Šesté řadové album Zubů nehtů činí svět o osmatřicet a půl minuty příjemnějším.
„Chtěla bych vykřičet tu píseň, dokud je žhavá, dokud mi v těle proudí láva,“ zahajuje Pavla Jonssonová nové album Zubů nehtů a nálada její písně dominuje i většině z ostatních dvanácti písní. Zuby nehty jsou skupinou výrazných tvůrčích individualit s citem pro společné dílo, každá píseň tedy má jedinou autorku, jež je podepsána pod hudbou, textem i sólovým zpěvem svého dílka. Výjimky nalezneme pouze dvě – baskytaristu Jana Maxu, který se postaral o první mužský vokální part v diskografii Zubů nehtů, těžko označit za autorku, saxofonistka a flétnistka Kateřina Jirčíková zase zhudebnila Skácelovu báseň Braní.
Podobně jako na comebackovém albu Kusy (Indies Scope, 2014) se i na novince dle počtu autorství ukazuje, že obnovené Zuby nehty jsou především dítkem klávesistky Marky Míkové; vedle její pěti písní mají Jonssonová, Jirčíková, Maxa a saxofonistka Alice Flesarová po dvou. Marka Míková je z pětice autorských osobností rovněž tou, jež komponuje s nejméně přívlastky. Její písně v sobě nenesou žádné žánrově závazné ohlasy bigbítu, punku, nové vlny či reggae, s nimiž si skupina občas jemně pohrává, nýbrž představují esenci toho, čím jsou Zuby nehty své.
Mám rád rockové kapely, jimž nedominuje kytara, a Zuby nehty mě v tomto ohledu opět potěšily. V sestavě ji sice díky navrátivší se Pavle Jonssonové mají, nikdy ale nestavějí na riffech a dále pokračují v pozoruhodných proplétáních klavíru, saxofonů a vícehlasů na jednoduchých (avšak simple is not easy) rytmech. I dvouminutové písně jsou v jejich podání a jedinečných aranžmá, jež jako svorník sjednocují rozdílné autorské rukopisy, dílky, která stihnou ustavit náladu, udržet si ji a ještě v jejím rámci překvapovat. Na „styl“ ani „experiment“ se tu nehraje, ty tu zkrátka zcela přirozeně jsou a dělají ze Zubů nehtů skupinu, kterou bezpečně rozeznáte po pár taktech, ještě než zazní první slova… pak už mýlka není možná.
Novinka Srdce ven je, slovy Petra Fialy, „srdce z jednoho kusu“. Hitovou smršť, kterou skupina nabídla před osmadvaceti lety na debutu Utíkej (Bonton, 1993), nedostihne, co do celistvosti je podle mého názoru ale tím nejlepším, co Zuby nehty kdy vytvořily. Převládajícím dojmem je optimismus, schopnost žasnout, smát se, vychutnávat duch místa i plynutí času, sepjetí se světem, jenž nekončí za humny, a současně citlivá vnímavost k tomu nejbezprostřednějšímu.
Pavla Jonssonová svůj otvírák Paví doplnila podobně dychtivou písní Vlčí, z níž pochází i název celého alba, a ozdobila oba kusy svým trademarkovým bezeslovným vícehlasem (vzpomenete na její Noční dítě?), a přitom stále třímá svíčičku punku a nové vlny.
Alice Flesarová přispěla v podobně roztouženém duchu písní Ptačí, překotnější rytmy a propletené dechové party přitom dají vzpomenout na duch jejího bývalého působiště, teplických Už jsme doma, jejichž leader a mistr virtuózně sochané expresivnosti Miroslav Wanek se nad Zuby nehty a Dybbukem ostatně vznáší jako dobrá víla; vezmeme-li v úvahu i Dybbuk, produkoval skupině tři alba, naposledy Kusy. Písní Vývar se Flesarová vrací kamsi k dybbukovskému hitu Podivná kuchařka. Nad zkaženou polévkou lze truchlit v každém věku, nyní již s větším, byť stále skeptickým nadhledem.
Kateřina Jirčíková, jež z celé skupiny vládne nejkovovějším hlasem a nejartikulovanějšími melodiemi, se zhlédla v pomalejších tempech a chmurnějších barvách. Její písně o smrti aspirují na to, aby se v kánonu Zubů nehtů staly jakýmsi podžánrem, třeba hned vedle písní o zvířatech. Skácelovo Braní je věnováno zesnulému manažerovi skupiny Romku Hanzlíkovi, mimochodem též někdejšímu členovi Už jsme doma. Zcela autorská Silueta je, zjednodušeně řečeno, záznamem pozorování sebe sama z nejistého, bezmocného odstupu.
Maxova Paní VII (ano, nejnovější z řady písní o Paních napsal v první osobě muž) je veselejším, punkověji podaným záznamem téže myšlenky. Jmelí, které si Maxa sám nazpíval, deštěm poetistických rýmů upomíná na baskytaristovo působení ve Vltavě, textové i kutálkové odkazy na Nebřenského Kozí andante jsou přiznané, opakované a vychutnané.
Konečně Marka Míková se v třech písních (San Francisco, Urubamba, El Capitan) nechává okouzlovat geniem loci. V posledně jmenované cítím kromě ozvěny hitu Výprava do amazonských pralesů za diamantem i její druhý autorský projekt, dětem určené, povzbudivé Loutky v nemocnici. Urubamba by mohla být reprezentantem dalšího pomyslného zubynehtího subžánru – písní iberoamerických. Pětici Marčiných písní doplňují pomalé, hořkosladké a snivé Metelice a Kapka.
Jak vidno výše, sestava skupiny, jejíž jádro lze vystopovat již na počátku osmé dekády v sestavách Plyn a Dybbuk, se opět proměnila. Pavla Jonssonová je zpět ve staronové roli kytaristky, bubenice Hana Řepová byla vystřídána Janou Kaplanovou, jež se Zuby nehty coby Modráčková již také hrála, a kromě bubnování zvládá i trubku. Ve dvou písních za bicími hostuje rovněž bývalý člen Marvin.
O zdařilé, tak trochu halounovské výtvarné řešení alba se postaral „drahý kámoš Golda z Nouzectnosti.“ Videoklip k závěrečnému, rozvolněnému snění San Francisco vytvořil Jakub Čermák, jenž se neochvějně drží strategie „čím víc krásných věcí sneseme dohromady, tím bude krásnější i výsledek.“ Ani jedna z třinácti nových písní Zubů nehtů tomuto omylu díkybohu nepodlehla.
Bytostně nemám rád kulturní publicistiku, jež v duchu doby posuzuje kvalitu díla podle počtu odhalených a reflektovaných civilizačních bolístek, a děsím se doby, kdy slovní spojení typu „konstruktivní satira“ už zase přestanou být k smíchu. Nesmělý krok na tohle hřiště ale nyní udělám, abych vyjádřil své potěšení nejen nad umělecky nadmíru kvalitním dílem, ale i nad tím, že Zuby nehty prosty vší agitace a deklarativnosti ukazují, že optimismus je nejen možný a potřebný, ale především zcela samozřejmý. A že slunce přes všechny skvrny svítí.
Zuby nehty: Srdce ven
Indies Scope
https://www.indies.eu/alba/5465/srdce-ven/