- Inzerce -

Jiří Špičák: Když si dítě brouká Vivaldiho

Když jsem před několika dny vyprávěl svým známým o přepracování Vivaldiho Čtvera ročních období, o které se postaral německý skladatel Max Richter, měl jsem trochu problém se samotným slovem přepracování (recomposed). Pro člověka, který se nepohybuje ve vodách  moderní artificální hudby, je přirozenější spíše slovo remix nebo coververze. V případě Richtera, který svoji desku vydal u velkého německého labelu zaměřeného na klasiku Deutsche Grammophon, jde ale bezesporu právě o proces, který by bylo troufalé smést ze stolu banálním označením remix.

Není pochyb o tom, že vystudovaný a vyškolený skladatel Richter strávil nad projektem přepracování slavného barokního houslového koncertu spoustu racionálně investovaného času, největší devízou desky ale je, jak úžasně intuitivivně nakonec ve výsledku působí. Při poslechu skladeb lze vypozorovat několik strategií, které Richter při vytváření své verze Čtvera ročních období uplatňoval. Všechny z nich ale mají společné jedno – zjevnou a slyšitelnou lásku k původnímu materiálu.

1) Zdůraznění svého oblíbeného motivu a jeho opakování. Tenhle moment, který Richter používá hned na začátku desky, tedy v jarní části, se nejvíce přibližuje estetice intuitivní popové hudby a toho, jak ji vnímají posluchači. Připomíná to okamžik, kdy člověk v popové písni „přetrpí“ sloku a naopak refrén si pouští neustále dokola, nechává zasmyčkovat několikasekundovou část (tahle funkce se často na mp3 přehrávačích nazývá „learning“, vždy mi ale přišlo absurdní, že by se pomocí ní někdo opravdu učil část textu – vznikla prostě pro lidi, kteří chtějí mít požitek z refrénu, ale nejsou ochotni se k němu prokousávat přes nezáživnou sloku). Richter v tomto případě připomíná dítě, které si neustále dokola žvatlá svoji oblíbenou pasáž z písně a vytrhuje ji z kontextu, který často ani nezná. Zajímá se jenom o melodickou slast.

2) Motiv vynechávání několika tónů (často jen jednoho), který naopak od instantní slasti míří k probuzení posluchače, stimuluje jeho pozornost. Notoricky známé pasáže jakoby chtěl Richter zbavit oné elegantní a bezešvé plynulosti, díky které se uchytily ve stovkách reklam. Často tedy všeobecně známý motiv rozehraje tak, že je k nerozeznání od originálu, ve výsledku ale jeden tón vypustí a tím jakoby jediným gestem přivedl zástup posluchačů zpět k podstatě hudby – ta v jeho podání není souborem předpřipravených melodických kusů, ale spíše souhrnem stavebního materiálu, který je možné použít libovolným způsobem.

3) Masivní zpomalení (Richter jej používá především v zimní části Čtvera ročních období). V tomto případě Max Richter sofistikovaně využívá faktu, že zpomalí –li skladatel všeobecně známý kus hudby, vyvolá stejný efekt, jako kdyby na partituru přiložil obrovskou lupu. V melodiích tentokrát zní všechny noty, dokonce i jejich pořadí je stejné jako ve Vivaldiho originálu, díky zásadní změně tempa ale dává Richter posluchači šanci lépe vnímat juxtapozice jednotlivých tónů a nabourává posluchačské návyky, které už jsou v mnohých případech zautomatizované.

Přirozené plynutí alba působí dojmem, že Richter Čtvero ročních období nahrál po paměti – některé oblíbené momenty nechá zaznít vícekrát, jiné úplně vynechá, další si zjevně oblíbil natolik, že je chce předložit posluchačům zpomalené do takové míry, že není možné jim nevěnovat pozornost. Richter v případě desky, jejíž celý název zní Vivaldi: The Four Seasons: Recomposed By Max Richter, poněkud paradoxně vystupuje spíše jako posluchač než jako autor. Jeho přepracování je deníkem posluchačským – hudební formou zaznamenává, na co se Richter při poslechu Čtvera ročních období soustředí, které pasáže mu připadají zajímavé.

A to je nakonec největší vklad desky – ta totiž přenáší odpovědnost na posluchače, znovu akcentuje jeho roli v celém procesu jejich hudební tvorby a inspiruje při poslechu vlastně jakékoliv hudby. Richter předkládá posluchačům návod – jak by zněla vaše oblíbená hudební kompozice, kdybyste ji složili vy? Je to velká otázka.