Attilio Novellino: Through Glass

  

Attilio Novellino: Through Glass

Valeot Records (http://www.valeot.com)

Distribuce: Polí5 (www.poli5.cz)

 

Italský zvukový umělec Attilio Novellino nám na albu Through Glass předkládá ambient prostorný a široký, plného zvuku a od prvních tónů bohatě kořeněný zkreslenými zvuky. Deska nezačíná zvolna, nýbrž se do sonického moře rovnou ponoříme skladbou Footpath for Night Dancers, která ve zkratce předznamená zbytek alba. Ve zvukové hmotě rozeznáme obligátní ambientní držené akordy, ale také rytmické smyčky, které jí čas od času udávají rytmus. Občas se uprostřed monolitické zvukové masy objeví reálné zvuky, nicméně zůstanou ztraceny kdesi v hlubinách delayů a reverbů. Attilio Novellino kromě kláves obsluhuje i klavír a také kytaru. Její zvuk je sice ve vrstvách zvuků dovedně skrytý, ale citlivému oušku se tu a tam povede ho objevit. Také basové zvuky dávají tušit svůj původ spíše ve strunném nástroji než v sampleru. Prsty hraná basa je ozdobou například skladby Yosemite`s Night Sky. Hudba na CD Through Glass je také díky užití reálných nástrojů na svůj žánr poměrně pestrá, během jedné skladby se dočkáme většinou několika motivů a dynamických změn. Novellino pracuje s distortionem, bit crushingem, zřejmě i lampovou simulací nebo simulací zkreslení magnetického pásu. O nahrávání alba mnoho nevím, nicméně Novellino, zdá se, použil všechna dostupná koření, která činí tradiční ambient pestřejší a barevnější. Ambient se v jeho podání nesune někam do temnějších vod či ponurých illbientových zákoutí, místy zmutuje téměř až do písničkové formy, tak jako ve skladbe After you`ve had a Life, ve které by nás nepřekvapil ani vokální part. V titulní skladbě se zase jakoby odehrává nějaký souboj mezi “hodným” zvukem padů a hudrováním bitcrusheru, který ovšem dopadá, tak jako celá deska, vítězně ve prospěch toho spořádanějšího zvuku.

Proháněním ambientních zvuků přes kytarové krabičky připomene Attilio Novellino zřejmě Tima Heckera, ale zvuk Through Glass mi přijde snad o něco rafinovanější než Heckerova produkce. Netroufám si odhadnout druh použitého efektu, ale u Heckera na pultu jsem viděl slavnou krabičku Metal Zone ( která se podle mě hodí opravdu spíše do ambientu než do metalu) a dle syčícího navýškovaného zvuku bych ji možná hledal i u Novellina. Šustivý, dýchavičný ambient ve skladbě Llyria by toho mohl být důkazem. V ní a také v pár dalších kompozicích poněkud postrádám dění v basovém spektru a během poslechu jsem si toužebně přál, aby Novellino opět zmáčkl svou basovou kytaru. To se opět povede až v poslední skladbě, ale i tak doporučuji potenciometr basů na vaší aparatuře otočit poněkud více doprava.

Obal CD vybízí citátem Raymonda Murrayho Schafera k poslechu na sluchátka, při kterém se “posluchač sám stává zvukovým vesmírem”. Novellinův dronový ambient je snivý a melancholický a potěší užitím neobvyklých nástrojů, kterých bych jako posluchač snesl mnohem víc, stejně jako basových zvuků, které mi v tomto vesmíru trochu scházely.