Andromeda Mega Express Orchestra: BUM BUM
Alientransistor (http://www.alientransistor.de)
Druhé studiové album berlínského osmnáctičlenného ansámblu Andromeda Mega Express Orchestra s názvem BUM BUM představuje bezmála hodinovou explozi jazzu, latiny, současné vážné hudby, elektroniky, laciných televizních melodií a výstředních zvuků. Pod vedením Daniela Glatzela se tento mladý, u nás nepříliš známý orchestr snaží propojovat zdánlivě nekompatibilní hudební světy a sám svou tvorbu označuje za hudbu z jiné planety („Musik aus dem anderen Stern“).
Na rozdíl od jejich prvního alba Take Off! (2009), které nahrával celý orchestr společně, se BUM BUM vydalo cestou nahrávání jednotlivých nástrojů, případně nástrojových sekcí, a jejich postupného vrstvení. Tento způsob nahrávání se na charakteru alba dost podstatně podepsal v jeho fragmentárnosti a vykonstruovanosti, na kterou jako by sám poukazoval.
BUM BUM na první poslech působí značně útržkovitě, spíše než se skladbami máme co do činění s kolážemi zvuků a témat, která jsou na sebe kladena v rychlém sledu. Jak je z poslechu alba zřejmé, „Andromeda“ se neštítí žádných hudebních žánrů. Důmyslně propojuje jazz, minimalismus, serialismus s nižšími hudebními formami jako jsou jingly nebo muzak a to vše doplňuje neotřelými samply. Navíc mile potěší, že každému nástroji je věnováno dostatek prostoru, a tudíž nejsme nuceni poslouchat polovinu alba jen saxofonové sólo.
Album staví na překvapení, náhlých rytmických změnách a jakmile se člověk zaposlouchá, rázem je ze svého pohroužení vyveden. Rytmicky rozkolísaná úvodní skladba Saturn Hoola Hoop zaručeně zaujme svou okázalou rozmáchlostí a bravurním vrstvením motivů. Lámaný beat skladby vládne suverénním groovem, který se sune dopředu jakoby se snažil smést cokoliv, co se mu postaví do cesty. Ve výsledku připomíná skladba svou strojeností nasamplovanost hip hopu, jak ostatně název kompozice napovídá. Závěrečná skladba alba Space Purolator shrne v necelých 18 minutách různorodý hudební materiál alba a dovede vše do velkolepého finále ohlášeného zvuky ohňostroje a počítačově generovaného hlasu gratulujího nám k tomu, že jsme tu nudu při poslechu přetrpěli.
Svou vyhroceností a dramatičností AMEO paroduje jak jazzové bigbandy tak romantickou orchestrální filmovou hudbu padesátých a šedesátých let, zároveň však díky energičnosti a virtuozitě svých hráčů nepůsobí těžkopádně nebo strojeně. Namísto toho, aby neidiomatická improvizace působila jako protiváha k vycizelovaným aranžím, je příjemně doplňuje. Nutno však dodat, že album je jen slabou náhražkou živých vystoupení AMEO, která právě svou improvizační dravostí, zvukovou různorodotí a až komediální hravostí jednoduše vyvrátí tvrzení, že big band je v dnešní době přežitá forma, která už posluchači nemá co nabídnout.
