Klasik současné litevské hudby, Bronius Kutavičius (nar. 1932), patří k těm všestranným skladatelům, kteří dokáží svůj ideový záměr jak soustředit do menších forem a zvuku komorního obsazení, tak zpompéznit v monumentálních kompozicích pro objemnější aparát, a to vždy se stejně sugestivním výsledkem. Brány Jeruzaléma, které vznikaly v letech 1991-95, jsou názorným dokladem druhých jmenovaných.
Námět, jímž se ostatně již dříve, v roce 1963, nechal inspirovat i Olivier Messiaen, Kutavičius čerpal v novozákonním textu Zjevení sv. Jana, kde je popsána vize nového Jeruzaléma (Zjev 21, 9-27). Nebyl by to ovšem Kutavičius, aby místo zhudebnění této biblické pasáže a využití tradičních prvků evropské duchovní hudby nesáhl ke zcela odlišným, a tedy víceznačným prostředkům a inspiracím. Skladba je v souladu s biblickým pojetím koncipována do čtyř částí (Východní brány, Severní brány, Jižní brány a Západní brány), které jsou dále členěny do tří dílů (podle představy tří bran na každou světovou stranu). „Třemi branami k východu“ je posluchač stylizovaným způsobem hry na nástroje komorního ansámblu (z nichž výlučné postavení mají dva klavíry a kytara) vtažen do intonací japonské hudby, především tzv. gagaku. Okruh inspirací této části je posílen v závěru anglicky deklamovaným haiku japonského básníka 18. století, Busona („To the West will spread the moonlight and the shadows of flowers to the East.“). Naproti tomu Severní brány přinášejí úplně odlišnou atmosféru: zvuk komorního orchestru je využit jako prostředek k navození atmosféry šamanských rituálních seancí, k nimž poukazuje i text, zpracovaný v této části – karelofinské rybí zaklínadlo v autentickém znění. Těsná vazba ostinátního rytmu a improvizace, zacházející místy až do aleatoriky, je příznačná pro Jižní brány, jež poukazují svými názvuky (a vévodícími bicími a dechovými nástroji) k hudbě afrických přírodních kmenů. Závěrečné Západní brány (s poddtitulem Stabat Mater) pak představují jakýsi očišťující vrchol celé kompozice, která končí smírným Amen na křišťálově jasném durovém akordu.
To, že je tak různorodý materiál spojen v kontinuální celek, zaručuje především Kutavičiusův osobitý rukopis, velice dobře odhalitelný v každé notě. A stejně jako další díla tohoto skladatele, je i tato skladba naplněna hlubokou myšlenkovou závažností, jejíž výklad, jak je pro Kutavičiuse charakteristické, nabízí celou řadu možností. Jestliže v novém Jeruzalému byla „každá jednotlivá brána z jediné perly“ a „náměstí města bylo čisté zlato, průhledné jako sklo“, pak nezbývá než tatáž slova aplikovat i na hudbu Bran Jeruzaléma. Poslech nahrávky (i když ochuzený o akustické efekty dosažené důmyslným prostorovým rozmístěním instrumentálních skupin při koncertním provedení) skýtá nevšední zážitek, jenž je umocněn i vynikající interpretací špičkových litevských těles.