Touch Music (www.touchmusic.org.uk)
Benny Nilsen v poslední dekádě vydal u Touch Music několik alb výtečně zpracovaných terénních nahrávek – ať už pod nickem Hazard (Wind, Land) anebo pod svým jménem (radikální Storm s mnoha hudebními kvalitami, ve spolupráci s Chrisem Watsonem). V kapelách hrával švédský muzikant a sound artist jen v letech dospívání, ale říká, že to období je mu dodneška hodně platné – přinejmenším při uvažování o stavbě skladby a hudební práci se zvukem.
Na novém albu rozvíjí polohu, v níž k hudbě dospívá od zvuků skutečného světa – respektive konfrontují se tu zvuky hudebních nástrojů se zvuky reálného světa, obojí se používá (jakoby v rámci nějaké futuristické demokracie) na stejné úrovni. „Zajímá mě field recording jako hudební nástroj,“ řekl Nilsen v Bratislavě na festivalu Next a tohle album o tom jasně svědčí. Už „instrumentář“ u jednotlivých skladeb vlastně definuje autorovy programové zásady: viola, ozvučená židle vláčená po podlaze, okenice, klavírní křídlo, virtuální Hammondky, pískání varné konvice, následují typy elektronických generátorů a analyzérů a software. Do mixu vpadá i mediální archeologie, hraje se na přístroje – třeba na vazbu dávného kotoučáku Ferrograph Series 4.
Hodinové album tvoří šest kratších skladeb (dvě až šest minut) a dvě delší (patnáct a sedmnáct). Nejdelší je úvodní Gravity Station, kde se zvuk rozvíjí relativně pomaleji, což není pro zbytek alba typické. V téhle skladbě zní i viola (hraje Hildur Gudnadóttir, jediný host alba) a raritní elektronický nástroj z byvšího východního Německa – subharchord (zajímavost: díky tomu, že jeden jeho exemplář byl v Bratislavě, zní i na albech Mariana Vargy).
Na většině alba se tu řeší hudební problém, který asi v dnešní fázi post-samplovací kultury napadá víc lidí. Jak nakládat s terénními nahrávkami, když je chceme použít jen pro jejich zvukovou barvu a oprostit je od významu? Nilsen jim věnuje určitou plochu uvnitř tektoniky skladby anebo jejich zvuk modifikuje. Když ve Virtual Resistance dělá z ptačího křiku úplný metalový blok zvuku, je to až demonstrativní opak vší etiky sběračů zvuku, kteří jsou striktně pro zachování originálu a jeho nesměšování s hudbou. Jistěže tu zbývá určitý odstín „reprezentace“ (když slyšíme a rozeznáme vosí roj, může nás napadnout něco o vosách), ale vcelku od něj Nilsen míří pryč. Koneckonců z ptačího zpěvu zbyly v ploše Scientia jen hvizdy připomínající zpětnou vazbu, ve Phase And Amplitude taky jen tak někdo nerozpozná čmeláky. Někdy kontext skladby přisoudí ruchům jasně hudební roli: skoro nás napadá, že autor neměl rozpočet na symfonický orchestr, aby ho nechal zahrát aleatorický part, a tak ho ruče nahradil vosami (které tu právě takhle symfonicky vyznívají). Některé zvuky se jeví jako rozpoznatelné i v téměř surreálných juxtapozicích, třeba chůze ve sněhu.
Na tomhle albu není BJ Nilsen detailistickým, pomalým autorem drobných změn v uplývajícím zvuku. Jeho ambient tu má švy a plovoucí překryvy, neustálé dění jednou odkazuje k rozvoji zvuku v prostoru, jindy jako by se tu stavěla cinematická scéna – ale bez obrazu. Pročež můžeme ještě zmínit, že titul alba se prý nijak neváže k Neviditelným městům Itala Calvina: spíš se tu budují prostředí z toho starého dobrého materiálu, který není vidět: ze zvuku.