Tento týden se v rámci přehlídky Febiofest v Cinestar Praha Anděl uskuteční tři projekce britského filmu London Road, jenž je filmovou adaptací stejnojmenného muzikálu uvedeného Royal National Theatre v roce 2011 a neměl by uniknout vaší pozornosti už pro své mistrovské zpracování a originální prolnutí žánrů.
London Road je vlastně něco mezi dokumentem, hudební kompozicí, filmem, muzikálem a společenskou sondou. Autorkou scénáře je Alecky Blythe. Při jeho tvorbě vyšla z nahrávek rozhovorů, které po dobu tří let pořizovala s obyvateli jedné ipswichské ulice, kde v roce 2006 došlo k vraždám pěti prostitutek. Blythe se již dříve věnovala využití metody verbatim v divadle, kdy se základem replik herců stávají zaznamenané promluvy lidí, včetně přeřeknutí, pauz a specifické intonace. Ve spolupráci se skladatelem Adamem Corkem však poprvé využila tuto metodu pro vytvoření muzikálu. Podle jejích vlastních slov přišla myšlenka na toto zpracování velmi postupně, neboť podobný formát dosud nikdo nerealizoval.
Cork si bere rytmus a melodii skutečných výpovědí obyvatel London Road za vodítko při kompozici hudby. Výsledná skladba je velmi zdařilá a neotřelá. Cork opravdu důsledně sleduje rytmické nepravidelnosti a náhlé modulace ve výpovědích aktérů. Jednotlivé věty pak libovolně opakuje, transformuje a dává do úst různým postavám. Zároveň využívá výrazové prostředky hudebních stylů odpovídajících konkrétním situacím – hudba televizních zpráv při reportážních vstupech, taneční hudba nebo reggae při výstupu školaček. Rytmus, tóniny i styly se místy střídají až v závratné rychlosti.
Co je však na filmu nejobdivuhodnější, je samotné provedení, na kterém se podílelo původní obsazení muzikálu. Herci s naprostou přirozeností přeříkávají původní (kostrbaté) repliky a přechází z mluveného slova do zpěvu a naopak. Je to právě přirozený výraz promluvy ve zpěvu, který činí z výstupů mnohdy groteskních postaviček mistrovské výkony. Film je hodný zhlédnutí i z toho důvodu, že podobná pěvecká škola v České republice víceméně chybí. Skvěle prokomponované sborové scény, dramatizované též prostřednictvím detailů (obrazových i zvukových) na jednotlivé herce, patří k nejsilnějším momentům filmu.
Použitá metoda vytváří velmi zvláštní efekt. Film na jednu stranu nepůsobí jako klasický muzikál, kde se střídají písně se silnými motivy (ačkoli trailer může takovýto dojem vyvolat). Zároveň nemůže vytvořit iluzi skutečnosti jako u normálního hraného filmu. Působivost London Road tkví v budování zvláštní roviny významu, která je zároveň hravá a zneklidňující a která vzniká tím, jak se výpovědi se vší svou emocionalitou a osobní intonací oddělují od svých autorů. Věty přechází libovolně mezi herci, a přesto si uchovávají cosi ze své původní specifičnosti, která není dána jazykem, ale celkovým rozpoložením mluvčího – intonace angličtiny je mnohem bohatší než v případě češtiny, ale odvíjí se spíš od emocí, než že by byla předepsaná. Takováto práce s textem (nebál bych se říct dekonstruktivně-hermeneutická) má opravdu šanci jít „za slova“ a zprostředkovat jakýsi vhled do společenské reality autorů výpovědí a atmosféry konkrétní situace. Z některých situací dokonce lehce běhá mráz po zádech, jak tomu bývá v dokumentech, kde na sebe lidé nevědomky vyzradí více, než by chtěli.
Mírou využití metody verbatim a dokonalostí zpracování je London Road opravdu novátorským počinem. Není však zcela bez předchůdců, a to ani v oblasti filmu. Za připomínku stojí například spolupráce skladatelky Jocelyn Pook a režiséra Johna Smithe z roku 1996. Pook při skladbě vychází z ruchů zachycených na filmu a ze záznamů rozhovorů s lidmi, jejichž domy se bouraly při stavbě dálničního obchvatu M11. Opět využívá rytmus a intonaci jako vodítko pro hudbu, s tím rozdílem, že sampluje původní hlasy dotazovaných.
London Road je možné v rámci Febiofestu vidět v následujících časech v kině č. 5 v Cinestar Praha Anděl:
17. 03. 2016 – 22:00
18. 03. 2016 – 20:15
19. 03 .2016 – 11:00
