Japonský avantgardní skladatel Ryuichi Sakamoto je v posledních letech chvályhodně svolný ke kolaboracím s lidmi z jiného břehu. Jeho jméno se čerstvě objevuje hned na dvou výliscích, a to vedle uznávaných osobností světa experimentální elektroniky jeho partnery jsou Alva Noto (alias německý digisinusominimalista Carsten Nicolai) a rakouský laptopový folkař Christian Fennesz.
Insen v podstatě až takovou novinkou není. Tedy, jedná se o naprosto svěží sedmidílný materiál, avšak jeho obsah se nijak výrazně neliší od Ryuichiho a Carstenovy předešlé spolupráce, desky Vrioon (2003). Autorská dvojice na novém albu zvukově kráčí v týchž šlépějích a dodává další dávku vtahujících, pomalu plynoucích ambientních digiakustických kusů, jež dohromady působí jako meditativní stresolam. Světy obou účastníků se ani tentokrát výrazně neprotínají, opět jen mírumilovně koexistují a navzájem se nerušivě doplňují. Sakamotova role se znovu omezila na křehkou jímavou melodiku zprostředkovávanou výlučně lehkými dotyky kláves klavíru; Alva Noto ji podbarvuje svými typickými, dost možná již ochrannou známkou zabezpečenými, místy pichlavými a křišt´álově čistými digitálními mikroútržky a základovými tónovlnami. Sakamotovo akustické citově zabarvené teplo čelí až neuvěřitelně netečné „nijaké“ technologii (Nicolaiova hudba udivuje mj. tím, jak dokáže být zcela prosta emocí), nicméně při poslechu se zdá, že toto jingjangové soužití stojí jen krůček od harmonické dokonalosti.
Ačkoli to není nikterak zřejmé, Nicolai tentokrát použil jiný výrobní postup. Zatímco na Vrioon jen dodával další vlastní vrstvy, zde čerpá přímo ze Sakamotova vkladu a výslednou tříšť vysává z jeho klavírních partů.
O klasicky pojaté (vskutku bok po boku tvořící umělci) spolupráci však můžeme mluvit spíše až v případě devatenáctiminutového jednoskladbového EP Sala Santa Cecilia. Jedná se o záznam římské laptopové seance Sakamota a Fennesze z listopadu loňského roku. Nutno dodat, že znatelně improvizované. Na rozdíl od Insen tu příspěvky aktérů nelze izolovat – vedle Fennesze (zde bez kytary i kytarových samplů) do tajů destrukčního softwaru Max/MSP, zdá se, pronikl i Ryuichi a svorně ze smyčkovaných shluků digitálního smetí budují pozvolna proměňující se abstraktní zvukový proud. Jenže prozatím to spíše jen zkouší. I přes několik působivých momentů a zajímavých náznaků skladba postrádá směr i kýžené vyvrcholení (srovnej s výtečným albem Complementary Contrasts dvojky eRikm & Fennesz u Erstwhile) a ušima prostě jen tak propluje. Berme ji proto jen jako nepříliš povedený apetizér předcházející (doufejme) opravdu chutnému soustu: spolupráce Fennesz & Sakamoto podle všeho není u konce.