Japonští noiserockoví velmistři vydali 2. května na svém vlastním labelu tři skvělá vlastní alba. Oni totiž skvělou hudbu tvoří a vydávají poměrně dlouho, a několik nahrávek ročně vydávají v poslední době poměrně často, takže exkluzivitu této akce není třeba zveličovat po stránce formální, po stránce umělecké si tyto desky pozornost zaslouží mnohem více. Najdeme na nich různé typy hudby, byť dominuje velice šťavnatý analogový noise. K jejich nedbalé eleganci potom přispívá celková stylistika – co track to zkrátka nějaký kus studiového magnetofonového pásu, někdy s jedním kusem hudby procházejícím různou evolucí, jindy v nich narazíme i na skoky mezi úseky z různých nahrávek, koncové úryvky ze starších záběrů apod. Výsledná dramaturgie a zvuková zpracování jsou však vždy nadmíru precizní.
Všechna tři alba jsou vystavěna tak, že každé dává smysl jako celek samo o sobě, v každém jsou nadávkovány nějaké typy hlukových experimentů i přesahy do písňových forem či rytmických až „tanečních“ struktur, kapelový rukopis je ale vždy zachován. Tímto rukopisem je především skvělá improvizační souhra a práce s ustálenými zvukovými idiomy všech členů. Jde vždy o hudbu skvělou, někdy až průzračně jednoduchou, o upřímnosti a poctivosti tu v logice se slyšeným rozhodně nelze pochybovat, i kdyby byly například některé skoky v záběrech na magnetofonovém pásu fingované.
Všechny tituly si jsou samozřejmě zvukově i výrazově příbuzné, přesto si k nim lze rozdílné přístupy i posluchačské rozmary snadno najít. První strana alba Asia obsahuje jednu dvacetiminutovou dronovou masáž, jejiž druhou polovinu zromantizují kytarové stěny, vlastně jedna velká stěna. Stopáž uplyne jako nic a člověk má dojem že byl na druhé straně sluneční soustavy a po návratu si i stihl zabrnkat někde nějaké blues, dokud ze sna neprocitne a zjistí, že po celou dobu stále leží na sofa u svého terapeuta Borise. Druhá strana obsahuje skvělý noise, analogově surový, skřípající, vrčící i pulzující, zkrátka plný života. Obě „skladby“ jsou si příbuzné, ke konci té první však nakoukneme hlouběji do kuchyně kapely pomocí několika zmíněných skoků mezi různými úryvky jiných záznamů. Jako kdyby kapela nahrávala, pak zjistila, že na druhé polovině pásu má něco, co je potřeba zachovat, tak šel někdo vyměnit kotouče a někdo dále hrál a zahušťoval dosavadní zvuk a v tom pak pokračovali dále i zase všichni společně.
Urban Dance je deska ujetější. Kdo se prokouše zase další industriálně noisovou smrští, narazí na meditativní práci se samply činelů, rockově drsnou i romanticky psychedelickou píseň s něžným refrénem a postrockově vybušeným vrcholem. Nad písňovým řádem tu ale v dalších kusech vítězí ty méně racionální umělecké přístupy, dominují zběsilé improvizované noisové a metalové drony, jde vlastně o třívětý koncert pro zkreslené vazby, reverby a „orchestr“.
Warpath pak z trojice alb vychází jako nejexperimentálnější. Zvukoví průzkumníci se tu soustředí více na detailní pozorování chování své instrumentální produkce. Všechny čtyři dronové kusy jsou pročištěnější, průzračnější. Delší dobu lze sledovat interferenční dění jen mezi několika málo táhlými a neměnnými zvuky. Nejde však o nějakou vyžehlenou experimentální elektroniku, častý původ tónů ve vazbící elektrické kytaře či baskytaře se tu nezapírá a někdy i otevřeně přizná. Dojde například i na obskurní elektronické beaty, ale i přesto je tato deska nejintimnější.
Boris se zkrátka zase jednou potřebovali odreagovat od písňovějších kompozic a zařádit si poněkud volněji. Je to radost poslouchat, stejně jako cokoli dalšího od této skvělé party. Je snadno předvídatelné, že kdekdo u sebe brzy vypozoruje nutkavou potřebu doplnit svou sbírku hudby o všechny tři luxusní tituly.
Boris: Asia
Boris: Urban Dance
Boris: Warpath
Fangsanalsatan (https://www.borisheavyrocks.com)