Punkt je třídenní festival v norském městečku Kristiansand, stojící na unikátním konceptu tzv. live remixu, tedy metodě, při níž je živá hudební produkce v reálném čase samplována hudebníky v jiném sále, kteří následně z jejích úlomků vystaví svou improvizovanou interpretaci. Vyvinula se z tzv. live samplingu, s kterým na začátku 90. let minulého století experimentovala šedá eminence norské nu-jazzové scény Bugge Wesseltoft společně s Janem Bangem. Spočívá v „kradení“ zvuků jednotlivým muzikantům přímo na pódiu, na němž jsou tyto okamžitě proceděny efekty, upleteny do vrstvených smyček vracených zpět do probíhající živé produkce. Bang tuto techniku rozvíjel i nadále – s Erikem Honorém ji aplikovali na nejrůznější hudební žánry, dokonce i v rámci Schumann-festu a časem přišli s myšlenkou převést celý koncept do většího měřítka a zároveň povýšit status „samplistů“. Dostat je z úlohy zvukových zlodějů, kteří doposud jen kořenili probíhající koncert, do role samostatných tvůrců nové hudební formy tím, že zachovají postup paralelního samplování, ale dají jim k dispozici samostatné vystoupení, na jiné scéně, aby bylo zřetelné, jaký potenciál v této metodě dříme. A tak v roce 2005 proběhl první ročník Punkt festivalu, tehdy se ještě v malém divadle Agder Teater, jehož koncertní sál pojmul 550 diváků. Live remix probíhal v menším sále – v tzv. Alfa Room, s kapacitou kolem 250 lidí, který byl jakousi hudební laboratoří, hybridem mezi nahrávacím studiem a komorním koncertním sálem. Navíc zde chybělo pódium, takže muzikanti i obecenstvo sdíleli jeden prostor ve stejné rovině a vzájemně se prolínali, což vytvářelo velmi uvolněnou atmosféru a pospolitost, charakterizující celý festival. Účinkující, organizátoři, dobrovolníci, novináři a návštěvníci se potkávají jako sobě rovní i mimo Alfa Room, například ve velmi neformálním prostoru klubu K35 po konci každé ze série večerních koncertů.
Tato intimní, až takřka rodinná atmosféra byla při posledním ročníku ohrožena přesunem celého festivalu do rozsáhlejších prostor nového Kilden Performing Arts Centre, nádherné moderní stavby organických tvarů v duchu Jana Kaplického. Pravdou je, že počet diváků v hlavním sále se tak více než zdvojnásobil a místní Alfa Room přišel přítomností pódia částečně o svůj punc intimity. Na druhou stranu Kilden disponuje opravdu neuvěřitelně kvalitní akustikou a zvukově-technickým zázemím, nic takového mé uši ještě neslyšely, a kapacita Alfa Roomu zůstala stejná. To však zároveň představuje problém, neboť live remixy tak uvidí pouhá pětina diváků festivalu, přednostně jsou vpouštěni držitelé nákladného celofestivalového pasu. Naštěstí ne všichni však po touží po všech live remixech, takže jsme se alespoň na část každého z nich dostali.
Nejen hudba
Punkt však nejsou jen odpolední a večerní koncerty a live remixy. Podstatnou součástí jsou i instalace, workshopy a dopolední semináře, které svou otevřeností veřejnosti ještě umocňují zmíněnou neformálnost akce.
Lawrence D. Butch Morris předvedl svou metodu patentovanou pod názvem Conduction, v níž kombinuje činnosti dirigenta, skladatele, aranžéra, i muzikanta-improvizátora v jedné osobě. Zapojením hlasů všech příchozích, které rozdělil do několika sekcí a ty následně dirigoval-instruoval pomocí několika z jeho systému gestikulačních pokynů. Demonstroval, jak tímto způsobem lze vytrhnout ze zažitých zvyklostí, klišé a přimět k vzájemné interakci muzikanty jakéhokoliv ansámblu, s kterým spolupracuje – od komorních vokálních skupin po symfonické orchestry.
Výtvarník Nick Robertson na základě své tvorby – obalů desek, video-artu i grafických konceptů hudebních vydavatelství či kanálu BBC Arts – rozebíral metody vizualizace hudebních děl i asociací a emocí z nich plynoucích, tedy přenosu abstraktních hodnot mezi jednotlivými disciplínami umění.
Hobojistka a skladatelka Cathy Milliken, spolupracovnice Ligetiho, Stockhausena, Bouleze či Zappy, ve svém semináři/vystoupení řešila otázku proč tak málo skladatelů komponuje pro hoboj a zároveň se snažila přesvědčit o doposud nedoceněném potenciálu tohoto nástroje.
Jon Wozencroft, zakladatel proslulého vydavatelství Touch records, představil svůj projekt Landscape perception, zkoumající krajinu a její vzájemnou interakci s člověkem prostřednictvím její přímé smyslové percepce. Klasický antropogeografický přístup tedy nahradil metodikou vnímání smysly – zrakem, ale především sluchem – a jeho digitálním záznamem (tzv. archeoakustika). Výstupem projektu jsou nejen nové archeologické poznatky – třeba že menhiry a kromlechy měly díky svým výjimečným akustickým parametrům pravděpodobně i komunikační funkci – jejich resonance se při správné bubenické technice a dynamice úderu nese na daleké vzdálenosti. Přináší i unikátní archív obrazů a zvuků, využitelný jako zdroj pro uměleckou tvorbu či metodickou inspiraci pro další průzkumy krajin se záměrem následného uměleckého využití.
Hlavně hudba
O dramaturgii Punktu se tradičně starají Bang s Honorém. Ti se ovšem po předchozím úspěšném experimentu – jednom dni pod taktovkou Davida Sylviana – rozhodli do kurátorského křesla Punktu 2012 posadit Briana Eno. Ten při výběru účinkujících nehleděl na dosavadní, spíše jazzovou, linii festivalu a připravil eklektický mix: od úvodní mladé a odvážné, ale poněkud nedozrálé indie rockové formace S.C.U.M., přes tiché remixéry Marconi Union, nekompromisní hlukaře Bena Frosta, Vladislava Delaye či Cyclobe, komika a tvůrce mystifikujících hudebně-rétorických koláží Reggieho Wattse, až po závěrečný afrojazz kytaristy Guimby Kouyaté.
Z devíti koncertů zmíním tři, z hlediska HIS Voice, nejzajímavější. Enův objev, trio Three Trapped Tigers, děkoval zaplněnému sálu Kildenu s údivem a slovy: „Jsme spíš zvyklí hrát pro prázdné hospody“. Jejich divoká, rytmicky rozčesaná hudba, neustále vytrhávájící posluchače z očekávání určitě není pro každé post-rockumilné ucho. Spojuje matematickou preciznost se syrovou agresivitou i lyrickou křehkostí. Překvapivé změny v hlasitosti, dynamice i harmonicko-rytmické skoky přicházejí v rychlém sledu – jako náhlé poryvy ostrého větru se Vám zařezávají do tváře, chvíli po té ji jemně hladí v téměř ukolébavkovém intermezzu, aby Vás vzápětí ostrým syntetizátorovým skřekem zákeřně štíply do ucha.
Vystoupení šestice zřídkakdy koncertujících experimentátorů s vzezřením sibiřských chasníků – Cyclobe – byl výletem do zcela jiné hudební krajiny. Do ponuré a bažinaté tajgy, v níž se plíživé elektronické ambientní plochy mísí s táhlými dróny niněr, tureckých dud tulum, arménské flétny duduk, drnkáním louten, rachotem perkusí, cinkáním kovu, útržky řeči a mnoha dalšími neidentifikovatelnými ruchy. I přes různorodost nástrojů tohoto bizardního orchestru se vše slévá do hutné homogenní zvukové slitiny, disponující intenzivní hypnotickou, až halucinogenní silou. Ta navíc, vzhledem ke své naprosté abstraktnosti, neumožňuje posluchačovi žádné konkrétní asociace. Jeho obklíčená mysl zprvu marně pátrá po pevném bodu, jehož by se mohla chytit. Velmi brzy však rezignuje a podvolí se vrušujícímu pocitu nevšední imaginace.
Elektroakustický čaroděj Ben Frost kromě mysli otestoval i fyzickou odolnost diváků a výkonnost zvukového systému Kildenu, který je konstruován především pro klasickou, akustickou hudbu. Ve svém setu mistrně vytvořil kombinováním protichůdných extrémních poloh všudypřítomnou, působivou tenzi a v některých pasážích dotvořil tísnivý, klaustrofobický efekt hudby stažením obřích reflektorů zvuku k pódiu, až těsně nad svou hlavu. V tichých, éterických pasážích nechal znít doprovodnou čelistku, samply cymbálu, vytí vlků, zpěvu kosatek či mručení mrožů a postupnou gradací elektronických ruchů, ale i náhlými explozemi basových náloží dosahoval hlasitosti, která přikovala diváky do chvějících se křesel a zastavila se až těsně před prahem bolesti a ohlušení.
Jestliže u koncertů platilo „všem se nezavděčíš“, live remixy byly pozoruhodné všechny. To proto, že v tomto případě je cesta důležitejší než cíl. Bylo zajímavé pozorovat odlišnost jednotlivých přístupů. Jaké fragmenty si z vyberou z mixážního pultu probíhajícího koncertu a co se z nich v improvizacích vyklube. Vladislav Delay během 40 minut vystavěl z fragmentů nevinné hudby islandských písňotepců Múm impozantní hřmějící hlukovou zeď. J. Peteru Schwalmovi (průkopník tzv. multikanálové kompoziční techniky), společně s Brianem Eno (jenž výjimečně vystupil naživo) stačilo jen pár minut a slov vytržených z úst Reggie Wattse k stočení původně absurdně žertovného kontextu do tísnivě paranoidní atmosféry gradující z ambientálního úvodu do nečekaně přímočarého, rtuťovitého závěru v němž Eno svým zkresleným křikem expresivně retušoval Wattsovy citace.
Zcela jiný přístup zaujali Marconi Union. V obou live remixech dokázali utlumit energii původních vystoupení a spoutat ji do svého skromného, minimalistického pojetí, v kterém není až tak podstatné, jak umějí hrát, spíše jak umějí nehrát. Každý trpělivě čeká na svou příležitost, ikdyby jí měla být jediná nota, o to však výraznější. Prostornost a vzdušnost dopřávají nejen své interakci, ale i reflexi posluchačů. V jejich první improvizaci, stojící na řídkých syntetizátorových plochách, asketické hře Duncana Meadowse na Fender rhodes a jazzovo dubovém rytmu byste stopy remixovaných S.C.U.M. hledali jen stěží. Při druhém pokusu však dokázali z unikátní zvukové palety Cyclobe vytěžit podobně uhrančivou atmosféru, jíž ještě přidali na cinematickém efektu rafinovaně se prolínajícími lichými rytmy.
Pro duch Punktu nejsymboličtějšími ale byly live remixy Three Trapped Tigers a zpívajícího houslisty Owena Palletta v podání čtveřice Jan Bang, Erik Honoré, Arve Henriksen a Eivind Aarset. Právě tato norská formace představuje osu původního konceptu festivalu, z níž Eno odbočil a dá se očekávat, že, vrátí-li se dramaturgie festivalu do rukou jeho otců, bude se tímto směrem ubírat i v následujícím ročníku. Přeci jen jsou to právě tito muzikanti, kteří mají s live remixováním nejvíce zkušeností a to bylo na jejich setech znát. V obou dokázali kreativně využít prakticky jakýkoli úlomek předchozího vystoupení, přilepit jej k jinému, rozdrtit na molekuly a ty pak poskládat do nové samostatné formy dýchající v jiné atmosféře, v níž bylo původní výpůjčky stále cítit, ale nemožno vystopovat. Celou podstatu jejich přístupu však nejlépe ilustruje moment, kdy v tiché, melancholické pasáži jednomu z diváků zazvonil mobilní telefon. Chvíle, která by na běžném koncertě minimálně podráždila obecenstvo i muzikanty, kteří by se svraštěným čelem znovu hledali soustředění. Arve Henriksen však reagoval jinak – sklonil se od trumpety k mikrofonu a éterickým hlasem odpověděl: „Owene? Owene? Jsi to ty?“. Tento humorný moment přesně vystihuje filosofii Punktu: vše, dokonce i zdánlivě nepoužitelné trosky hodné likvidace, negativní jevy, otravné a disonantní tóny, to vše se dá zrecyklovat, ztransformovat, zrekonstruovat, zkrátka kreativně využít k vdechnutí života něčemu novému, smysluplnému a užitečnému.
Foto: Marek Pechač
