bill frisell: unspeakable

  
11

Možná si řeknete: aha, už zase další Frisell; netočí toho v poslední době trochu moc? Točí. Jenže tentokrát je všechno tak trochu jinak. Frisell se na své nové desce dal dohromady s producentem Halem Willnerem, s nímž už v minulosti spolupracoval na pozoruhodně různorodých projektech – čistě namátkou: od soundtracků k filmům Finding Forrester Guse Van Santa a The Million Dollar Hotel Wima Wenderse přes hudební doprovod ke čtení Burroughsova Nahého oběda k albům Marianne Faithful nebo Davida Sanborna. Willnerův nápad na nový společný projekt údajně vznikl právě při natáčení Wendersova filmu, a výsledek je podle mého soudu opravdu těžko předvídatelný. Výchozím materiálem se pro Willnera a Frisella staly zcela obskurní vinylové nahrávky, na které Willner narazil v archivu stanice NBC, pro jejíž pořad Saturday Night Live vybírá hudbu. Willner jako výchozí podklad nasamploval pasáže z  vybraných desek a společně s Frisellem na nich začali pracovat; občas se přidal i zvukový mistr nahrávky Erik Liljestrand. Frisell někdy rozvinul linky svých navrstvených kytar způsobem diametrálně odlišným od předlohy a změnil její celkové ladění; jinde se ale „svezl” na vlně jednoduchých riffů, takže najednou zní překvapivě úderně (jako třeba hned v úvodní skladbě 1968). K údernosti mohutně přispívá i celá rytmická sekce: basista Tony Scherr, bubeník Kenny Wollesen, Don Alias na perkuse a Willner na gramofonky. Dodám-li, že k dalším účinkujícím patří smyčcové trio 858 Strings (Jenny Scheinman, Eyvind Kang a Hank Roberts), klávesista Adam Dorn a trumpetista Steven Bernstein, utvoříte si snad určitou představu o zvukové hutnosti a pestrobarevnosti alba. Hudba Unspeakable se často prochází na pomezí jasně určitelného mainstreamového stylu (kromě rocku a funky místy až pop!), ale vždy spolehlivě skončí v překvapujícím světě Frisellovy fantazie. Přes všechny evidentní rozdíly se Frisell na Unspeakable zařadil k dalším současným hráčům typu Davea Douglase, Nilse Pettera Molvaera a Erica Trufaze, kteří se začínají vracet k tzv. elektrickému období Milese Davise (mám na mysli zhruba léta 1969–1975). Jejich počínání však nelze chápat jako pouhou pietní vzpomínku. Tím nechci říct jen to, že to nejsou žádní epigoni, ale spíš, že těm z nás, kterým Davisovy elektrické experimenty nedávaly velký smysl, díky jejich deskám začíná svítat. Dnes, kdy je konečně k dispozici adekvátní technika v podobě samplu a  bohatě vybaveného nahrávacího studia a kdy se ji jazzmeni naučili používat, si můžeme učinit jasnější představu o tom, o jakém zvukovém koktejlu Davis asi snil, když ho s dobovým technickým zázemím mohl zrealizovat jen v náznaku. Frisell nám to na Unspeakable nepřeslechnutelným davisovským šiboletem v podobě Dona Aliase (viz například jeho konga hned na Bitches Brew z r. 1969) učinil o to snadnější. Hlavní přínos Unspeakable je ale univerzálnější a obejde se bez neustálého zaklínání Davisem. Frisell tu totiž potvrzuje, že objevení samplů není rozumné smést ze stolu jako pomíjivý výstřelek současné jazzové smetánky, ale že se mnohem spíš jedná o vykročení k  novým podobám tradice.