- Inzerce -

Architektura v pohybu

Uri Caine / Concerto Köln: Variace na Diabelliho valčík (Ludwig van Beethoven)

 

Klavírista a skladatel Uri Caine nevolí cestu nejmenšího odporu. Pro své další, v pořadí již páté setkání s klasickou hudbou si jazzový hudebník vybral Beethovenovy Variace na Diabelliho valčík a nabídl posluchačům nejméně očekávaný tvar: orchestraci původně klavírní partitury. Výsledek se znovu vymyká obvyklé nezajímavosti syntéz různých hudebních tradic, které nedosahují síly vnitřního vývoje té či oné formy. Stačí si vybavit současné ničení řady hudebních tradic v bezbarvé směsi “world music”, ale též nezdary mnoha Cainových predchůdců. Syntéza jazzu a klasických postupů je pravým opakem citace či koláže. Předpokládá soustředěnou práce “zevnitř” zvolených forem a vše nasvědčuje tomu, že čas k takovému očišťování znovu nazrál až koncem minulého desetiletí. V červnu 1996 nahrává Caine svou mahlerovskou desku “Urlicht”, na níž řídí čtrnáctičlenný soubor v jedenácti úpravách, jež sahají od Mahlerovy symfonie “Titán” až po “Píseň o Zemi”. V téže době si Brad Mehldau vystačí s triem, do něhož promítá i bez vystoupení z jazzu ozvěny Schumannovy melodiky a Bachova kontrapunktu. Oba odlišné přístupy navazují na novátorské skladby Lennieho Tristana ze druhé poloviny 40. let, v nichž se jazz prolínal s moderní evropskou kompozicí. Přes propast padesáti let s nimi též sdílejí přirozené pole, na němž se jazz a klasika mohou setkat: klavír, jehož role je nezastupitelná. Na rozdíl od houslí nebo saxofonu patří klavír stejně silně do obojí tradice. Klavírní koncert není nadarmo místem prvních moderních experimentů se vztahem sólisty a souboru, a právě na ně navazuje nové CD, které Uri Caine vydal koncem loňského roku.

Na první poslech je Cainův Beethoven méně atraktivní než jeho Mahler či  Bach, tím vděčnější se ale stává při každém opakovaném vyslechnutí. Mahlerovský projekt i přepis “Goldbergovských variací” je okamžitě nápadný radikálními zásahy do rytmických struktur a instrumetace, včetně častého užití neklasického vokálu. Nahrávka “Variací na Diabelliho valčík” se vydává jiným směrem a ze starší Cainovy tvorby se blíží jeho Wagnerovi, upravenému pro šestičlenný kavárenský soubor s akordeonem (krásná nahrávka byla realizována za běžného provozu v benátském Gran Caffe a hotelu Metropol). Je zde však jeden klíčový rozdíl: jestliže až dosud klasické kompozice svlékal, Beethovenovy “Variace” obléká. Tato proměna vychází zcela logicky z charakteru původní skladby, jenž odráží zároveň komickou a téměř nadosobně nutnou historii jejího vzniku.

Roku 182O se vídeňský vydavatel Anton Diabelli rozhodl stát velkým komponistou takříkajíc v zastoupení. Svou vlastní valčíkovou melodii, výraz spíše prostředního talentu, rozeslal řadě slavných skladatelů s výzvou ke kompozici variací. Přijetí bylo chladné a sám Beethoven označil skladbičku za “Schusterfleck” čili slátaninu. Nikdy se nedozvíme, co jej o dva roky později přimělo, aby jako jediný složil sled 33 variací, pod nimiž se Diabelliho popud milosrdně a beze stopy ztrácí. Snad poznání, že bezvýznamný valčík může otevírat bránu do věčnosti právě proto, že je z jejího pohledu stejně anekdotický jako Napoleonova kariéra, která inspirovala čistou hudbu 3. symfonie. Tak či  onak, výsledkem je Beethovenova poslední rozsáhlá kompozice pro klavír, jejíž ohromující práce s harmonií doplňuje rozvíjení stejně prostého východiska v “Ariettě” z jeho poslední sonáty. Na rozdíl od Mozarta, Schuberta nebo Purcella se Beethovenův génius dožil svého pozdního období, v němž se věci milosrdně vzdalují, svět se otevírá bez ohledu na lidské emoce a hudba spojuje abstrakci s přímočarostí. Na rozdíl od původního Diabelliho valčíku vzniká nová forma, jejíž architekturu nelze beztrestně narušit. Uri Caine ji také maximálně respektuje a spíše než co jiného otevírá okna v jejím průčelí.

Architektura je nikoli náhodou tím prvním, co nás čeká hned po rozbalení CD. Jeho náplní je dům nakreslený architektem Paulem Schmitthennerem spolu se 33 variacemi na první výkres. Vydavatel si bezpochyby vzpomněl na slavné Goethovo “architektura je zmrzlá hudba”, k čemuž samotná nahrávka dodává, že hudba je architektura v pohybu. Průvodní materiál také odhaluje, že Cainova interpretace vznikla stejně jako Beethovenova skladba na objednávku, konkrétně na popud hudebního festivalu v Kempenu. Koncertní premiéra se odehrála v tamním kostele dne 2. června 2001, studiová nahrávka vznikla o zhruba osm měsíců později. Cainovým partnerem bylo v obou případech renomované těleso Concerto Köln. Výsledný tvar se díky tomu blíží půdorysu klavírního koncertu, jakkoli se s ním nikdy zcela neidentifikuje. Několik variací je též svěřeno sólovému klavíru, a právě v nich Caine, věren Beethovenovi, používá momenty řady jeho skladeb (5. a 6. symfonie, Měsíční sonáty, a také “Ódy na radost”, jejíž melodie se ostatně vynořila už v písni “Povzdech nemilovaného a láska opětovaná” – strohý génius měl jistě tajný smysl pro humor). V ostatních případech se vztah sólisty a orchestru vrací k  podvojnosti výrazu concerto, který lze dle libosti odvodit od concertare (důraz na duel) nebo conserere (evokace souhry).

Sám Uri Caine hraje na fortepiano Erard z roku 1839, oživující motiv hudebního nástroje jako obdoby (nikoli prodloužení) lidského hlasu: motiv “nečistoty” instrumentální hudby vždy kontaminované skrytým vokálním rozměrem. Cainova hra jako by právě ve svých jazzových momentech potvrzovala úvahu, jejímž autorem je (nejen) bachovský interpret Murray Perrahia: “pro piano je všechno jakousi transkripcí (i Schumannova sonáta), protože se stále snažíme nástroj rozezpívat imitujíce hlas. Neexistuje nic jako čistá hudba pro klavír.” Uri Caine, vyrostlý z jazzových kořenů, také žádnou iluzorní neboli vnější čistotu nehledá. Čistota je spočívá v logice vnitřní souvislosti všech Beethovenových variací a jejich nové orchestrace. Logice, díky níž si Cainovy kadence prozpěvují valčík a pochod, naznačenou fugu i jazz. Con molto piacere.

(Murray Perrahia je citován podle Luboše Stehlíka, Harmonie, červen 1997)