Bobby Krlic straší ve švédském folk-hororu Slunovrat smyčci i Sinatrou

  
35

Švédsko, slunovrat, pohanské rituály, američtí turisté. Co by se mohlo pokazit? Všechno. Nový folk hororový film Slunovrat vrací pohanství zpátky do popkultury. A k jeho děsivosti přispívá i soundtrack od Bobbyho Krlice (The Haxan Cloak).

V době slunovratu trvá švédská noc dvě hodiny, na severu země slunce nezachází vůbec. Všechno je na očích, neexistuje úkryt ve tmě. Lidé se mění. Tančí kolem májky, které ve Švédsku říkají majstång, zpívají písně o žábách, pojídají solené sledě pozpátku, sbírají jahody, brodí se ranní rosou. Suší léčivé byliny. A přinášejí lidské oběti. Alespoň tak to vypadá ve filmu Slunovrat, jednom z nejočekávanějších letošních hororových filmů, který natočil autor děsivého loňského snímku Děsivé dědictví, americký režisér Ari Aster. O filmu, který do českých kin vstoupí v srpnu, se mluví jako o pokračovateli kultovního folk-hororového filmu Rituál z roku 1973: pohanská komunita, která do svého středu přijme několik vyděšených cizinců a postupně jim odkrývá své krvavé rituály, je vděčné téma. Je tu ale jeden zásadní rozdíl. Oceňovaný soundtrack k původnímu filmu Rituál, který natočil Paul Giovanni a kapela Magnet, čerpal z tehdy módní folk-rockové vlny a novodobými aluzemi na lidové písně se stavěl po bok kapel jako Steeleye Span nebo Fairport Convention. Slunovrat na to jde úplně jinak.

Jeho hudba je tíživá, využívá extrémních frekvencí, nestaví na folklorních popěvcích, ale místo toho čerpá přímo z nejhlubších zdrojů. Z přírody, ze země, ze sil, které nejsou pouhým okem viditelné. „Vyrůstal jsem v Yorkshiru, blízko přírody,“ říká Bobby Krlic, jinak známý jako The Haxan Cloak, v rozhovoru pro Quietus. „S rodiči jsme každý víkend chodili na dlouhé túry, ztrácel jsem se v polích. Příroda mě vždycky inspirovala.“ Příroda ale není jediný proud, kterým je hudba Bobbyho Krlice napájená. Po konzultacích s režisérem Ari Asterem, k jehož předchozímu filmu Děsivé dědictví dělal hudbu experimentální saxofonista Colin Stetson, totiž došli k tomu, že Slunovrat není ani tak horor, jako spíš vykloubená pohádka. I proto sáhl Krlic třeba ke klasickým disneyovským soundtrackům nebo k hudbě Franka Sinatry.

Sladké momenty plné nadýchaných smyčců a jemného klavíru nakonec patří k těm nejpozoruhodnějším momentům celé desky. Skladba The House that Hårga Built působí jako idylický doprovod k obrazům ze života utopické vesnice. Květinové čelenky, bílé róby, všeobecná pospolitost. Je to ale především kontext a celková dramaturgie, které dělají z poslechu alba fyzický zážitek. Attestupan je minimalistická ambientní skladba, jejíž pomale rytmizované žestě připomínají dýchání spícího obra v krajině, skladby jako Gassed zase staví na kombinaci klasických hororových smyčců a tribálních úderů do bubnů. Temnota ale nikdy úplně nepřevládne. „S režisérem jsme hodně mluvili o kráse a humoru, které můžeme v temnotě najít,“ říká Krlic ve zmíněném rozhovoru pro Quietus. „Je to něco, s čím jsme pracovali od začátku.“

Bobby Krlic využil při skládání soundtrack všech dostupných prostředků – často se zavíral do knihovny a pátral v archivech po nejrůznějších rituálech slunovratu, severské mýty konzultoval i se samotnou Björk, se kterou v minulosti spolupracoval třeba na desce Vulnicura. Očividnými lidovými inspiracemi ale šetřil, když už se ozve houslový motiv, který esteticky zapadá někam k obecným představám o severské folklorní hudbě, je to spíš výjimečný okamžik, moment, který nám připomene, že se přece jenom nachází na místě, které je možné najít na mapě. Většinou to totiž poznat není. Krlic nás spíš jako převozník provádí smyšlenými světy, podzemními jeskyněmi, tajuplnými lesy, na které sice neustále dopadá severské slunce, o to jsou ale temné rituály děsivější. Je na ně vidět. Ve filmu neexistuje tma, právě proto ji ale Krlic alespoň trochu supluje svou hudbou. A funguje to o poznání lépe, než kdyby se ve větší míře pokoušel resuscitovat folklór.

V něčem tenhle postup trochu připomíná Thoma Yorkea a jeho loňskou autorskou hudbu k nové verzi kultovního italského hororu Suspiria. Film režiséra Daria Argenta z roku 1977 opatřili hudbou prog-rockový Goblin a hlavní téma dodnes patří k nejoceňovanějším hororovým melodiím vůbec. Thom Yorke se ale pro stejnojmenný loňský film režírovaný Lucou Guadagninem rozhodl obrátit spíš někam k jemným krautrockovým syntezátorům evokujícím Tangerine Dream, které navíc občas protne klasická radioheadovská balada. Tenhle úkrok stranou vnesl do filmu nečekanou tenzi, občas jdoucí proti očekávané atmosféře snímku. Podobnou strategii uplatňuje i Krlic – v okamžiku, kdy by se člověk chtěl ponořit do úplně temnoty, přijde s hollywoodským smyčcovým motivem. A ve výsledku je díky překvapení všechno ještě děsivější.