Arvo Pärt: Adam’s Lament
ECM (www.ecmrecords.com)
Wolfgang Rihm: Astralis
Harmonia Mundi (harmoniamundi.com)
Sborový zpěv má v sobě už z podstaty cosi konzervativního. Pokud ke komponování pro sbor skladatel přistupuje s tím, že chce, aby byl zpívaný text srozumitelný, musí se prostě v některých ohledech omezovat. Zároveň má v sobě zvuk většího množství lidských hlasů téměř nevyhnutelně alespoň latentní patos: hle, promlouvá tu lidské společenství. Dva skladatelé různých generací, oba však již bezpečně v pozicích uznávaných mistrů, nyní nabízejí své pohledy na sborové kompozice, v obou případech s převážně náboženskou tematikou i texty.
U Arvo Pärta (nar. 1935) je sbor nejfrekventovanějším prostředkem, čistě instrumentální skladby jsou v jeho katalogu v menšině. Od sedmdesátých let, kdy přišel se svým novým hudebním jazykem, kompozičním principem tintinabuli, radikální prostotou a zklidněním, bylo zhudebňování duchovních textů jeho hlavním zájmem. Když se pak na přelomu tisíciletí rozhodl vrátit k expresivnější a disonantnější poloze, jako by nevěděl jak na to. Ovšem od čtvrté symfonie z roku 2008 pak míří k jakési syntéze svého minimalistického stylu s dynamičtějšími prvky. Skladba Adam’s Lament z roku 2009 je dalším krokem na této cestě. Slyšíme tu onen „úspěšný“ styl inspirovaný hudbou středověku a renesance i kompoziční techniku, která dokáže organicky vtělit disonance do chorálních meditací. Zároveň je to ale hudba dosti dynamická a dramatická a ve srovnání s Pärtovými dřívějšími kusy také s výrazněji a pravidelněji rytmizovanými místy. Najednou se pod zadumanými sborovými hlasy vynoří málem valčíkový doprovod, jindy jako by hybnost odkazovala k barokní hudbě. Titulní kompozice pro sbor a smyčcový orchestr je napsána na text mnicha Staretze Silouana (1866–1938) z řecké klášterní hory Athos a potvrzuje, že se Pärtovi podařilo překročit vlastní stín. Titulní bezmála půlhodinový kus doplňuje sedm kratších skladeb, většinou přepracovaných verzí děl z posledních deseti let (neustálé objednávky dávají skladateli možnost vyzkoušet své skladby v různých instrumentacích), potvrzujících více méně Pärtovo směřování. Z nich se vydělují dvě krátké ukolébavky, které ctí svůj žánr: jednoduché opakování, výrazný, ale jemně artikulovaný rytmus, jen pár tónů pořád dokola. Arvo Pärt se rozpomněl, jak se píše hudební drama, ale stále umí být i velejemný.
Wolgang Rihm si získal jméno jako ten, kdo do poválečné racionální avantgardy znovu vnesl ducha romantismu (což je třeba brát s rezervou) a kdo hudbu chápe jako nositelku emocí. Jeho orchestrální skladby spojují místa přehlednější i extrémně zahuštěná, historické odkazy i divoké zvukové směsi. Zatímco Arvo Pärt se svou hudbu učí znovu komplikovat, Rihm ji oprošťuje, a zatímco Estonec vkládá do průzračných linií dramatická překvapení, Němec překvapuje čistými souzvuky ve svých (dis)harmonických labyrintech. Zajímavé je, že tu vedle sebe stojí dvě sborová díla s podobným námětem, jedno z roku 1968, druhé z let 2001–2006. Starší z nich, Fragmenta Passionis, dílo šestnáctiletého začínajícího radikála, pracuje částečně s grafickou notací a nechává v některých ohledech interpretům svobodu. Zhudebňuje skutečně jen fragmenty biblického textu, někdy v tlumených polohách, jindy divočeji. Výborná je pasáž, v níž Rihm skvěle vystihl hrůzu z rozběsněného davu křičícího „Ukřižuj ho!“. O čtyři desetiletí později podobné texty zhudebňuje jakoby konvenčněji, ale zároveň propracovaněji, odkazy k historické polyfonii jsou transformovány zkušeností posledních padesáti let a výsledkem je hudba monumentální a krásná.
Rihmovo CD je nazváno podle skladby s textem Novalise a v ní jediné se ke sboru přidávají nástroje – tympány a violoncello. Podle instrukcí „co nejpomaleji a co nejtišeji“ tu mezi dvěma biblickými dramaty stojí půlhodina hudby vytrácející se na hranici ticha.
