Alvin Curran: Shofar Rags
Tzadik (www.tzadik.com)
Šofar, trubka ze zvířecího rohu, je nástroj hustě obalený významy. Jeho signál zní při významných židovských svátcích, svolává lid Izraele a označuje příchod nového roku. Jako hudební nástroj je ovšem šofar značně limitovaný a jeho zvuk je hodně nestabilní. Fouknete o trochu silněji a důstojný tón se změní v řev bestie z apokalypsy. Alvin Curran se sám označuje za „ateistického Žida“ a v dětství měl zvuk rohu spojený především s nepříjemnou povinností doprovázet rodiče na bohoslužby. Od osmdesátých let však začal své kořeny důkladněji zkoumat a hudebně reflektovat, což ho vedlo k testování možností tohoto rituálního zvukového zdroje. CD vydané u židovského hudebního radikála Johna Zorna je katalogem oněch možností a představuje šofar v kontrastních situacích. Kromě Alvina Currana obsluhujícího sbírku šofarů a elektroniku se na albu podílel perkusista William Winant, jenž rozvibrovává obří tam-tam, Arnold Dreyblatt (mimochodem také zajímavý skladatel s židovskými tématy) s akordeonem a klarinetista Michael Riessler.
Úvodní Shofar Puro Alap začíná izolovanými dlouhými tóny, k nimž se postupně přidávají ozvěny a elektronické frekvence. Slovo alap označuje v indické klasické hudbě úvodní pasáž, v níž hudebník pomalu „ohmatává“ zvukový materiál, s nímž bude pracovat. V rámci nahrávky působí skladba podobně – pozvolný vstup směřující od klidu k dramatičtějším polohám. Následující Shofar X 17 pravděpodobně v názvu skrývá počet navrstvených stop se zvukem rohu, z nichž se skládá divoký třináctiminutový zvěřinec, přibližně od poloviny navíc zahušťovaný v divokou koláž fragmenty hlasů, neidentifikovatelné cizí hudby (snad chaoticky přelaďovaného rádia?). V Alef Bet Gimel Shofar je titulní nástroj odsunut trochu do pozadí a pozornost se soustředí na hlasy vyslovující kolem dokola názvy hlásek hebrejské abecedy a industriální hluky. Dvoudílná skladba Shin Far Shofar se vrací k meditativnější, redukcionistické atmosféře úvodu desky a do tónů šofaru mísí terénní nahrávky. Shofar der Zeit naopak namnožené hlasy troubícího a naříkajícího rohu míchá ve stále rychlejším tempu, jako by si sbor trubačů jeruzalémského chrámu uspořádal extatickou freejazzovou seanci.
Po vyslechnutí celé kolekce zůstane člověku v uchu pevně vrytý charakteristický kvintový skok (společný většině druhů signálních rohů, včetně požárního „Hoří“ a Straussova Zarathustry), tato zvuková konstanta ovšem projde tolika různými zvukovými scenériemi, že se zdálky vyhýbá jakékoliv jednotvárnosti. Alvin Curran dokazuje, že je schopen se od limitovaného zdroje zvuku odrazit k originálním kompozicím. Jeho hudba je střídavě téměř minimalistická i zdánlivě chaoticky propletená, spojuje nejsoučasnější techniku s archetypálními postupy, ve všech polohách však dokáže být naplněna silnými emocemi.
