Italští Aborym patří bezesporu k významným jménům v rámci extrémní hudby, známí se stali především díky svěžímu balancování na hranici industrialu a black metalu, přičemž se v jejich řadách vystřídalo bezpočet známých i kontroverzních osobností. Oproti jménům jako Laibach, Ministry, Boyd Rice či Genocide Organ však co se týče zájmu docela překvapivě zaostávají, ani metalové scéna je příliš neprotežuje. Například na největším českém metalovém festivalu Brutal Assault byli umístěni na tehdy ještě druhořadou stage. Každopádně se paušálně spíše cení jejich starší tvorba, jež stála na black metalových základech, jimž se však postupně Aborym čím dál více vzdalovali. Jak si stojí jejich připravované album Shifting.negative?
Dřívější experimentálně black metalová podoba Aborym měla svůj původ především v angažmá osobností jako Attila Csihar z Mayhem a Sunn O))), nechvalně známý Faust, který ještě jako bubeník Emperor zavraždil homosexuála, dále například Set Teitan z temných uskupení Dissection a Watain či Paolo Pieri z technicky death metalových Hour of Pennance, jejichž hvězda na poli extrémní hudby právem stoupá. Zvuk a prezentace kapely se tak řadila po boku uskupení jako Agalloch, Samael, Arcturus, Blut aus Nord, Yperit či zvukově líbivých, ovšem jinak naprosto extrémních Anaal Nathrakh. Za současnými Aborym v podstatě stojí především frontman Fabban, jenž tvoří koncepty desek a je také hlavním vokalistou. Z jeho podnětu tak pravděpodobně přichází obrat k industrial metalu, konkrétně stylu amerických Ministry a jejich klíčové osobnosti Ala Jourgensena, jenž je také vokalistou a pro realizaci svých konceptů si zve hostující umělce.
Aborym si mou pozornost získali především prvotinou Kali Yuga Bizzare z roku 1999, jež měla hnilobný blackový nádech (za mikrofonem Attila), ovšem naroubovaný na tak zběsilou elektroniku, až by jeden věřil, že u tohohle alba ožívalo Frankensteinovo monstrum.Ve stejném duchu kapela pokračovala na deskách Fire Walk with Us! a With No Human Intervention, ovšem dle mého soudu vrcholu kariéry dosáhla na fošně Psychogrotesque z roku 2010. Toto dílo považuji za nezapomenutelné díky své zvukové přeplácanosti (operní samply, zároveň ságo týrající k smrti „výtahový“ jazz), až zběsilé nestřídmosti, drzosti v užívání popových, blackových a elektronických motivů dohromady, zkrátka monstrum ožilo do estetiky italských giallo filmů a hororových braků ze 70. a 80. let. Psychogrotesque tak nakopávalo zadek obvyklé metalové produkci, a to jak mainstreamové, tak i té extrémní/avantgardní.
Následné album Dirty (2013) připomínalo zvukem i konceptem spíše elektro metal/hardcore, desku v mých očích shazovaly nudnější beaty i plochy, uhlazené i často ne zcela vkusné vokály, celkově pro předchozím bonbónku znatelná vyčpělost, třebaže deska i tak strkala do kapsy většinu soudobé industriálně metalové produkce. Mám tak trochu obavy, když slyším, že Aborym (resp. Fabban) v Shifting.negative hodlají navazovat na náladu Dirty. S obavami je tu však i silná naděje, že se tentokrát již podaří změněný sound lépe prezentovat, vždyť na novou desku se čekalo dlouhé čtyři roky.
Již úvodní Unpleasantness na vlně elektroindustriálního synth beatu vskutku plní slib návaznosti na Dirty. Fabbanův vokál je i přes nutné zkreslení čistší a řečeno trochu nemístně, chvílemi až podbízivý. Tento prvek Aborym mi evokoval některé ostřejší a experimentálnější skladby od Nine Inch Nails, ovšem komerčnějšímu industriálu typu švédských Deathstars či provařených Rammsteinů se Aborym (naštěstí) ani náznakem nepřiblíží. Pro druhou skladbu, temnější a působivou Precarious, kapela přichystala videoklip, který má sice nepříjemnou a kontrastní estetiku, ovšem pocit melancholie, jenž po něm zůstává, příliš nesedí ke zbytku materiálu. Precarious, podobně jako závěrečná Big H, mi připomněly tvorbu chytlavých gothik doomařů Tiamat, třebaže ve značně elektrizované a znoisované formě.
Každopádně již zmiňovaní Ministry se táhnou celým Shifting.negative asi nejsilněji ze všech vlivů. Nelze se tomu divit, když na desce obsluhuje kytary jejich člen Sin Quirin, metalové výpady silně evokují atmosféru desek Američanů Rio Grande Blood či The Last Sucker, přičemž Fabbanův zkreslený vokál nápadně připomíná i typický projev frontmana Ministry Ala Jourgensena. Aborym však na Shifting.negative šetří velice protežovaným prvkem industrial metalu – samply. Když se ale ozvou, jako v případě skladby 10050 Cielo Drive v kombinaci s pekelně úderným nástupem, tak to stojí za to. Tato skladba společně s You Can’t Handle the Truth, v níž zaujme pomalý, až sludgový nástup s neustálým noisovým vrzáním a zvukově kontrastními elektronickými bicími, mi přijde jako vrchol desky.
Skladba For A Better Past je možná zvukově nejprovokativnější (nebo třeba jen nevkusně přeplácaná, věc názoru), kombinuje se v ní klavírní intro, hutné industriální tělo s nejspíš cíleně kolísavým a nemocně kybernetickým zvukem kytar a vokál znějící jako osmdesátková disco písnička. Melodická elektro linka v souboji se zemitým industriálním metalem funguje jako základ také u skladby Going New Places. Podobných kontrastů bych na desce našli spoustu, pokud bychom měli určit postup, jímž se Aborym zapíší do kronik divnohudby, budou to nejspíš právě ony „nezdravé“ zvukové pletence. Noisové podkresy, které se rozprostírají především v první půlce desky (pod nimiž jsou podepsáni Ben Hall a Tor Helge Skei), pak dodávají nahrávce zvukovou plnost a nabourávají potenciální chytlavost skladeb. Tyto výpady chvílemi připomenou i náladu Psychogrotesky, ovšem zaostávají za ní atmosférou a nápaditostí.
Aborym nejspíš definitivně skončili s avantgardním black metalem, jejich současná podoba se definovat někde na hranici industrial metalu s prvky breakcore, synthpopu či alternativního rocku. Toto žánrové směřování však neznamená, že by se jejich tvorba stáčela do komerčnějších vod, na to jsou Aborym stále příliš extrémní a zvukově nároční. Fabban si pozval řadu zajímavých hostů, jež do desky natlačili neskutečnou přehršel nápadů a motivů, třebaže se nedaří příliš pracovat s atmosférou, čímž vynikala starší deska Psychogrotesque. Oproti ní je však Shifting.negative daleko náročnější na poslech, vsadím se, že ji nezvládnete sjet na jeden poslech. Už z toho důvodu bych si dovolil předvídat, že u ortodoxnějších metalistů deska propadne.
Ať už vám styl, kterého se současní Aborym drží, sedne či ne, nemění to nic na skladatelské zručnosti a zvukově plnosti, kterou na Shifting.negative najdeme. Její zvuk je plný energie, má sílu a nápad, chvílemi i dokonce bolí – takhle bych řekl, že má znít digitální pojetí extrémní hudby. Třebaže jsem v některých skladbách slyšel Ministry víc, než mi přišlo zdrávo, neberu to jako negativum už z toho důvodu, že současná tvorba Američanů jde, s prominutím, do hoven. Jediná výtka tak směřuje k absenci nějakého silnějšího motivu, jednotícího prvku či fungujícího konceptu. Já jsem ho sice nenalezl, ale vám se to třeba podaří. Deska vychází 25. ledna, je na co se těšit!
Aborym: Shifting.negative
Agonia Records (https://agoniarecords.bandcamp.com/album/shifting-negative)