Axel Dörner – Jassem Hindi: Waterkil
Corvo Records (www.corvorecords.de)
Toto mezigenerační duo vytvořilo ve spolupráci s berlínským labelem Corvo Records opravdu pozoruhodný umělecký artefakt. V graficky „vymazleném“ obalu se skrývá gramofonová deska z průhledného vinylu a z jejích obou stran se při rychlosti pětačtyřicet otáček za minutu ozve vždy přibližně dvacetiminutový opus plný vší krásy, jakou může improvizovaná hudba nabídnout.
Důležitý hybatel experimentální hudby, německý trumpetista Axel Dörner, začal s o sedmnáct let mladším elektronickým tvůrcem francouzsko-palestinského původu, Jassemem Hindim, pravidelněji koncertovat v širších sestavách i v duu v roce 2008 a teprve z loňských nahrávek vybrali dvě pro své první album. Studiový kus caol natočili ve Stockholmu a o něco expresivnější protiváhu mu zde tvoří nahrávka able pořízená na koncertě v Berlíně. Z prvního celku čiší především silné soustředění na detail. S maximální precizností zde oba hudebníci komunikují pomocí rozličných zvukových aktů od mikroskopického praskání či šumění porcovaného tichem přes konkrétnější fráze a perkusivní vstupy až po delší vícevrstevnaté syčivé struktury. Dörner zde aplikuje mnoho ze své škály přístupů ke hře na trubku „na půl plynu“ (profukování, perkusivní nasazování tónů bez rezonance atd…) a tím aktivuje též elektronické vybavení. Hindi mu potom sekunduje sofistikovaně kontrolovanými elektronickými vazbami z různého nestandardně zapojeného vybavení a pohrává si s možnostmi kontaktních mikrofonů a manipulace s magnetofonovou páskou.
Živě zaznamenané materiály jsou povšechně vnímány jako zvukově méně dokonalé, což u nich ale vyvažuje větší energie. I zde je možné takto nahlížet na dění na druhé straně desky, ale pozoruhodné přitom je, jaké detaily nás tím pádem naučilo duo vnímat. Většinou jde jen o nepatrně syrovější odstíny, které třeba činí navzájem odlišitelnější příspěvky obou hráčů. Jen na několika místech nechají hráči koncentrované energii volnější tok, a pak jsou zde konkrétnější například Hindiho vtipné vstupy se zřejmě náhodně pouštěnými šumícími diktafonovými záznamy (on sám je označuje přívlastkem no-fi) a Dörner pak třeba odhalí přítomnost snížce ve své speciální trubce i pomocí několika znělých klouzajících tónů. „Živost“ nám v nahrávkách mnoha žánrů připomínají také různé nečekané zpětné vazby a zde tak činí stejně, přestože jen párkrát krotce a krátce hvízdnou bez přehlušení ostatních současně znějících zvuků. V posluchači se může probudit i humorný pohled na stav, do něhož ho soustředěný poslech této desky může přivést a ve kterém pak zabředává do takovýchto titěrností. Dörner a Hindi touto deskou zřejmě již s lehkým nadhledem komentují dříve tak radikální (i když ve své době velmi stylotvorné) zásady redukcionistické estetiky. Lepší je uvědomit si, že i zvuk potřebuje ke svému životu nějaký prostor, byť skromnější, než se občas pokládá za nutné. V něm si pak ale hédonicky užívá svou momentální existenci a my můžeme s ním.
