoned to Death
https://stoned-to-death.bandcamp.com/music