Muk, Hendrix, Presley, Jackson. Umělci, které zradily léky, tak láká čtenáře iDnes.cz. Co taky psát o úmrtích hudebníků? Je třeba zhodnotit, pokud možno laskavě, a přišpendlit status nešťastného umělce odcházejícího na vrcholu tvůrčích sil. Strategie iDnes je ale opravdu prachpitomá, i když na někoho to asi zabírá: nebyl on ten Petr vlastně takový náš Elvis? Je to pěkný kýč pro čtenáře bulváru, kam se iDnes svým cancem hrdě zařadila; kdyby byl Muk rocker, dočkal by se třeba smutného pokyvování vlasatých hlav a řečí o tom „velkým nebeským jam session.“
Kýč předčasného úmrtí je zkrátka všudypřítomný a ozvat se proti němu se patrně tak nějak příčí slušnému chování; po smrti se najednou začíná odvíjet úplně jiný, podivný příběh (vzpomeňme na génia Karla Svobodu). Tak nevím: měl jsem dojem, že Petr Muk si své nejlepší období zažil kolem roku devadesát s Oceánem, jehož pozdní a nijak původní hra na new romance alespoň měla konzistenci. Poté již beznadějně spadl do pasti kýče Shalomu a bezradnosti výrazného zpěváka, kterému chybí kapelní a autorské zázemí a soudný producent. Zařadil se zkrátka tak nějak po bok (například) Ilony Csákové a Martina Pošty bez Laury. Jeho poslední léta byla vyplněna předělávkami písní Karla Černocha a Václava Neckáře a poskytování výživné stravy bulváru, za což, pravda, mohl jen částečně. Najednou se ale z tisku a internetu dočítám příběh o úplně jiném zpěvákovi, muži, v němž česká hudební kultura ztratila svého posla světla i vizionáře. Asi shoda jmen.