- Inzerce -

Anto Pett / Christoph Baumann: Northwind Boogy

Anto Pett / Christoph Baumann: Northwind Boogy

Leo Records (www.leorecords.com)

 

Není to samozřejmě poprvé, kdy se na pódiu nebo ve studiu setkali dva klavíristi, aby změřili své síly. Přesto utkání, které nám pod názvem Northwind Boogy nabídl na své značce Leo Feigin, považuji za značně výjimečné nejenom v perfektnosti samotného podání, ale především ve variabilnosti deseti improvizací, čítajících dohromady takřka padesát minut a nahraných v rozhlasovém studiu v Zürichu.

Představme si v krátkosti oba protagonisty projektu. Estonec Anton Pett, narozený roku 1960 v Kiviölisu, vystudoval Eastonskou akademii hudby a divadla, je členem Free Tallin Tria, výrazně na sebe upozornil na Piano Festivalu 2011, na Leo Records si zaúřadoval po boku violoncellisty Barta van Rosmalena, rád improvizuje i sólově, nicméně to není poprvé, kdy okouší magii souhry ve dvou – vzpomeňme na střetnutí s dalším pianistou Aaronem Shorrem. Švýcar Christoph Baumann, který se narodil v roce 1954 v Badenu AG, je absolvent Švýcarské jazzové školy v Bernu, hrál s kdekým od Jacquese Sirona přes Freda Fritha po Christyho Dorana a byl a je členem různých souborů včetně Swiss Improvisers Orchestra. A musím doznat, že ti dva se skutečně hledali a výsledek tomu také odpovídá. Pokusím se v deseti sentencích vystihnout deset peripetií jejich improvizačního blíženectví, tak průkazně vtěleného do alba.




Hned v úvodu nás překvapí prospojovaná umanutostní horempádnost, úderně „barbarsky“ znásobená prozvonitost ve vysokém tempu, zběsilá vlnovost, odhybná výdešnost a štrapicírující pře(d)hánění. Nato následuje zašlojířovaná i zkovadlinovaná ambaláž, plná rozevlání a skotačin, přeludných tsunamiček i ran (osudu), při nichž oba vnímáme téměř jako jednoho čtyřrukého hráče, který se občas ponoří i do nitra klavíru. Jako by si předsevzali, že vyždímají nejrůznější nálady do mrtě, ohromí nás pak odříkavě uvážlivou melancholií, plouživou a zádumčivou. Načež na nás políčí burleskní hrátky plné prokreslujícího líčení, vystupňovaného odhalivým zabouřněním. Klávesoprobírání s drobnými koketériemi přemyšlování i utlumeností, to je zase náplň rozvažujícně bloudivé minifugy. A hned nato běhuté tempování, rozrušování, rozhřešování, plné pěnivosti a zurčivosti, s odklepávanými a o(d)sekávanými vybouřenkami nás promílavě zavalí. Nadsazovaná hrouživost, vybíjivě překotná, šumivě (po)větrná s adrenalinovým prosakováním, nás dovede až do uklávesnicování. Proč také hned nanasadit provnitřňované záhadničení, probíjivě burcující, tanečně poskakující a hned zase uvážlivé, plné akcentování i schovávání? Ale to už je na řadě zavinutě vybroušená teatralitka (podle Shakespeara?), plná výzevných představ, či spíše halivého vytušování mučivých dějů a prosvišťujícího luznění, vedoucího až do dramatizujícího drastičnění, plného thrillerovůstek i smířlivosti. A vše zakončuje smýčivé prohřmívání, kypivě zablouzněné, vedoucí do masivní bouře.

Co dodat? Že ti dva v tomto mimořádném albu projevují zcela samozřejmou improvizační lehkost i zbrojnost, že jde o uhrančivé minikonkláve, plné vrtošivých vzruchů a převtělení. Zmíněný Bart van Rosmalen ohodnotil, že každý z ataků (které jsem se pokusil ozřejmit) tu nachází svoje opětování, svoji protikladnost, svoje vyznění. Má pravdu. Jak jsem prohlásil na počátku, těch improvizujících dvojic (i pianistů) jsou mraky. Ne z každého mraku však se na nás snese takto pročišťující osvěžení, jako z Northwind Boogy.