Battle Trance: Palace Of Wind
NNA Tapes (https://nnatapes.com/)
Čtyři hlasy jsou v západní hudbě základ, standardní hrací pole. Smyčcový kvartet je považován za vrcholnou disciplínu klasické kompozice – čtyři nástroje příbuzného zvuku, schopné obsáhnout všechny rejstříky. Ve dvacátém století se do této role začaly cpát saxofony a někteří skladatelé se saxofonovému kvartetu snažili vybojovat pozici analogickou smyčcům. Pod názvem Palace Of Wind se skrývá ukázka toho, co dokážou čtyři saxofony, když se nesnaží opičit po jiných nástrojích. Namísto rovnoměrného pokrytí od basů po sopránové výšky na nás vyráží čtyři tenoři s lekcí ve zvukové semknutosti.
Sestava Battle Trance se zrodila v hlavě Travise Laplanteho hrajícího jinak ve skupině Little Women nebo v triu s Chesem Smithem a Trevorem Dunnem. On sám to popisuje jako náhlé vnuknutí, jež ho inspirovalo, aby oslovil další tři hráče: Matthewa Nelsona, Jeremyho Vinera a Patricka Breinera. Nahrávka, kterou zplodili, má něco společného s vážnou hudbou, něco málo s volnou improvizací a jen nepatrně s jazzem. Ani jedna škatulka vám však při poslechu do hlavy nejspíš nepoleze.
Pokud jde o formu, jisté spříznění s klasickou kompozicí se nabízí. Nahrávku tvoří tři věty ve schématu rychlá – pomalá – rychlá. Úplný úvod obstará několik dlouhých tichých tónů, podobně jako ve Dvořákově Novosvětské, pak se na nás ovšem vyvalí tlaková vlna rychle odsekávaných frází chvatně se valících dopředu. Nevědět, že jde o čtyři živé hráče, tipoval bych nějakého následníka Terryho Rileyho a jeho extatické práce se smyčkami. Hudebníkům k iluzi strojových repetic pomáhá technika cirkulárního dechu, rychlé přepínání mezi vysokými a nízkými polohami nástroje zase vyvolává dojem mnohem většího ansámblu. Po chvilce si uvědomíme, že v husté spleti zvuku probíhá i nějaký harmonický vývoj, ten ale není tím hlavním. Prostřední věta přináší zklidnění, jako by si hráči snažili vzpomenout na nějakou tklivou melodii a ona se mezi nimi pomalu rodila. Tady dojde i na málem konvenční harmonické postupy, ale ve chvíli, kdy hrozí sklouznutí k unylosti, začnou se z dlouhých souzvuků opět líhnout agresivnější fráze a rychlé rozklady. Třetí věta začíná statickými plochami multifoniků, tedy dvou (i více) tónů hraných jedním saxofonem. Škrábavě kovové témbry se skládají a přelévají a po několika minutách se nad nimi vyloupne sólový hlas s jednoduchým melodickým motivem, který převaluje tam a zpět, obměňuje a rozvíjí. Poté se cyklus uzavírá a vrací se energické repetitivní motivky, jimiž celá skladba začala.
Palace of Wind má zjevně promyšlenou a pevně danou strukturu, do níž jsou napasovány techniky známé ze soudobé vážné hudby i současné volné improvizace. Tomu všemu dominuje téměř hmatatelná fyzická energie prýštící z nahrávky, takže se posluchač sám zapotí, když si představí čtyři hráče bez viditelné pauzy k nadechnutí valit kupředu tu zvukovou stěnu. Hudební ekvivalent návštěvy posilovny.
