Berlin Atonal

  
15

Jedna vzpomínka na festival elektronické hudby, který se v Berlíně konci na konci léta a na němž se vedle zasloužilců Stevea Reicha nebo Cabaret Voltaire dařilo především experimentálním odnožím taneční hudby.

Moje dobrodružství s festivalem začalo v srpnu loňského roku, kdy byl po třiadvaceti letech obnoven festival Berlin Atonal. První ročník se uskutečnil v roce 1982 v objektu SO36, který je dnes jedním z nejuznávanějších klubů na mapě města. Iniciátorem byl Dimitri Hegemann (později zakladatel legendárního Tresoru a také labelu se stejným názvem), který zval hudebníky z různých prostředí jako Einstürzende Neubauten, Nicka Cavea, 808 State.

Dnes podporuje Hagemanna mladá generace: Harry Glass, Laurens von Oswald a Paulo Reachi.

V přízemí opuštěné elektrárny, působivého industriálního prostoru, zazněl exkluzivní systém 4DSOUND http://4dsound.net/ (navržený Paulem Oomenem a jeho týmem). Sada šestnácti sloupů, které byly vybaveny třemi reproduktory, a k nim devět zdrojů nízkých frekvencí v podlaze působilo vyloženě fyzicky, jako by bylo možné se zvuku dotknout. Posluchači byli vyzýváni ke klidné procházce, ale mně se nejvíce líbilo zůstat na jednom místě a vnímat pronikající signály a tóny. Připadala jsem si jako v hudební bublině zavěšené v prostoru.

Ačkoliv Murcof, první z účinkujících, ohlásil nový materiál, neměla jsem velká očekávání, poté, co na festivalu Malta v Poznani jenom pustil z notebooku své staré kousky. Začal zlověstným signálem, jakoby předzvěstí bouře, pak přišel dusot kopyt, zvuk zvonu, pronikavé chvění. Slyšeli jsme digitálně zpracovaný zvuk klavíru či samply ženského hlasu, které proměnily kompozici do podoby lehké mlhy. Je škoda, že po průměrném Murcofovi nepřišlo vystoupení Biosphere s ničím lepším. Z nejbanálnějších terénních nahrávek – šumění vody, zvuky hmyzu a ptáků a silnější – hukotu vrtulník nebo tanku – sestavil svůj mikrokosmos, zkrátka sázka na jistotu a pro posluchače spíše zklamání. Lépe by bylo jít na procházku do skutečného lesa. Aspoň poslední z trojice, projekt Senking, dokázal proměnit své skladby v pohybující se zvukové obrazy. Jeho zpomalený dub se mezi lidmi nesl jako blikající zjevení a  výborně využil prostor.

Další koncerty se konaly v prvním patře dystopického prostoru. Ačkoliv rezonanční sloupy oslabily kvalitu zvuku a na začátku mi velmi vadily, neubralo to na ohromujícím výkonu Sendai. Za tímto jménem stojí Peter Van Hoesen a Yves De Mey, kteří se nebojí rychlé laserové řezy v technové hmotě nebo násilného sekání na molekulární úrovni. Duo je hezkým příkladem experimentálního techna plného nečekaných řešení, závad, hluku nebo posunutých akcentů, které přinášejí publikum do stavu extáze. Trochu jsem litovala, že na druhý den jsem nebyla na jejich dj setu, který se konal v klubu OHM. Sendai Soundsystem pozval Johna Connele a také Pedera Mannerfelta, což bylo pro mne velké překvapení. Umělec na hlavě s čímsi, co vypadalo jako hromada špaget, zručně ovládal svá zařízení. Zahrál vynikající set, plný bouřek a bručení a lidé se na tanečním parketu bavili jako na metalovém koncertě. Podobné pocity ve mně vzbudil výkon Gunver Ryberg neboli SØS. Matoucí, vtíravé rytmy působily dojmem složité sítě propletených vláken.

Éterickou stranu odhalil Abdulla Rashim a italské duo Donato Dozzy a Nuel. Měla jsem dojem, že prostřednictvím hudby chtěli předat divákům tajnou zprávu. Cítila jsem se, jako bych byla na úplně jiném místě, vyhrazeném pouze pro privilegované. Jako na konci fjordu, kde jsem naslouchala šeptání polární záře. Z podobných zvuků začal koncert Dashy Rush „Antarctic takt“, který dýchal chladnou vášní. Všechno krásně ladilo s vizualizací připravenou Stanislavem Glazovem (aka Licht.Pfad). V ten večer měla Rush také příležitost se ukázat v klubovém světle – s Larsem Hemmerlingiem jako LADA. Poté se představilo záhadné duo s těžko vyslovitelným jménem Shxcxchcxsh, provozující techno s  hluky, vrtáním, ale také s nebývalou aurou.

V Tresoru se hrálo na dvou úrovních – v tmavém zakouřeném přízemí a v Globusu, který je jeho uhlazenou verzi, kde se objevili kupříkladu Vessel, Scion, Pinch, stejně jako Killing Sound (pokud jde o mě, nejzajímavější z uvedených). Hlavní sál, Tresor a OHM byly po celou dobu trvání festivalu spojeny dohromady, což byla velká výhoda.

Berlin Atonal pozval rovněž tajemnou postavu, skrývající se pod přezdívkou Headless Horseman ze stáje KilleKill, Milese Whittakera a Miltona Bradleye s novým apokalyptickým projektem The End of All Existence. První z nich, podporovaný okázalými vizuály, s technowým bubnováním kopyt zněl skvěle, nicméně následující umělci dopadli průměrně. Výkon Bradleyho, který sekvence předpovídající konec světa přednášel naživo, navíc doplněné patetickými černobílými obrazy zřícenin byl bohužel slabý.

Zajímavé vizualizace měl Dalhous – barevné fotografie nebo obaly připomínající estetiku videokazet. Měla jsem dojem, že hudba je jen doplněk – zvuky se linuly jemně sem a tam, pomalu rozpouštěly, byly úplně jiné než na deskách, ale v žádném případě ne špatné. Za zmínku stojí také akce Marcela Webere známého jako MFO, který byl mimochodem zodpovědný za vizuální stranu celého festivalu. Pro účely výstupu Bleed Turquoise (nová formace Jamese Ginzburga) vytvořil melanže heterogenních směsí, udržovanou převážně v odstínech šedé, které explodovaly podle hudby. Jeden z nejvýraznějších snímků poskytl Jovan Vucinic. Vytvořil ovlivňující smysly projekce přírodních objektů nebo krajinomaleb, které se postupně rozmazaly v obrysy, aby se později přeměnily v odlišný snímek. Tentokrát vizualizace bez okolků vyhrály nad hudbu.

Když se člověk rozhlížel kolem sebe, mohl občas zahlédnout Dimitri Hagemanna chodit po území festivalu, aby dohlížel na jeho průběh. Podle jeho rozesmátých očí, byl Atonal úspěšný. I když jsem měla občas pochybnosti, poznala jsem některé umělce z úplně jiného (někdy zajímavějšího) úhlu, a měla jsem možnost slyšet právě začínající hvězdičky. Také zkušenosti s účinky technologie 4D SOUND byl nezapomenutelný zážitek.

 

Foto: Camille Blake