- Inzerce -

Alice Hui-Sheng Chang, Runhild Gammelsaeter a Maja Ratkje

Ženské hlasy na okraji neskutečna

 

Tři extrémní vokalistky mluví o svých hlasech.

Stát se součástí místa

 

Tchajwanská vokalistka Alice Hui-Sheng Chang byla pro mne jedním z  velkých překvapení na kompilaci čínské undergroundové hudby vydané na značce Sub Rosa (viz HV 6/09). Skladba There She Is, Standing And Walking On Her Own tam výrazně vystupuje z řady. Zatímco ve většině ostatních skladeb výběru jsou podrobovány mučení elektronické nástroje, v  jejím případě je ke hraně použitelnosti hnán lidský hlas. Mručení, chrčení, skřeky, vysoké tóny nebo jemný šelest na kraji ticha. Alice jako kdyby se snažila napodobovat zvuky přírodní i technické nebo ještě přesněji – chtěla splynout se zvukovým prostředím, které nás obklopuje.

 

Narodila se na Tchaj-wanu, ale k performativní hudbě poprvé přičichla při studiích v australském Melbourne v roce 2003, kde se věnovala experimentům v oblasti nových médií. (Jejím hlavním oborem bylo studium zvuku a akustiky.) Jako členka uměleckého kolektivu dotmov pořádala instalace a pracovala na vlastních performancích. „V začátcích jsem pracovala s violoncellistkou Antheou Caddy. Spousta mých vokálních zvuků se vyvinula z naší intenzivní spolupráce,“ říká. Byl to ale jen začátek: „S čím více lidmi jsem spolupracovala, tím více jsem se učila, jak mohu se svým hlasem manipulovat a reagovat na jejich hru,“ vysvětluje.

 

Její skladby zachycují prchavé momenty života. Skladba There she is, no more tubes or pump attached (Tady ji máme, nepřipojenou na žádné trubičky ani respirační pumpu) odráží její vzpomínky na babičku umírající v nemocničním pokoji. Zvuky podpůrných přístrojů se zde mísí s  repetitivními gesty taoistického pohřbu. Jiná skladba The aqua moon behind the green sunset is nearly visible (Akvamarínový měsíc lze téměř spatřit za zeleným západem slunce) jemně evokuje proměnlivé barvy nebe – žádný příběh, jen pomalá proměna. „Často pracuji s opakováním,“ říká Alice. „Hlas začne s jedním jednoduchým motivem, který se jemnými odchylkami při opakování pomalu proměňuje v jiný,“ a dodává: „Opakování je způsob, jak něco vytvářet, aniž by si toho člověk všiml nebo se do něčeho nutil.“

 

Její vokální improvizace si pohrávají s akustickým prostorem, zpěvačka často záměrně staví mikrofon do velké vzdálenosti od svých úst, aby se její hlas promísil se zvukem prostředí. Podobně probíhá i její „konverzace“ s nástroji hudebníků, s nimiž někdy vystupuje. Alice nedělá velký rozdíl mezi živým vystoupením a nahráváním. „Při vystoupení mi lidé pomáhají soustředit se. Zjistila jsem, že moje užití abstraktního hlasu je také způsobem jak komunikovat. Když není, na koho bych reagovala, je pro mě často obtížné cokoliv vymyslet. Na druhou stranu při nahrávání se otevírají velké možnosti postprodukce. Jako kdyby se můj hlas zmnožením proměnil v komunikující mikro-společnost.“

 

Když se v roce 2006 Alice vrátila na Tchaj-wan, začala se zajímat o  hudbu tamních domorodců a o čínskou tradiční hudbu Nanguan. „Většina této hudby je tvořena z relativně jednoduchých součástí a dominuje jim hlas vyjadřující emoce. Zjistila jsem, že můj styl vlastně z této tradice nevědomě vychází.“ Skryté hlubiny duše jsou jednou z věcí, kterou Alice Hui-Sheng Chang svými vokálními skladbami prozkoumává. „Mám pocit, že uvnitř nás funguje něco nepopsatelného, skrytého v našem primárním já nebo v podvědomí a toto magické se odráží v našem hlase,“ říká tchajwanská vokalistka, která v současnosti nejčastěji vystupuje pod hlavičkou 12 dog cycle s akordeonistou a laptopistou Nigelem Brownem.

 

www.huishengchang.com

 

Biotechnologie lidského hlasu

Kdo byla ta křehká dívenka v čele undergroundových legend Thorr‘s Hammer? A může to vůbec být její hlas, který zní z jejich nahrávky? Ty záhrobní, morbidní skřeky? Když Runhild Gammelsaeter odletěla v  sedmnácti jako studentka na výměnu do amerického Seattlu, přivezla si s  sebou z Norska zvláštního koníčka – metal. „Byla jsem fanynkou metalu už jako náctiletá a díky tomu jsem hodně kamarádila s klukama,“ vzpomíná. Výměnná studentka vůbec neplýtvala časem – během zimy na přelomu let 1994 a 1995 se stihla seznámit s Gregem Andersonem a Stephenem O‘Malleym, s dalšími dvěma muzikanty založili Thorr‘s Hammer, společně natočili EP Dommedagsnatt a odehráli dva koncerty. To všechno v průběhu šestitýdenního pobytu – což je podezřele rychlé na kapelu vyžívající se v  hlemýždím tempu. Když odletěla zpět do Norska, „pozůstalí“ založili Burning Witch a Anderson s O‘Malleym později Sunn O))).

Runhild se do Ameriky několikrát vrátila, pracovala zde na svém doktorátu a také propůjčila hlas desce Chaos is My Name nového projektu Khlyst, v němž se sešla s Jamesem Plotkinem a Timem Wyskidou (kteří předtím s O‘Malleym tvořili Khanate). Thorr‘s Hammer vloni v původní sestavě zahráli pár koncertů, pro Runhild je ale hudba jen koníčkem. Profesionálně se věnuje biotechnologiím – je prezidentkou společnosti Regenics A.S. sídlící v Oslu. „Svým kolegům už o svých koníčcích nevyprávím, dříve se na mě díky tomu dívali skrz prsty,“ přiznává. Její vědecké bádání na poli výzkumu buněk se přeneslo do debutové sólové desky Aplicon vydané v roce 2008. Nahrávka dostala jméno podle schopností šroubovic DNA zesilovat miniaturní změny nabyté v procesu evoluce a vytvářet tak nové životní formy. Meditace nad životem a smrtí, zplozením a skonem v pojmech chemie, fyziky či biologie dostává skutečně zlověstný podtón.

V hlavní roli je ale na desce její hlas. Zmutovaný, zmodulovaný, překroucený – prostě metalově extrémní a zároveň extrémně odlišný od všeho, co jste kdy na deskách slyšeli. „Spousta efektů vznikla tím, že jsem svůj hlas prohnala kytarovými pedály,“ vysvětluje. „Některé vůbec nezněly jako lidský hlas a jsou použité jako hudební nástroje.“ Deska Amplicon může chvílemi znít děsivě, nežensky, dokonce nelidsky, Runhild ale nesouhlasí: „Pořád si myslím, že i v těch nejextrémnějších polohách je můj hlas velmi lidský a intimní. Při některých zvucích se cítím jako nahá.“ Jako svoji inspiraci jmenuje Runhild na prvním místě Diamandu Galás: „Ona mi ukázala, že stojí za to ještě více křičet.“ Velký vliv na ni měla také norská jazzová vokalistka Sidsel Endresen, jejíž koncerty často navštěvuje. „Nesmím zapomenout ani na Maju Ratkje, která provedla revoluci v používání ženského hlasu v Norsku,“ dodává.

Že se biotechnologie promítají do její hudby, je neobvyklé, ale vlastně vcelku logické. Jak ale hudba ovlivňuje její bádání? „Hudba i věda jsou kreativní práce. Hledáš něco nového, přemýšlíš o neobvyklých řešeních svých problémů a naplňuješ hypotézu (v případě vědy) nebo koncept (u  desky). Připadá- mi, že kreativní prací s hudbou si cvičím mozek pro experimentování v laboratoři.“ A je tu ještě jedna souvislost: „Hrát v  kapele s partou fousatých podivínů mě dobře připravilo na práci s jinými fousatými podivíny v laboratoři.“ Přes pracovní vytížení v laboratoři připravuje v současnosti Runhild projekt se svým novým triem. Figurují v  něm také Anders Bakke (z kapely She Said Destroy) a Even Hjelte Hermannsen (z norských jazz-metalových experimentátorů Shining). „Všichni tři hrajeme na kytary a děláme divné vokály. Baví mě, když je z  hlasu ústřední prvek hudby.“ Ani tentokrát nečekejme nic tuctového. „Pro každé vystoupení připravujeme speciální program. Nebaví nás hrát dvakrát to samé,“ říká.

 

www.amplicon.no

 

Co vydrží hlasivky

Leckdo by jí rád přiřknul titul první dámy hlukové hudby. Maja Solveig Kjelstrup Ratkje je ale skromnější: „Nechci působit dojmem, že reprezentuji nějaký žánr nebo scénu. Moje dílo je příliš rozmanité a  chaotické.“ Přesto se nejspíše shodneme na tom, že norská hudebnice má za sebou po sedmnácti letech aktivní hudební kariéry mimořádný počet pozoruhodných nahrávek. Zahrnují počiny s improvizačním dívčím kvartetem Spunk a jeho odnoží Fe-Mail, metalovou kapelou Trinacria, duo s Jaapem Blonkem, trio Agrare nebo akustické trio POING, samozřejmě také sólové počiny, ale také skladby z oboru soudobé vážné hudby nebo opery.

K hudbě se dostala v polovině devadesátých let: „Dokončila jsem střední školu a dala jsem si rok volna, který jsem strávila v Toneheimu, v  místní vesnické škole. Tam mě dokonale pohltila hudba.“ Místo studia na technické univerzitě, kam měla původně namířeno, se odstěhovala do Osla a  připravovala se na přijímací zkoušky na místní hudební akademii. Zde se seznámila s Kristin Andersen, Lene Grenager a Hild Sofií Tafjord a  založily improvizační skupinu Spunk (viz HV 5/05). Jejich první album Det Eneste Jeg Vet Er At Det Ikke Er En Stovsuger vyšlo až o šest let později a Maja se díky němu seznámila s Lassem Marhaugem. Ten jí nejprve nabídl účast na remixovém albu Jazzkammer Rolex, aby z tohoto spojení nakonec vykrystalizovalo její první sólové album nazvané Voice. Společně ho produkovali právě Lasse Marhaug a John Hegre z Jazzkammer.

S odstupem lze Voice (2002) považovat za klíčovou desku, jež upozornila svět experimentální hudby na to, že v Norsku se na poli noisu děje něco výjimečného. Album mělo velký význam také v dalším směřování autorky. „Právě jsem dokončovala studia a pozvat ke svému prvnímu sólovému projektu dva hlukaře bylo velmi prospěšné, umožnilo mi to nezaseknout se v mainstreamové škatulce soudobé kompozice,“ vysvětluje. Album postavené na jejím hlase zároveň definovalo Majinu tvorbu do budoucnosti. „To, jak používám elektronické nástroje při koncertech, je vlastně extenzí toho, jak používám svůj hlas. Platí to i technicky – všechny části mého vybavení jsou nějak napojené na vstup z mikrofonu, do kterého zpívám, křičím, mluvím nebo dělám zvuky ústy,“ říká. „Název mé poslední desky Cyborgic toto propojení techniky a lidského hlasu odráží.“ Její sólové desky jsou kolážemi zvukových mutací, v nichž se její hlas zlomyslně proměňuje v sonické nálety, pak v perkuse, o chvíli později v schizoidní smích nebo andělské chóry a zvukový extremismus střídají momenty delikátní krásy. „Ráda hledám hranice svých možností práce s hlasem. Zkouším, kam se můžu vydat, aniž bych poškodila svoje hlasivky.“

Ačkoliv se jedna její deska jmenovala v překladu Všichni muži jsou prasata, Maja o sobě nechce mluvit jako o feministce. „Byl to víceméně vtip,“ říká a na otázku o genderu v noisové hudbě odpovídá stroze: „Pro mě noise není otázkou genderu, ale zvuku. Souhlasí ale, že v extrémní hudbě není dost dívek. „Byla bych moc ráda, kdyby se to změnilo a více dívek ukázalo tu část osobnosti, která není obyčejně považována za ženskou – protože jednou z velkých potenciálů hudby je prozkoumávání možností.“ Jako příklad, že to jde, doporučuje Maja 3CD kompilaci Woman Take Back The Noise, která vyšla před třemi lety na sanfranciském labelu UBUIBI.

„Nikdy jsem moc neposlouchala nahrávky postavené čistě na hlase, nicméně důvěrně znám práci Jaapa Blonka, Davida Mosse, Diamandy Galás a  dalších,“ odpovídá Maja na otázku po inspiracích. „Nejvíce jsem se ale stejně naučila od kolegyň ve Spunk při společných improvizacích.“ Co tedy nejvíce ovlivnilo její hudbu? „Když jsem byla malá, poslouchala jsem hudbu, kterou vydávalo moře. Trávila jsem léto na ostrově Hitra, kde žil můj dědeček rybář. Moc ráda jsem chodila k oceánu. Stála jsem v  gumákách na pláži a dívala se na rostliny a ryby v něm a poslouchala vlny. Fascinovaly mě různé barvy zvuků, měla jsem pocit že v tom šumění slyším hudbu. Když jsem se pak učila na housle a klavír, všichni mi tvrdili že tohle je ta skutečná hudba. Teprve až když jsem začala studovat experimentální hudbu, konečně mi došlo mi, že hudba můžou být i  zvuky oceánu.

 

www.ratkje.com