Ákos Rózmann: 12 stationer VI
Editions MEGO (www.editionsmego.com)
Skrze značku Mego se na světlo dostává jedna z pozapomenutých osobností evropské kompozice 20. století. Ákos Rózmann se narodil v Budapešti v roce 1939, v sedmdesátých letech však odešel do Švédska, kde studoval elektronickou hudbu a působil jako varhaník v kostele sv. Erika ve Stockholmu. Ačkoliv ve Švédsku platil za významnou hudební osobnost, za jeho života vyšly jen dvě nahrávky s jeho hudbou, a to na místních značkách, bez většího ohlasu mimo autorovu adoptivní vlast, v níž také v roce 2005 zemřel.
Rózmann došel k závěru, že vokální a instrumentální hudba nemá budoucnost a že smysl má pouze tvorba s elektronickými prostředky, která se může osvobodit od historických forem. Paradoxně ovšem jako výchozí materiál pro své elektronické kompozice používal právě zvuky hudebních nástrojů a zpěvu. Katolická víra se u Rózmanna postupně míchala s vlivy buddhismu, což se odrazilo i v jeho hudbě. Komponoval pomalu a jeho díla mají většinou poměrně monumentální proporce. Aktuální CD představuje jedno ze dvanácti zastavení na tibetském kole života, cyklu vznikajícího v letech 1978 až 2001.
Ve třech dvacetiminutových sekcích, do nichž je skladba rozdělena, se nedočkáme žádné meditační hudby, jak bychom snad vzhledem k buddhistické inspiraci mohli očekávat. Při poslechu spíše naskočí představa armády xylofonistů (ačkoliv jde ve skutečnosti o zkreslený zvuk klavíru) vytloukajících do svých nástrojů – od nejvyšších po basové – jednoduché melodicko-rytmické vzorce. Při tom se ovšem rozdělují na skupiny, některé hrající v pravidelném rytmu, jiné zrychlující či zpomalující. Rytmy tak v nepravidelných, ale přitom plynulých vlnách houstnou a řídnou, od izolovaných akordů k divokým běhům. V roztažené časové perspektivě má takové zvukové vlnobití hypnotickou sílu. Přibližně v polovině se do zvonivých tónů začnou vplétat hlasy – opět různě modulované a beze slov. Nejprve jako krátké štěky, později jako klouzavé kvílení a strohé melodie. Během šedesáti minut tak projdeme cestu od neklidného pohybu k téměř nehybnému zvuku jediného tenkého hlásku.
Jako čtvrtá položka je zařazena skladba Dörr med tårar z let 1988–1989. V překladu ze švédštiny název sklady znamená Dveře se slzami a odkazuje tak ke slavné kompozici Variace pro dveře a vzdech Pierra Henryho, zakladatele takzvané konkrétní hudby. Rózmannova koláž pracuje s množstvím zvuků, z nichž identifikovat lze právě ony vrzající dveře a hlas patřící skladateli. Plynulé proměny 12 stationer VI jsou tu vystřídány rychlými střihy, dosti agresivními erupcemi a záchvěvy hlubokých vibrací. Na konci je chvilku slyšet bezstarostné pohvizdování, které se kdosi snaží umlčet rozzlobeným „ššš!“. Pak ještě jednou vrznou dveře a pískání se vzdaluje někam do krajiny.
Vliv buddhismu na západní hudbu ve dvacátém století je poměrně významný, v souvislosti s elektronikou se nabízí Francouzka Eliane Radigue, která tvoří pod vlivem tibetských textů dlouhé plochy pomalu se měnících oscilací (psali jsme o ní v čísle 2/2006), trochu hlouběji v minulosti tyto světy spojoval ve své hudbě Olivier Messiaen. Hudba Ákose Rózmanna není na první poslech tak uhrančivá jako elektronické plochy od Radigue ani extatická jako Messiaenova symfonie Turangalila, při trpělivém poslechu (nejlépe samozřejmě všech dvanácti zastavení v kuse, pokud se dočkají vydání i ostatní části) je to silné dílo.
