Innova Recordings (www.innova.mu)
Za záhadným názvem nového dvoucédečka skladatelky a harfistky Anne LeBaron nehledejte žádnou numerologickou konstrukci či pythagorejské hudebně-matematické enigma. Odkazuje pouze na kvantitativní složení seskupení – sóla, dueta, tria a kvarteta –, se kterými nahrála 18 improvizací tohoto pozoruhodného projektu. Jsou to všechno živé nahrávky z let 2002 až 2010 a svým způsobem bilancují jeden důležitý proud v uměleckém vývoji výtečné hudebnice.
Album otevírá Heat Wave 1 (2004), skvělý sólový kus pro amplifikovanou harfu a živou elektroniku, jež dokonale reprezentuje LeBaronové koncept dekonstruované harfy, rozvíjený už čtyři desetiletí. Hudebnice v něm citlivě kombinuje pozvolné atonální rozvíjení tradičních hudebních nápadů s drsnými sonoritami, přičemž umně kalkuluje s akustickým i elektronicky generovaným dozníváním. Kus se zopakuje ještě jednou v o něco kratší, poněkud abstraktnější a „drsnější“ verzi a jsou to vlastně jediná sóla na albu. Taky dueta jsou jenom dvě – s houslistou Leroyem Jenkinsem. Pocházejí z r. 2002 z vystoupení na Kalifornském institutu umění (CalArts) ve Valencii, kde LeBaron už léta pedagogicky působí. První je akustické, ve druhém hraje Jenkins na amplifikované housle a LeBaron na elektrickou harfu s živou elektronikou. Zádumčivou lyričnost prvního dueta Rippling with Leroy vyvažují expresivní zvukové kaskády druhého Mirage.
Jenkinsovy amplifikované housle účinkují též v závěrečném triu Lagniappe: Hourglass of Stars (2004), které doplňuje Earl Howard, obsluhující elektroniku. Jejich trialog vyznívá velice uváženě a kompaktně, ačkoli je založen na spontánním řetězení několika zvukových událostí v ryze improvizovaném plánu. Dynamická momentová forma upoutá také v pěti akustických triích – Into Something Rich And Strange, Submerged Cavern, Song Of Marble, Funeral Bells For Harry Partch a Full Fathom Funayoure I (všechny z r. 2005) s Kiku Day na flétnu šakuhači a Kanoko Nishi na koto, i v triu Súkkuladi Scream (2010) s violistkou Kristínou Haraldsdőttir a klarinetistou Nathanem Smithem. Není to však žádná orientální „exotika“, jak by se podle nástrojového složení mohlo zdát, nýbrž aktuální podoba neidiomatického komprovizování, zužitkovávajícího jakékoliv kulturní a estetické impulsy k dosažení smysluplné formy hudebního vyjádření. Ze zcela jiného soudku jsou tria Wake a Stream (obě z r. 2008) s klavíristou Georgem Graewem a basistou Johnem Lindbergem. Ostřílení veteráni volné improvizace v nich dokazují své harmonické cítění i virtuozitu a hlásí se k moderní freejazzové tradici. LeBaronové harfa s takovouhle adaptací nemá žádný problém.
Tradici volného improvizování, jak je známe zejména z britské scény, rozvíjí LeBaron též v kvartetech. První – s klarinetistou Wofgangem Fuchsem, houslistkou Ronit Kirchmanovou a basistou Torstenem Müllerem – je excelentní ukázkou pohotové artikulace spontánně indukovaných zvukových bloků, s příznačným názvem Intermezzo (2004), jež může odkazovat na intermezzi Gillesa Deleuze a Félixe Guattariho. Že nejde o uletěnou filosofickou nadinterpretaci, dokazují názvy třech čísel druhého kvartetu (Chris Heenan – altsaxofon a basklarinet, Torsten Müller – kontrabas, Paul Rutherford – pozaun a Anne LeBaron – harfa a perkuse): Deleuzion, Principles of the Rhizome a Make a Map, Not a Tracing. Všechny byly nahrány na koncertu na losangeleském festivalu improvizované hudby v r. 2002.
LeBaronové empatická harfa, jedno či akustická, elektrická nebo preparovaná, pečlivě naslouchá nástrojům spoluhráčů a citlivě jim odpovídá, spoluvytvářeje vibrující polyfonii odlišných hlasů, rezonujících ve vzájemných momentových milieux. Album 1, 2, 4, 3, na němž Anne LeBaron vstupuje do interakcí s hudebníky čtyř generací, především dokazuje, že se dokáže najít a skvěle se cítí ve všech typech moderní improvizované hudby a je zcela jedno, s jakou její historickou tradicí nebo současnou odnoží má zrovna co dočinění.
