Aardvark Jazz Orchestra: Impressions

  

Aardvark Jazz Orchestra: Impressions

Leo Records (www.leorecords.com)

 

Paintings for Jazz Orchestra (1995), Psalms & Elegies (1997), The Seeker (2000), Trumpet Madness (2005), American Agonistes (2008) a Evocations (2012) – to jsou alba, na kterých si v katalogu Leo Records (zprvu na sublabelu Leo Lab) zařádil Aardvark Jazz Orchestra, založený už v roce 1973. Nyní k nim přibyly Impressions, jejichž sedm skladeb (pohybujících se od pěti do sedmnácti minut) bylo nahráno v letech 2006 až 2013 při koncertech v institutu Broad a v auditoriu Kresge, Cambridge, a jejichž výběr je vydáván jako pocta zakladateli orchestru, jeho hudebnímu řediteli, dirigentovi, ale také trumpetistovi a pianistovi Marku Harveyovi. Ten také na celých Impresích hraje prim – nejen jako autor všech skladeb, nýbrž i jako všestranný sólista, zejména však tím, jak dokázal stmelit partu až dvaceti muzikantů a dvou vokalistů, vtisknout jednotnou pečeť jejich souhře a dokázat, že doba výtečných velkých kapel nebyla odváta (ne)časem.

Prokazuje to hned v úvodní skladbě, podle které pojmenoval celé album. Sám ji rozehrává na klavíru, následován bryskními trumpetisty Jeanne Snodgrass a K. C. Dunbarem, záhy se však celý orchestr rozehraje v meditativním duchu, spíše koncertantním, nežli tanečně jazzovém, který však prolíná střečkování jednotlivých nástrojů a humpálování bicích, k nimž zasedl Harry Wellott. Za zmínku stojí i tenorsaxofonové sólo Phila Scarfa i Harveyova výměna klavíru za trubku.

Saxofony v čele s tenorem Chrise Rakowského si lebedí v první části suity West End Rundown, pojmenované Urban Renewal, překlenují se, ale vzájemně nerdousí, pak se ovšem dostává rychlovlak celé formace ellingtonovsky do pohybu, řítí se, ohromuje, jako by chtěl všechno převálcovat. Do tohoto rozdychtění, nejjazzovější pasáže na celém CD, zasáhne Bill Lowe s basovým trombónem, ale to už se dvojskladba rozlomí do druhé části, nazvané Loss & Laments, vokál Grace Hughes vyjemní atmosféru do zahalenostní předtuchovosti, neholedbavé lamentace, což orchestr bezchybně zvládá s očividným nadhledem a nad umírněnou vlnovkou bicích se bluesově roznyje Arni Cheatham s altkou.

Postupné rozdmýchávání nálady je patrné i ve Vistas, kde se nad piedestal sehranosti celku dostávají postupně Scarff, sólující tentokrát se sopránkou, improvizace tria trombonistů, k nimž se tentokrát přiřazuje Eric Dahlman, Peter Bloom si zamedituje s flétnou nad rorátovou kytarou Richarda Nelsona. Lze však konstatovat, že sólisté se jeden jako druhý (i v dalších skladbách) sice zdárně vyprofilovávají, čímž se na mžik nebo dva vymykají z celku, zároveň však do celistvosti náležejí, vybočení má svoji úměrnost a po meditacích může orchestr opět nastoupit se shrnujícím vyzněním.

Také The Journey udržuje klasicizující pojetí celku, vhodné spíše pro Rudolfinum nežli pro jazzovou Lucernu, nastoluje však i dramatičnost, vzbuzující očekávání, a elegičnost, vyúsťující do monumentální rozhlíživosti. Toto opětovné rozlomení do protikladných nálad navozuje hlasový projev Grace Hughes, podpořený i zpochybněný basbarytonem Jerryho Edwardse, přičemž odezvu vokálům vytvářejí jak tenor saxofon (Arni Cheatham), tak kytara (Peter Herman); o největší vzruch pak se postará Bill Lowe, střídající basový trombón a tubu. Uhnuté půdorysy skladby se však srovnají, orchestr má totiž v záloze frenetickou vřavnost, plnou naddimenzovanosti, nikoli však předimenzovanosti. Odpovídá to i tématu hnutí za občanská práva v Americe v sedmdesátých letech minulého století.

Až brechtovská teatrálnost, kombinovaná se záměrnou chaotičností vstupu a lyrizující vážností celku, charakterizuje Passione, ságu o italských anarchistech Nicolu Saccovi a Bartolomeu Vanzettim, inspirovanou nejenom jejich neblahým osudem, ale i triptychem malíře Bena Shahna. Výkony střídajících se sólistů, mezi nimiž jakousi intrádovost do děje vnášejí zejména trombonisti Jay Keyser a Jeff Marsanskis, doprovází pohřební odbíjení Wellottových bicích.

Elemental má až kaleidoskopickou překotnost a dadaizující překypnost, skrumážující sóla, duety, sunoucí se orchestrálky, prošpikované posunčinami vpichů jednotlivých nástrojů. Ale především je to příležitost po ohromující exhibiční show Jerryho Edwardse, který tu mulisuje, vrdlouhá, groteskní, přechází od chechtavosti k blábolnosti. Je to kvazi-dada operetní výstup na druhou, ve kterém se zdá, že nic se neděje tak, jak by posluchač očekával, včetně folklorizujícího laškování, bebopového licitování, divousového ďábelení, působícího téměř nepatřičně, jenomže orchestr vokalistovu rozkochanou extravaganci vždy zavčasu orámuje, a proto nám nezlascivní, handrkování nástrojů jeho exkurs završený promluvou naopak dorovná a sloučí se s ním.

Ostatně ani Neanderthaleology, jak už sám název naznačuje, se z této polohy příliš nevymyká. Jeho vyhřezávané neandrtálničení, rouhavostní vymětání, podlehčující uzkusmování a nástřelné zadírání, které má údajně zobrazovat současnou americkou politickou kulturu nihilismu a primitivismu, má svoji probíjivou kolotavost, ve které bubny podminovávají břeskné hrdlení trubky či probíravost trombónů (sólovou i duetovou) i údernost kytary (s mezipotleskem). Přitom necítíme disparátnost mezi jednotlivci a celkem: vše dospěje harmonicky do (ro)ztracena.

Aardvark Jazz Orchestra vychází z historie velkokapelové hudby, jeho důraz na prostřední slovo názvu je však minimální, jde o muzikantské, místy klasicizující, místy jinohudební hledačství, založené na skladbách, které mají svůj dějinný, příběhový nebo politický podtext, působí však i bez jeho znalosti. Celá kapela, řízená až do puntičkářských detailů Markem Harveyem, obnáší perfektní hráče, kteří dovedou střemhlavě z orchestrální preciznosti naskočit do kolotoče kurážné a neobnošené improvizace. Poslechnout si Imprese znamená prožít sedm dobrodružných seancí, různorodých a rozličně utvářených. Z tohoto poslechu však setrvá monolitní dojem: je to orchestr, jemuž bychom při každém vystoupení nadšeně zatleskali. Pokud nemáme možnost ho však vidět a slyšet „naživo“, zprostředkovávají nám ho kompakty Leo Records. Leo Feigine, osnovateli Leo Records a spoluproducente této desky, tahle volba se Vám skutečně vydařila!