Blazing Flame: Play High Mountain Top
Leo Records (www.leorecords.com)
Na první pohled jde o majestátní záležitost. Ve formaci Blazing Flame najdeme nejen výtečné muzikanty, jako je Bill Bartlett u elektrického klavíru, Aaron Standon s altkou a sopránkou, Dave Perry s tenorem a basovým klarinetem, Peter Evans s elektrickými houslemi, Fiona Harvey s basovou kytarou či Anton Henley u bicí soupravy, ale navíc i taková luminaria, jako je pianista Keith Tippett a vokalistka i perkusistka Julie Tippetts a všemu tu vévodí zpěvák a autor textů Steve Day, jehož desku Visitors (2010) mám ještě v živé paměti. Také témata, kterým se Day ve svých textech věnuje, si určitě zaslouží pozornost; tón udává hned otevírající What´s Happening? A tato otázka prostupuje všech dvanáct lamentací včetně předzávěrečné titulní skladby High Mountain Top. Vše doprovází vzrušená nálada, odtajemňovávající jednotlivá témata (od Anglie po Cecila Taylora), vedoucí hlas přechází z parléřiny do extázového zpěvu, jemuž paríruje jak tetivové vokální mísení Daye s Julií Tippetts, tak nástroje, které vše souběžně či mimoběžně dokreslují, násobí nebo zvukově zlabilňují, přitlumují nebo naopak povýtržnostňují.
Atmosféra všech čísel bez výjimky je neustále na ostří, nic se tu nejeví jako obyčejné, naopak vokály se leckdy přebíjejí jako v exaltaci a vyvěrají ze suitovosti meziher, ve kterých jednotlivé nástroje jako basklarinet, housle, bicí nebo saxy přebírají herní štafetu (ale mohl bych jmenovat všechny zúčastněné). I tam, kde se zdánlivě přístup zpočátku zjemní a umírní (jako v There Was A Spark In The Heart of Joan of Arc), setrvává zpěvák ve své naléhavosti, prožívá a úročí své zaujetí (což odpovídá i naturelu zpěvačky, která polohování mezi napětím a vytržeností dokáže ještě vystupňovat), až se ocitá na pomezí zoufanlivosti. Snaha o rytmizované odlehčení (No Birds in Purgatory) nepřetrvá nadlouho, punc nadnormálu, naddimenzování, žalostnění, lamentování se vždy znovu prosadí. Steve Day se samozřejmě snaží vyjádřit různá (po)citová hnutí, to je patrné v počátečních taktech leckteré skladby od rozdurděně diskontinutitního taylorizování přes stenografující úsečnost (Son of George) po rozparáděnost, ale vše se vždy znovu neproměnitelně rozteskňuje a hlasová excitace prosakuje všemi tématy. Hudebníci se snaží tento skelet stížnostnění a zoufalování roztrekovat, rozmiškovat ať vehemencí saxů, rozcupováváním klavírů, rozjařováním celého orchestrálního partu, vokální zatěžklení však se jen místy rozfrázují do svérázného zapění. Bohudík je tu Keith Tippet, jehož klavírní linka je nezanedbatelná a překlenující, bohudík je tu Julie Tippetts, která Dayovu zatěžklost nadnáší, přirozbíjí a ventiluje tak jeho vyvolavačské bědování.
Dobře, ale jaký je tedy z této mesaliance celkový dojem? Chápu, že tento svět se autorovi projektu nejeví jako ideální místo, že se mu do textů samovolně vkládá všechno možné od Belfastu přes Irák po Sýrii (viz Lament TV, ale zdaleka tu nejde pouze o politické či válečné motivy), problémem však je určitá jednotvárnost jeho projevu, neustále vybičovávaná nervnost, která je nakonec kontraproduktivní. Až se nabízí dojem, že tomu by se zamezilo, kdyby všechno zůstalo stejné od textů po obsazení, ale kdyby se hlavního vokálního partu ujal někdo hlasově i přístupově variabilnější (neboť texty samy o sobě tak stroze nivelizované nejsou). Ale to je pouze můj osobní názor. I v tomto složení jde samozřejmě o zajímavou sondáž do proluky reagování na rozechvělost této doby.
